851. schůzka: Sedm let citových výkyvů. Pak svatba.

Nebýt stručné zmínky na konci minulé schůzky s Toulkami českou minulostí, mohli bychom mít za to, že se z nám ze životního příběhu Bedřicha Smetany nějak vytratila Kateřina, tedy Kateřina Kolářová. Což nemůže být pravda, vzhledem k tomu, že za nedlouhou dobu z ní bude Kateřina Smetanová.

Smetana se s ní stýkal. Někdy s ní hrával na dýcháncích v Prokschově ústavu. Zažili společně vystoupení Hectora Berlioze a Roberta a Kláry Schumannových, a nakonec i Franze Liszta. Po Lisztově koncertu následovala bujará oslava: rozjařený virtuos vyzval na souboj jakéhosi důstojníka, který se opovážil tvrdit, že vypil víc šampaňského než on...

Když nastala letní sezóna, musel Smetana Thunovy doprovázet na venkovská sídla, haj uvádí ve své knize Nekamenujte proroky dr. Zdeněk Mahler.. Učení si mohl vzít s sebou, pannu Katynku nikoli. Bydlel na zámku v Benátkách nad Jizerou (tam obýval stejnou místnost nad branou, která patřila legendárnímu hvězdáři Tychonu Brahemu), a také v šumavském Ronšperku pobýval. Hrabě si zvykl brát s sebou Bedřicha ve volných dnech na hon. V této souvislosti nutno přiznat, že lov se postupně proměnil ve Smetanovu vášeň. Získal v tomto oboru i jistý respekt. Na jednom honu všichni marně vystřelili na náhle vzlétlou koroptev. Smetana, když už byla vysoko nad jejich hlavami, rychle zamířil, střelil a koroptev zasáhl. Účastníci honu se seběhli, aby mu gratulovali: „Bravo, Musik!“

Kníže Leopold Thun, jehož dcery Bedřich Smetana učil hudbě (obraz Josepha Kriehubera)

V Bedřichově deníku však o Kateřině nebyla ani zmínka. Smetana si v těch letech osobní zápisky prostě nevedl. Zaznamenal však svůj vztah k milované dívce coby muzikant, ve svých Bagatelách. Z názvů jejích části se dopídíme, jak asi probíhalo autorovo citové drama: Nevinnost – to byl zřejmě Kateřinin portrét... pak došlo na Sklíčenost, tu pak vystřídala Idyla, po níž následovaly Touha a Radost, to všechno vedlo k Pohádce, a vyvrcholilo to… čím jiným než... ale ne, láskou nikoli, nýbrž Nešvarem. Prostě… ten románek vyústil bolestně, skončil rozchodem, ale jenom dočasným. Smetana zakrátko načal nový cyklus. Lístky do památníku. Otevřel jej oslavou smíření. Ona ta Smetanova láska ke Kateřině vůbec nebyla jednoduchá, leč vyznačovala se odolností. A projevovala se nejenom v notách.

Jakmile se Smetana cítil odborně vyškolený, skončil s hraběcími službami a doporučil Thunům za sebe, jak už víme, právě Kateřinu... „Učinil jsem tak, abych hledal existenci, která by mne přiblížila k mému cíli zřídit si vlastní domácnost oženit se s milovanou Katynkou, jejíž srdce mně náleží již tři léta. Za tím účelem jsem chtěl jako virtuos cestovat světem, nastřádat si peníze a najít si veřejné postavení jako kapelník, dirigent nebo učitel.“

Zlákán vidinou svobodného umělce, odhodlal se Smetana riskovat všecko. Rozhodl se, že dobude svět. Jako klavírní virtuos. První koncert z plánovaného turné po českých městech vyhlásil v Chebu. Posluchači se dostavili. Celkem čtyři. Místní děkan, jakési dvě dámy, a host, se kterým byl Smetana ubytován v hotýlku. Vybral tři zlatky. „Měl jsem raději sestavit orchestr, stoupnout si do čela jako dirigent – uváděli bychom jen ta nejlepší díla... Nestačím však vydělat ani na sebe, natož zajistit početné těleso!“ Z kamínek v hostinském kamrlíku čadilo, cizí postel studila. Vstal, zapravil výlohy, půjčil si na zpáteční cestu, koncerty v Mariánských a Františkových Lázních odvolal, do Karlových Varů nejel. V Praze učinil marný pokus založit orchestr. Pak resignoval. Realita orlovi přistřihla křídla. Z domova pomoc čekat nemohl. Ani nechtěl. To by poražený prosil u poraženého. Jak píše ve své knize Nekamenujte proroky dr. Zdeněk Mahler, otec Smetana ztroskotal. Nedávno musel prodat Růžkovy Lhotice. Rodina se přestěhovala do Obříství u Mělníka. Sem přesunul své hospodářství, zdejší podmínky se mu zdály výhodnější. Skončil u toho, s čím kdysi začal: jako pivovarský sládek, avšak jako by se mu smůla přilepila na paty: panský pivovar, který si najal, nevynesl ani na roční splátky, někdejší zámecký pán na Lhotici neměl na činži, zabředal do dluhů a soudních sporů, hrozilo mu zrušení smlouvy, klesal mezi deputátníky sloužící za byt a odbytné...

Nejstarší zachovaný portrét Bedřicha Smetany (Plzeň 1843)

Bedřichovi zbývalo jediné: to, co ho nejmíň bavilo. Což znamenalo znovu učitelovat. Napadlo ho však, že by měl tu proklínanou činnost obnovit aspoň na vyšší úrovni: co takhle otevřít si vlastní hudební ústav? A tak začátkem roku 1848 sedl a napsal úřadům žádost o souhlas se zřízením Ústavu k vyučování na Piano–Forte. K tomu ovšem bylo zapotřebí několik věcí – tedy přinejmenším. Místnost, dva klavíry, a především peníze. (Jak jinak...) Smetanu napadla opovážlivost: požádá o pomoc přímo božského Liszta! S nápadem ho osvítila i inspirace – jal se komponovat Šest charakteristických kousků. „Možno–li už po několika taktech říci: to je Mozart či to je Chopin – kéž by tak jednou bylo možno po několika taktech říci: to je Smetana!“ Tak to napsal autor knihy o Bedřichu Smetanovi Nekamenujte proroky dr. Zdeněk Mahler.

Jakmile Bedřich dopsal, označil svůj cyklus jako opus číslo l a vepsal věnování uctívanému Mistrovi (tedy Lisztovi): „Vaše blahorodí! Odvažuji se dedikovat Vám toto své dílko, maje plnou důvěru ve Vaši šlechetnost a dobrotu, známou v celém světě.“ Poté nasadil v listu Lisztovi k vylíčení svých strastí: „Je mi čtyřiadvacet let, jsem chudý, bez přátel a pomoci, bez naděje, že splatím dluh... Sehnal jsem protekce, které mi všecko slíbily; přesto dodnes pro mě nikdo nic neudělal. Ano, musím přiznat, že jsem blízek zoufalství, neboť jsem se dozvěděl, že mým rodičům se vede tak zle, že jsou z nich takřka - žebráci! Stojím tedy před Vámi s prosbou, abyste toto dílko dobrotivě přijal a dal je otisknout. Vaše jméno mu získá zá­jem veřejnosti.“ A přikročil k jádru své žádosti: „Smím se odvážiti ještě jedné prosby? Jde mi o to, abych si mohl zařídit hudební ústav. Jsem tvůrčí a výkonný umělec a nemám nástroj! Proto jsem tak troufalý – třeba se vydávám v nebezpečí, že se Vám budu zdát drzý – a prosím Vás o půjčku 400 zlatých... Nemám ručitele kromě sebe – a svého slova.“ Svoji prosbu dovršil odstavcem: „V největším neklidu Vás prosím, abyste neodkládal odpověď, neboť v několika týdnech by snad již Smetany nebylo. Bydlím na Staroměstském náměstí číslo 548, 2. poschodí vzadu.“

Maestro Liszt se ozval obratem. Maestro List byl totiž formát. „Především Vám vyslovuji neoddanější dík za věnování, které přijímám s radosti tím větší, že skladby skutečně patří k nejznamenitějším, krásně cítěným a nejjemněji propracovaným, jež jsem v poslední době poznal.“ A ujistil Smetanu, že se přimluví u nakladatele, aby dílo vydal a slušně honoroval. „Pokud jde o půjčku 400 zlatých, musím Vás bohužel uvědomit, že je v přítomné době pro kapitalistu (a já nikterak nepatřím k této šťastné kategorii) nesnadné sehnat peníze, neboť všude platby váznou, dokonce i ty nejpravidelnější jsou odpírány.“ Liszt byl sice formát, ale nepůjčil. Svoje poněkud hořké sdělení drobet osladil jiným příslibem: „Kdyby mě (což je pravděpodobné) vedla v létě cesta Prahou, vyhrazuji si potěšeni navštívit Vás a osobně Vám poděkovat.“ Smetana sice nedostal peníze, ale získal sebedůvěru. Peníze by mu pomohly jed­norázově, povzbuzení od Liszta působilo natrvalo. Vsadil si ten dopis do rámečku. Schraňoval ho po celý život.

Logo

Doprostřed karnevalového veselí v roce 1848 dorazil posel se zprávou: „V Paříži vypukla revoluce, Francie byla prohlášena republi­kou!“ Vzápětí přišla zvěst, že povstání zachvátilo i Vídeň. Nenáviděný kancléř Metternich musel utéci v ženském převleku, spolu se slabomyslným císařem Ferdinandem uháněli do alpského úkrytu. Praha se rázem proměnila. Lidé odložili letitý strach, srotili se do odbojných spolků. „Kde klobouk, tam péro; kde bok, tam zbraň; kdo tyranem, prchni!" Město se nadechlo evropského povětří, najednou bylo plné češtiny, z každého byl vlastenec. „Jen když české písně zpívá, z korbelíčku si nalívá a při tom nezná větší slast nežli milovati vlast!“ Ulicemi se nesl spiklenecký šepot: „Večer vypukne revoluce!“ Smetana nemohl zůstat stranou. Přihlásil se do měšťanské domobrany Concordia, ozbrojil se šavlí, složil Pochod studentských legií a představoval si, že se stane českou Marseillaisou.

Na svatodušní svátky opravdu vzplanuly bouře, ulice se naježily desít­kami barikád. Smetana se údajně účastnil stavby zátarasu u mostu, o který se pak ved­la lítá bitva, proti císařským vojákům tam střílely i ženy... Prý pomáhal odtahovat raněné. Když generál Windischgrätz rozkázal pálit na Prahu z kanónů, nezbylo povstalcům než vyvěsit bílý prapor. V obavě, že bude zatčen, nasedl Smetana na parník Bohemia – po noční řece proplul z obklíčeni. Dorazil až do Obříství. Tady se ukryl. U rodičů. Revoluce sice skončila, ale Bedřich se nechal unášet jejím duchem. Psal Slavnostní předehru. Doma však na něho čekala úřední obálka. Zatykač... I Smetana si to myslel. Ale ne, bylo to povolení otevřít si hu­dební ústav.

Jediné, co chybělo, byly stále ty čtyři stovky zlatých. Pro své poslední peníze sáhl do truhly otec František Smetana, a jeho syn Bedřich si tak mohl na Staroměstském náměstí, v domě, ve kterém kdysi byd­lel s Havlíčkem, otevřít svoji hudební školu. Hned v sousedství Prokschova hudebního ústavu. Přebral svému někdejšímu učiteli několik žáků, konkuroval mu i hudebními večírky. Starého pána tím musel pochopitelně popudit: „Pan B. S., můj netalentovaný učeň, dokáže moji soustavu a metodu leda přeložit do češtiny!“ Začátek poněkud skandální, ale působil jako reklama. Smetanovou žačkou se stala dcera Františka Palackého, Bedřich byl doporučen jako hudební společník samému excísaři Ferdinandovi Pátému. (My už dobře víme, že Ferdáček byl jaksi odstaven do Prahy.)

„To je dobře, to je dobře!“ Ano, tuto větu císař rád opakoval, a s radostí podepsal všecko, co mu bylo podstrčeno, i vlastní abdikaci. Dostal Pražský hrad jako svůj vejměnek. Denně odtud vyjížděl ekvipáží taženou dvěma lipicány ke Koňské bráně, a když zrovna nepršelo, cupital pěšky k Vltavě a s poněkud připitomělým věčným úsměvem každého zdravil, přičemž smekal cylindr z velké plešaté hlavy balancující na zakrnělém trupu. Stal se populární figurkou Prahy: poslední korunovaný český král. Aby mu nebyla dlouhá chvíle, vymýšleli pro něho lékař a lokajové rozma­nité kratochvíle. Například to byla prohlídka muzea. Tam uviděl vycpaného orla, kterého znal dosud jenom z habsburského erbu: „Tohle že je nějaký orel? Vždyť nemá dvě hlavy!“ Opatřili mu květiny, protože přímo s rozkoší zaléval z kropenky. Jako vynikající pěstitel byl poctěn cenami mnoha výstav. Taky do továrny ho vzali. Nemohl zaboha uvěřit, že stroje pracují samy. Nejvíce si oblíbil vyprávění, jak krásný bude mít pohřeb... ...pořád mu to museli opakovat, trval na každé podrobnosti. Posléze přišli na to, že by ho někdo mohl zabavit hudbou. Za hodinku – celé čtyři dukáty! A tak poctěného nešťastného Smetanu dvakrát týdně unášela císařská ekvipáž nahoru na Hrad... Ferdáček mu prstem vybrnkal, který valčík by si přál slyšet. „Ale jenom na bílých klávesách. Černé nemám rád!“ Smetana hrál.

Po sedmi letech obléhání a citových výkyvů se vztah Kateřiny Kolářové k Bedřichu Smetanovi ustálil. Svolila, aby se opět přistěhoval k nim do rodiny, a koupila si nový deník, kam se rozhodla zapisovat svoji love story. Dlouho váhala, s jakou závažností začít. Nakonec sešit otevřela slovy: „Dnes, 25.srpna 1849, byl den naší svat­by.“ Ta událost proběhla docela prostě. „V jedenáct hodin jsme s hrstkou hostí jeli do kostela svatého Štěpána, kde jsme byli neprodleně oddáni, a to ve vší formě.“ Při oddavkách se nemohla nevěsta zdržet dojetí, Bedřich ji tiskl ruku, aby ji uklidnil, ale vyvolalo to opačný účinek, plakala ještě víc. „Když jsme se vrátili domů, posnídali jsme, zazpívalo se pár veselých písní a tím celá svatba skončila. Pak jsme se sami šli projít na hrad­by.“ Smetanovi bylo 25 let, Kateřině o tři roky méně. Do společného života vykročili s osmi zlatkami.

Ferdinand na dobovém obraze

Bedřich s Kateřinou si našli domov v nárožním domě na konci Betlémské ulice. Měli výhled do parku i na Hradčany, žili si tam jako dvě hrdličky. Kateřina pomáhala manželovi v hudebním ústavu, ve volném čase podnikali výlety do přírody, za kulturními památkami, na Mozartovu Kouzelnou flétnu si zajeli vlakem do Drážďan. Na sobotní večery sezvali do bytu pár přátel. Smetana to myslel dobře: chtěl ty dýchánky věnovat novinkám v hudebním světě, ale narazil na nezájem – muzikanti si navykli hrát jenom za pe­níze, cítili se za celý týden hudbou přesyceni, dali přednost sklenici piva nebo kartám. Skončilo se u společenských her. Oblíbili si šarády. Jedni něco předváděli a druzi hádali, co němohra představuje – Smetana například předváděl "Künstleraufbahn." Životní dráhu umělce. Mezi hosty, kteří ke Smetanům zavítali, se jedné jarní soboty objevil Liszt. Splnil slib, denně se pak se Smetanou vídali, hráli čtyřručně na klavír, dopřáli si partičku whistu.

Radost v domácnosti Smetanových byla dovršena příchodem dětí: nejprve se jim narodila Bedřiška, po ní Gabriela, nato Žofie, nakonec Kateři­na. .. rok co rok přibývala jedna za druhou, samé dcery. Šťastný otec hned opatřil loutkové divadlo, brnkal dětem na klavír, „takhle jdou ovečky...a za nimi pastýř,“ pro potěšení svých miláčků byl ochoten třeba vyskočit na okna, zavřít se žaluzií jak do klece a dělat opičky. Žili zkrátka jaksepatří a šťastně. „U Smetanů se vařilo střídmě,“ dozvídáme se z knihy Nekamenujte proroky od dr. Zdeňka Mahlera. „Bedřichovi nade všecko chutnaly škubánky s mákem. Na co si potrpěl, bylo elegantní oblečení, vždycky podle módy.“

Kateřina si poznamenala do svého deníku: „Plahočím se od rána do noci a přitom nemáme krejcaru nazbyt.“ Bedřichova žena se vždycky vyznačovala přecitlivělostí, byla křehká, po porodech ještě oslábla, projevily se u ní příznaky rodové nemoci – souchotin. „Život podražil, Praha je drahá!“ Přibyly ještě účty za lékařskou péči. Žáci se jaksi vytráceli, dobová nálada po hudbě zrovna neprahla, Smeta­na se za zlatkami musel trmácet stále častěji mimo Prahu. Nezbylo než vyhledat lacinější byt – přestěhovali se do Celetné ulice, do zadního traktu činžáku s okny na sever, bylo tam vlhko, nade dveřmi visel pavouk křižák. Pověrčivá Kateřina to odstonala. Hrozila zase jedna kometa: „Země proletí chvostem meteoru, vlastně, ono vám dojde ke srážce... prej to postihne jenom Prahu... zachraň se kdo můžeš!“ Proklouzla taky jedna zpráva, nad kterou Smetanovi zatrnulo: Novinář, který měl odvahu říkat, co si ostatní jen bázlivě mysleli, který se stal svědomím národa, vskutku muž od hlavy až k patě, Smetanův známý Karel Havlíček, byl z vládního nařízení uprostřed noci odvlečen policejním komisařem Dederou do vyhnanství... až kamsi za Alpy. Bedřich si připomněl, jak ho oba dva, Dedera i Havlíček, svorně doučo­vali.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související