850. schůzka: Takhle jednou bude chodit světem náš Fric!

„Stal jsem se vítaným hostem v nóbl rodinách,“ svěřoval se Bedřich Smetana pečlivě svému deníku, a dr.Zdeněk Mahler to cituje ve své knize Nekamenujte proroky. To bylo v době plzeňských studií. Jeho zápisky, to je vskutku pozoruhodná četba. Mají v sobě cosi dívčího, přinejmenším v tom, jak je v nich pláč i smích svázán do jednoho uzlíku. 

Každou chvíli si Smetana stěžuje na nepochození svých bližních, přiznává se ke svým komplexům, vzápětí si však velmi přesně uvědomuje svou výjimečnost i přednosti, jimiž ve společnosti vítězil.

„Rádi mne vidí a jsem jim nepostradatelný.“ Tu ho pozve kaplan z Rokycan, vzápětí nadlesní z Plas, pak plzeňský městský fyzikus, jehož manželka je(jak si Smetana při klavíru okamžitě všimne), „velmi šarmantní paní.“ Zato u Weineků musel vyslechnout zpěv dcerušek, „z nichž mladší neměla hlas, a ta starší zase strašně křičela.“ Lékárník Storch se mu pochlubit vlastním klavírním uměním: „Ten dobrý muž mlátil do nástroje tak, že hra působila jako rány z kanónů v bitevní vřavě."

Deníkem defilují jedna za druhou Bedřichovy chvilkové lásky. My jsme již narazili na Lídu, Elisu, Kláru či Kateřinu či Kláru. Kateřin bylo víc. Prim mezi nimi však hrála Kateřina Kolářová. Zpočátku to ovšem na nadějnou perspektivu u milého Fricínka neboli Bedříška Smetany nevypadalo. Tedy u Kačenky. Ale i vůbec. Bedřich se definitivně rozhodl, že v budoucnu nebude ničím jiným než hudebníkem. Musel si být však vědom, jak těžký zápas ho v tomhle punktu čeká s tatínkem. „Jsem nástrojem vyšší moci!“ Což na pana sládka Smetanu nestačilo. A tak požádal raději svého patrona, profesora Smetanu, jestli by se nějak nepokusil otce obměkčit. A jak už víme, svérázný bratránek o něm vyslovil drsné doporučení, že z Bedřicha bude buď veliký muzikant... nebo veliký darebák.

Poté, co se Bedřich podrobil závěrečným školním zkouškám neboli maturitě, absolvoval se samými dostatečnými, dokončil svoje gymnasiální studia, vypravil se za otcem. Směřoval domů bojácným obloukem ‒ raději to vzal před Mladou Boleslav. Zamilovanost ho napřed dotlačila za lhostejnou Kateřinou. „Žádný plamen neháral v mém srdci při jejím spatření, nýbrž srdce počalo se nořit do moře nebeského tepla. Ano, pomalu, pomalu rozeplálo se v nové lásce, nové, blažené lásce, aby dlouho, dlouho, snad vždy v ni plálo. Jsi zvědava, má milá knížko, kdo to bydlí v mém srdci? Já ti to řeknu, ale počítám s tvou mně vždy osvědčenou mlčenlivostí. Kateřina to je, Katy, ona virtuoska, která mne svým uměním upoutala jako svou láskou. Ona jest to ‒ a zůstane.“

Bedřich Smetana - portrét neznámého autora

Bedřich byl zamilovaný, jak se ostatně slušelo k jeho devatenácti letům. Láska ke Kateřině Kolářové zapůsobila nejenom na mládence, ale i na muzikanta Bedřicha Smetanu. Jestliže zatím psal jenom taneční kousky (Louisinu nebo Jiřinkovou polku například), tak v Plzni k nim přibyly skladby netaneční, ve kterých to hlasitě zní jeho city, velkou láskou ke Kateřině. Zůstal u Kolářů celý týden. Podnikli několik výletů, zvláště výprava za lískovými oříšky se vydařila, ovšem se svými vyznáními u Kateřiny opakovaně neuspěl. Odjížděl od ní bez naděje; co je však neméně rmutné: bez peněz. Z Prahy do Růžkových Lhotic šlapal pěšky. Rozhodnutí, s nímž před otce předstoupil, přišlo krajně nevhod: hospodářství potřebovalo pomocnou ruku, v posledních letech je postihla neúroda, pokud co vzrostlo, potloukly to kroupy. Bedřich však trval neúprosně na svém. „Chci být hudebníkem!“ Došlo k roztržce. Otec mu předal do dalšího života pouhých dvacet zlatek ‒ napříště ho už odmítl podporovat ‒ syn byl pro něho ztracen. Kdykoli se ke statku přitoulal žebravý sumář, povzdechl si zhrzený otec: „Takhle bude jednou chodit světem náš Fric...“

Bedřichu Smetanovi táhlo na dvacátý rok, zvolil si existenci podle vlastních představ. Otevřel se před ním věk dospělosti. V Praze si našel byt u jedné své příbuzné, ale peníze, které dostal od otce, rychle mizely. Místo na zámku přespával v podnájmu, najíst se chodil do laciného hostince ‒ pro každé jídlo si musel odpočítat pouhých dvacet krejcarů, ale stejně s tím dlouho nevystačil. „Velmi často jsem šel spát o hladu, jednou jsem po tři dny neměl nic než hrníček kávy a housku. Vedlo se mi špatně v každém směru. Byl jsem v Praze už dva měsíce a nedostal jsem se ke klavíru: koupit jsem si ho nemohl a půjčit mi ho nikdo nechtěl.“ Pak mu přece jenom jeden obchodník nástroji za jeden zlatý měsíčně klavír pronajal ‒ celé dny nedělal nic než hrál, neboť „hodlal jsem se stát co nejdříve virtuosem!“ Katynka Kolářová přijela do Prahy studovat na hudebním ústavu u Proksche. „Byla mi vzdálenější, než kdyby byla v Americe... I když se mi poštěstilo tu a tam potkat ji na ulici, hleděla na mne cize, nikdy se se mnou nedala do řeči, spěšně mne míjela.“ Katka se Smetanou nepočítala. Vyškrtla ho. Jako odepsanou položku. Jinak se zachovala její matka, rázná paní Kolářová. Když ho jednou náhodou natrefila na ulici, zhrozila se, jak je vychrtlý a zbědovaný. Projevila snahu trosečníkovi pomoci: odvedla Smetanu k Prokschovi, jestli by se ho ujal.

Josef Proksch. Pozoruhodná postava. Od mládí byl slepý. Byl to první, poslední a jediný profesionál, u něhož se Smetana vzdělával v hudební teorii. Profesoru Prokschovi (když dnes známe Smetanovo úžasné dílo) nelze vytknout ani slovo. Byl to nepochybně výtečný pedagog. Poté, co svůj hudební ústav přenesl z Liberce do Prahy, vybudoval z něj rychle renomované učiliště, a to v ostré konkurenci, vždyť podobných soukromých škol bylo v Praze snad deset. Prokschův ústav měl posléze na osmdesát žáků, rozdělených do sedmi tříd a koncem 40. let už dokonce dvaadvaceti hudebních nástrojů.

Logo

Když paní Kolářová k němu Bedřicha odvedla, podržel si profesor zkoumavě jeho ruce ve svých dlaních, pak mu pokynul ke klavíru. „Pochválil můj úhoz, nic víc ‒ dal zavolat (nevím, zda proto, aby mě ponížil či poučil) svého nejlepšího žáka, ať mi zahraje. Třebas ten mládenec byl technicky mnohem pokročilejší než já, nechala mě jeho hra zcela chladným, ba pocítil jsem cosi, co mi bez sebepřecenění potvrdilo moji cenu.“ Když se Proksch vysmál jeho naivním představám, že by mohl zvládnout teorii jako samouk, požádala ho Katynčina matka, aby ho přijal za žáka. „Po dlouhém prošení – a jak řekl: jen pro můj talent! ‒ svolil. Žádal však za hodinu jeden zlatý. Ačkoli jsem si byl dobře vědom, že nejsem s to tento honorář zaplatit, byl jsem přece rád, že budu mít hodiny teorie hudby, která mi až dosud byla španělskou vesnicí ‒ v nejmenším se nestaraje o to, jak je zaplatím, odevzdal jsem se do vůle Boží...“

Svoje poslední peníze věnoval Prokschovi. Pak už neměl ani na jídlo, ani na hudbu. Dr. Zdeněk Mahler ve své jedinečné knize o Bedřichu Smetanovi (Nekamenujte proroky) píše: „Složil pro Kateřinu Vzpomínku na Plzeň. Věnování zůstalo bez odezvy. Byl leden, v komoře měl jinovatku. Co mu zbývalo? Pověsit své sny na hřebík a zahrabat se někde na úřadě jako písař? Ulehl naznak do postele a rozhodl se, že umře. Obestřel ho drásavý sen o odepřené slávě... pak ještě o polévce… smrt však stále nepřicházela. Konečně zaklepala na dveře. Smrt se mu zjevila na prahu hladomorny, a to v livreji šlechtického sluhy, a předala umírajícímu ‒ pozvánku na oběd do Thunovského paláce. Stalo se to, co se objevuje leda ve špatných románech. Sluha nebyl přelud, pozvánka opravdu nesla podpis hraběte Thuna. Smetana vstal z mrtvých a prochodil několik hodin v obavě, aby u hodovní tabule neomdlel slabostí.“

Hrabě ho přijal v hudebním salónu: „Byl jste mi doporučen jako učitel pro mé dcery.“ Obešel mladíka a obezřetně ho pozoroval. Bedřichovi visely dlouhé vlasy přes límec, nechal si je narůst po Lisztově vzoru. Za sedmi dioptriemi těkaly modrozelené oči, působil nedospěle. Thun vybral obzvlášť těžkou skladbu od Pia Richtera, který byl předtím u něj učitelem klavíru, nejspíš aby se toho mládence snáz zbavil... Smetana ji ovšem přehrál bravurně z listu. Hrabě přivolal manželku a svých pět dítek, hraběnce se uchazečovo jemné chování líbilo, a holčičky, ty se zdály být smířeny s každým údělem. „Přejeme si, aby naše princezny také tak uměly na klavír! Nabízíme vám tři sta zlatých ročně ‒ jíst budete s námi ‒ sluha vás ubytuje v sousedním pokoji!“ Což znamenalo spásu.

Kníže Leopold Thun, jehož dcery Bedřich Smetana učil hudbě (obraz Josepha Kriehubera)

Ta spása, kterou znamenala práce u Thunů, však odkrajovala Smetanovi půlku dne ‒ pěti žačkám musel věnovat denně po hodině. Čtyři dcerušky nejevily hudební nadání, pátá ‒ princezna Alžběta Felicie, později provdaná Kounicová ‒ byla zase pro změnu líná. (Což není pomluva, sama to na sebe prozradila.) „Místo toho, abych cvičila, poslouchala jsem raději, i když mi pan Smetana vykládal o hudbě. Všichni jsme se s ním brzy spřátelili.“ Smetana, jak ve svých pozdějších vzpomínkách dosvědčila, byl člověk skrz naskrz ušlechtilý a za celou dobu, kterou v rodině Thunů prožil, ho nikdo nezažil ve špatné náladě - byl vždycky veselý a ochoten zúčastnit se kdejaké "hříčky" (jak se vyjádřila Alžběta Felicie). Vzhledem k hudebním kvalitám svých žaček však jevil zasmušilost, ba přímo „dojem upracované, zemdlené oběti“ pokaždé, když některá z nich zasedla ke klavíru. (Nelze se mu věru ani divit, bylo‒li to s jejich talentem takové, jak jsme již naznačili.)

Pod vším hledal duši

Svým žákům (a vůbec všem, kdo k Thunům přišli) imponoval Smetana svými znalostmi. Říkali mu kvůli tomu „živý naučný slovník.“ Někdy na své "hodinaření" žehral, ale většinou mu povinnosti končily s obědem, který se u Thunů podával o 16.hodině. Večery měl pro sebe. Učil, aby se mohl učit. Do dvaceti let se rozvíjel jako divoký talent, psal hudbu a neovládal teorii. Teď dostal konečně možnost soustavné průpravy. Měl za sebou desítky skladeb, i předehry, ale učitel Proksch s ním začal od jednoduchých úloh. „Pospíchat zvolna!“ Pod vším hledal duši. „K hudbě nestačí prsty, je to řeč citu!“ Tři roky Smetanu cepoval, probrali přes dva tisíce stran učebnice hudební skladby. Přitom Proksch byl sice výborný klavírista, nikoli však skladatel. Navíc byl od svých třinácti let slepý. To snad nemuselo znamenat vážnou překážku při výuce klavírní hry, ovšem skutečnost, že pro Smetanův talent dokázal vybudovat pevné teoretické základy složitého kompozičního řemesla, patří v dějinách hudby spíš do říše snů.

Harmonii, hudební formy, instrumentaci, kompozici Proksch ovládal, je však otázkou, nakolik a jak to vůbec dokázal. Jakmile v Lipsku vyšel nový sešit tehdy nejprogresivnější skladatelské bible Adolpha Bernarda Marxe, hned si učebnici pořídil. Jak s ní mohl pracovat, to je další záhadou. Jaká byla studia Bedřicha Smetany? Do dvaceti skládal asi tak, jako Cikáni hrají. Dobře, spontánně, nápaditě, avšak diletantsky, aniž takřka ovládal teorii. Profesor Josef Poksch mladíkův ohromný talent ihned postřehl. Zároveň ale zdvihl obočí nad jeho chatrnými teoretickými základy. A jak byl přísný i systematický, naordinoval začátečnickou dietu. Bedřich musel začít od elementárních harmonických spojů. Tonika ‒ dominanta ‒ subdominanta. Kadence. Akordové vazby a přechody. Transponování z tóniny do tóniny. Všechno to dávno uměl, avšak živelně. Teď nemuzicíroval, nýbrž psal notu po notě a podle přísných harmonických kánonů.

Zprvu tiše klel. První rok „spěchal pomalu,“ prý pomaleji než ostatní Prokschovi žáci včetně Kateřiny Kolářové, která ovšem studovala jako hlavní obor klavír. Bedřicha to zoufale nebavilo.Hlava, ve které to zpívalo jak na kvetoucí louce, se musela mořit se zakázanými kvintami a citlivými tóny. „Nebaví? Nech být!“ Pokračoval hlemýždím tempem, Proksch si už přestával dělat iluze. Pak mu ale profesor na základě zvládnuté harmonie začal konečně vykládat tvořivější části muzikantského řemesla, a z těch řeřavých, vychládajících uhlíků v hlavě géniově najednou vzplál oheň, ba požár. Snad během pouhého půldruhého roku učení (a je to jeden z četných smetanovských zázraků) byl z vlažného žáka mistr, ba suverén kompoziční techniky. Propuklo to prací s motivem. „Motiv, pane Smetano? Všimněte si u Beethovena!“

Proksch svým obdivem k neslyšícímu titánovi novodobé hudby svého žáka přímo nakazil. „Pro toho je motiv nosná hudební myšlenka o pouhých třech tónech. A pohleďte, jak s ní dokázal pracovat! Z nepatrného motivu se vyvíjí téma, z tématu pak vyrůstá architektura celé skladby.“ Pokud byla nauka o harmonii pro mladého Smetanu očistcem (bodejť, vždyť přece sešněrovávala jeho tvůrčí vzlet!), tak s teorií kompozice, hudebních forem, instrumentace, architektonické konstrukce hudebního díla, s tím vším jako by se ocitl v ráji, ba u samého stromu poznání. Pustil se do práce s obrovskou vervou. Tempem, kterému Proksch nakonec vlastně nestačil, probral na dva tisíce stran Marxovy učebnice o nauce hudební skladby. Profesora zavalil balíky notového papíru, popsaného nejtěžšími kompozičními příklady a rébusy.

Ludwig van Beethoven

Poté, co zvládl kontrapunkt a začal si s vedením vícehlasu vyloženě pohrávat, nabyl dojmu, že umí ne‒li všechno, tedy dost. Což trvalo přesně tři a půl roku. Přitom profesor Proksch posuzoval výsledky Smetanova úsilí vždy jenom sluchem, i když příklady harmonických spojů nebo práce s motivy (natož s partiturou) jsou výkony, vyžadující extrémní přesnost v notovém, to znamená vizuálním zápisu. Ty tisíce příkladů, které Smetana během tří let vypracoval, nemohl nevidomý profesor do detailu probírat, případně opravovat. A ještě tady bylo jedno omezení: jak Smetana, tak Proksch byli na prvním místě klavíristé. Orchestrace však je úplně jiný obor, s vlastními požadavky a zákonitostmi. Přitom Smetana byl během své skladatelské kariéry v kompoziční práci řemeslně a technicky vždycky suverén. On to sice vysvětloval pílí a pedantičností; fakticky však zůstává tajemstvím, jak ke své profesionální dokonalosti přišel.

V té době se vzrušeně debatovalo o tom, že každý národ se má vyznačovat svou osobitou hudbou. Prokschovi se lidové písně zdály moc prosté, původnost popěvků odmítal jako zdánlivou ‒ říkal tomu „písničkářství.“ Odhadl (nebo ne), že právě jeho žák, Smetana, se může stát tvůrcem národní hudby... a že ji zároveň dokáže povýšit na světovou úroveň? To netušil ani sám Smetana. Tečkou za jeho studiem se stal rozsáhlý kompoziční příklad. Po dlouhém půstu, kdy jenom řešil, ale neskládal, napsal takřka na jeden zátah klavírní Sonátu g moll. Rozměrnou, krásnou, těžkou, s několika berliozovskými utkvělými myšlenkami neboli idée fixe ‒ příštími příznačnými motivy. Byla to první a jediná jeho sonáta v životě. Připadal si jako znovuzrozený. A také profesionálně vybavený.

V létě roku 1847 ‒ to mu byla dvacet tři léta ‒ se rozloučil nejenom s profesorem Prokschem, ale i s hraběcí rodinou Thunovou. Učitelování nenadaných krásek pověsil na hřebík s tichou úlevou: ozřejmilo se, že teplé místečko pro něho bylo službou z nutnosti, nikoli programem. Natolik ovšem bylo zajímavé, že je rád přenechal své milé (tedy alespoň v tou doufal, že je to jeho milá) ‒ Kateřině Kolářové. Není nám o ní z oněch časů známo takřka nic, jedno však je jisté : vztahy s Bedřichem, doposud podobné aprílovému počasí, se konečně ustálily a brzy vyvrcholí rodinným štěstím. Krátkým... jak bylo pro osud Smetanův motivicky příznačné.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...