767. schůzka: Jak se narodil náš kapitalismus

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Panoramatický pohled na část Smíchova v roce 1872, uprostřed Porgesova kartounka

Převažujícím zdrojem energie zůstávala pro celou první polovinu vodní kola, žentoury či lidská síla. Mechanické konstrukce vodních kol prožívaly svůj technický vrchol. Energie páry se prosazovala jen postupně. Je charakteristické, že první dvojčinný parní stroj v Čechách byl zkonstruován pro pražskou polytechniku v letech 1803 až 1807 jejím ředitelem Františkem Josefem Gerstnerem.

„Tento stroj sloužil jako učební pomůcka do poloviny 30. let 19. století. Zajímavým pokusem o zavedení parního stroje bylo zkonstruování pěti dřevěných (technicky již překonaných) atmosférických parních strojů hrabětem Buquoyem v roce 1810. Tři z těchto strojů s nízkým výkonem pracovaly v Buquoyových manufakturách. První parní stroje zaostávaly za výkonem vodních kol, která byla výhodnější i pro nízké pořizovací náklady.“ To jsme se dočetli v knize historičky dr. Jitky Lněničkové České země v době předbřeznové.

První parní stroje

První průmyslový parní stroj Wattovy konstrukce – ještě značně poruchový a s nízkým výkonem jenom kolem 5 koňských sil – byl uveden do provozu roku 1814 v Brně v soukenické továrně Christiana Wünscheho. Od následujícího roku pracoval další parní stroj v uhelném dole v Hořovicích – jako pohon při čerpání důlní vody. V dalším roce začal pohánět stroje v další brněnské soukenické továrně (Offermannově na Trnité ulici) už velmi kvalitní parní stroj o výkonu před deset koňských sil. Byl zakoupen ve Velké Británii a ve své době byl považován za „nejkrásnější a největší v celém Rakousku.“

To už měly u nás parní stroje zelenou, jenomže všechny se dovážely. Z Anglie, ta měla na jejich výrobu skoro monopol. Montovat se však začaly i v Německu. Roku 1823 byl takový parní stroj z Dortmundu uveden v Kittelově přádelně bavlny v Markvarticích u Jablonného v Podještědí. Kromě tohoto parní stroje bylo v Markvarticích zavedeno v celé továrně ústřední topení a plynové osvětlení (stále mluvíme o roku 1823). Pracovní stroje byly dováženy rovněž převážně z ciziny, i když u mnohých továren už pracovaly mechanické dílny. Mechanikové pocházeli nejčastěji z Velké Británie, Dánska, Belgie, Nizozemí nebo z německých států. Stroje vyráběli i koláři nebo sekerníci, a některé části (například kotle či armatury) zhotovovaly mědikovecké dílny.

František Josef Gerstner

První pokusy o založení strojírenských dílen narážely na nezkušenost výrobců a také na nedostatečnou poptávku po strojích. Teprve od 20. let 19. století měly mechanické dílny lepší odbytové možnosti a vedle dřevěných strojů začaly vyrábět i železné stroje. Za nejstarší strojírnu u nás je považována mechanická dílna Jindřicha Alexandra Luze ve Šlapanicích u Brna při strojní přádelně vlny. Podobně jako další tehdejší strojírny a strojírenské dílny měla výrobní program od parních strojů přes různé hnací, převodové a pracovní stroje až po hasičské stříkačky a zemědělské stroje.

Šlapanická továrna se rychle rozvíjela a brzy jí začalo být v městečku těsno. Roli hrála i závislost na dodávkách uhlí z rosicko-oslavanské pánve, nutnost rychlejšího styku s odběrateli i s úřady a konečně tehdy už známý projekt železnice z Vídně do Brna – to vše nabádalo podnikatele Luze, aby svůj závod přenesl do Brna. V roce 1836 proto zakoupil pole o výměře dvou tisíc metrů čtverečních, ležící těsně u říšské silnice do Olomouce poblíž řeky Svitavy. Tehdy tam ještě nic nestálo, byla to volná parcela – Brňané sem jezdili na celodenní výlet do známého Padovcova hostince. Mohlo se začít stavět, ale hned tak to nebylo, protože zaržál vojensko-úřední šiml. Brno bylo stále ještě pevností a novostavba se měla nacházet v jejím předpolí. Půdu zakoupil Luz v roce 1836, a za dva roky nato se strojírna mohla ze Šlapanic stěhovat. Jedna fabrika, a budovala se dlouhé dva roky! Vlastně: rok a půl.

Koncem roku 1837 se ještě před úředním schválením výroba v novém závodě rozběhla. Nebyla to však jenom nějaká malá dílna. Z téže doby pochází první popis nového závodu. Autor v něm uvádí, že Luzův závod je svým rozsahem jeden z největších svého druhu. Jeho součástí byla jednoposchoďová obytná budova a podkovovitě uspořádané přízemní objekty, ve kterých byl umístěn parní kotel s parním strojem, kovárna, kotlárna, slévárna barevných kovů, soustružna, stolárna, sklad železa, sklad nářadí, konstrukční kancelář, účtárna, otevřená kůlna a stáj. Vodu dodávala vlastní studna.

Technický pokrok

Hospodářské i měnové poměry se začaly v monarchii stabilizovat od začátku 20. let. Zvlášť patrné to bylo v textilnictví, které už překonalo poválečnou krizi. V předení bavlny tehdy úplně převládala strojová výroba. Což lze ukázat snad nejsnáze na číslech: v roce 1810 pracovalo jenom v Čechách 160 spřádacích strojů na bavlnu. Za třicet let nato jich bylo víc než pětkrát tolik. Rychlým tempem se stroje prosazovaly i v předení a postřihování vlny (pouze len se stále předl a tkal ručně). Jinak se ale význam tovární výroby zvyšoval a zřetelně se už rýsovala její centra.

Porgesova kartounka na Smíchově

Střediskem bavlnářské a vlnařské výroby se stalo Liberecko, ale rychle se rozvíjely i průmyslové aglomerace na pražských předměstích: na Smíchově, v Karlíně, v Holešovicích, v Libni byly postaveny kartounky, chemické továrny a také provozy potravinářské. Brněnsko bylo centrem vlnařství a pro svou pokročilost a rozsah výroby textilu se městu Brnu říkalo „rakouský Manchester.“ Průmyslové zpracování vlny se rozvíjelo i ve Slezsku, hlavně na Opavsku. Velké průmyslové centrum se utvořilo rovněž kolem Vídně v Dolních Rakousích. Ve Štýrsku zase bylo tradiční středisko železářství.

Podobně jako jinde ve světě se tovární strojová výroba prosazovala nejprve v lehkém, hlavně v textilním průmyslu, kde se vložené finanční prostředky rychle navracely. Do Prahy, Brna, do Liberce i do dalších měst se stěhovali chudí z venkova, rozumějící rolnickému řemeslu, kteří chtěli získat práci ve vznikajících textilkách a kartounkách. Dostávali však jenom nekvalifikovanou, mizerně placenou manuální práci. Brali ji rádi – muž, žena; děti jako pomocníci, celé rodinné party. Poptávka po zaměstnání ovšem vysoko převyšovala nabídku. Byl velký rozdíl mezi řemeslníky a živnostníky na jedné straně, a fabrickými dělníky na straně druhé. Řemeslnické a živnostenské tovaryšstvo bylo na rozdíl od té venkovské „náplavy“ chráněno cechovními řády a starobylými zvyklostmi. Proto na tom bylo se zajištěním i životní úrovní podstatně líp.

Jenže jak celá ekonomika postupně přecházela k průmyslové výrobě, samostatných živností katastrofálně ubývalo – jenom v Čechách jich za poslední půlstoletí zkrachovala celá půlka. (Tak trochu to připomíná o dvě stě později zoufalý boj malých krámků s obchodními řetězci.) Ztroskotalí mistři a tovaryši rozmnožovali řady fabrického dělnictva a brzy živořili úplně stejně jako původní proletariát. Dokud se stroje ve fabrikách běžně poháněly rukama, hlavně silou svalů dětí a žen, bylo práce dost. Technický pokrok však (ať už ho jakkoli obecně chválíme) způsobil bezpočet lidských tragédií.

Josef Porges z Portheimu (A.Dvořák, olej na plátně, 1845)

Na konkrétním příkladu lze popsat, co fungovalo i obecně: Porgeska. K výnosným druhům podnikání patřilo provozovat tiskárny bavlněných kartounů. (Malá vysvětlivka na okraj: kartoun není žádná lepenková ani jiná krabice, to je karton. Kartoun je bavlnářská řídká hladká tkanina střední hmotnosti, tkaná v plátnové vazbě, většinou ze středně hrubých přízí. Používá se na levné dámské a dětské šaty, zástěry, a třeba i na prapory.) V Praze a nejbližším okolí české metropole pracovalo už od 30. let 19. století přes dvacet kartounek. Vesměs do nich byl vložen židovský kapitál.

Na Starém Městě pražském a na smíchovské zahradě Bukvojce měli dvě nejmodernější kartounky bratři Porgesové. Oba začínali jako chudí pražští Židé: Leopold Porges původně handloval s plátnem, jeho bratr Mojžíš zase s kořalkou. V první kartounce, kterou uvedli do provozu už koncem 18. století, byl jediný tiskařský stůl, na kterém potiskoval kartouny mistr se ženou a dětmi. O necelé půlstoletí později měli už Porgesové dvě největší a nejmodernější kartounky v Praze. Když v roce 1841 navštívil české hlavní město císař Ferdinand, pochlubili se místní potentáti tím, že ho zavedli také k Porgesům. Na parní stroj, který tam pracoval, zíral Ferdinand jako na zázrak. V nadšení položil pánům továrníkům dotaz, zda by chtěli být odměněni raději řádem, nebo titulem? Porgesové, kteří si pamatovali na mládí plné ústrků, si řekli o titul. A vskutku, dostali přídomek páni z Portheimu.

Leopold se časem pustil i do jiného úspěšného podnikání: v Dolním Chodově u Karlových Varů koupil starší porcelánku, okamžitě přistavěl dvě nové tovární haly a rozjel skomírající výrobu ve velkém. Vlastně rozvinul slávu karlovarského porcelánu. (Dnešní český porcelán by si podnikatele porgesovského formátu rovněž zasloužil.) Ve dvou pražských kartounkách bratří Porgesů pracovalo nejprve 700, později přes 1000 dělníků. V celé Praze přitom byly na tři tisíce zaměstnanců kartounek. Porgesové (teď už z Portheimu) koupili jako první parní pohonné jednotky a především výkonné potiskovací stroje zvané perrotiny. Podle jejich vynálezce, Francouze Perrota. Dosavadní ruční tisk byl jimi takřka úplně zrušen, protože tyto stroje (u nás překřtěné poeticky na perutínky), pracující s baterií spřažených válců, dovedly nanášet na látku několik barev současně.

Požár Portheimovy kartounky 29.2.1872 (F.Chalupa)

Dosud tiskaři pracovali od páté hodiny ranní do osmé večerní, a to i malé děti, na příslušné vyhlášky se příliš nehledělo. Jedna perrotina však teď zastala práci dvaceti lidí. To znamená, že srážela zaměstnanost na pouhých 5 procent. Ze sta dělníků jich 95 vyhazovala na dlažbu. Pod záminkou, že mzdy nemohou být vyšší, než unese výrobní kalkulace, oznámil 15. června 1844 účetní v Portheimce dělníkům, že mzdy se všem zaměstnancům snižují řádově na polovinu. Za štůček potisknuté látky o čtyřiceti pěti vídeňských loktech délky bude sazba namísto třiceti pěti krejcarů jenom dvacet čtyři, a ti, kdo pracují za pevnou mzdu, dostanou od příštího pondělka místo sedmi zlatých tři a půl týdně. Ke všemu byla navíc velká část zaměstnanců propuštěna. Technický pokrok proti zápasu o holé lidské živobytí...

Nepokoje

Lidé, po léta živořící na bramborách a cikorkovém odvaru neměli najednou ani na to. A to si ještě ze svých mezd musili tiskaři platit svého pomocníka, který jim natíral barvy. (Už jsme na takzvané štrajchpudlíky narazili.) Po té černé červnové sobotě, kdy se v ochromení nezmohli tiskaři než na nadávky, jich začala asi tisícovka v pondělí vyjednávat. Chlapi zůstali na dvoře Portheimky a poslali k účetnímu deputaci se žádostí, ať obnoví dosavadní mzdy, přijme propuštěné a hlavně, ať odraní perutínky. Pan účetní na to, že o tom může rozhodnout jen pán z Portheimu, a ten se vrátí až večer. Když konečně starý Porges přišel domů z fabriky, požadavky dělníků drsně odmítl a dal jejich mluvčí bez okolků zatknout. Do druhého dne se mu sice věc rozležela v hlavě a sám nabízel vyjednávání, jenomže to už bylo pozdě.

Když se na dvůr Portheimky jako fúrie přihnaly ženy zatčených i s dětmi, vyprovokovaly tiskaře k útoku. Vrhli se na vrata dílen a kladivy a topory tam roztloukli nenáviděné mašiny na padrť. Pak se jak smršť přehnali přes řeku do petrské čtvrti, kde vybílili druhou kartounku Portheimovu, vzápětí Brandejsovu, Schickovu, Epsteinovu. Kam vkročili, zbyla po nich spoušť. Nepokoje tiskařů trvaly něco přes týden. Mimochodem - skoro stejné bouře vypukly asi o deset dnů dřív mezi tkalci ve Slezsku a o deset dnů později na Liberecku. V Praze vyvrcholily poté, co dělnická chudina vydrancovala (jako obvykle při podobných příležitostech) židovské obchůdky a stánky na Tandlmarku kolem kostela svatého Havla na Starém Městě. Povolané vojsko tiskaře a jejich rodiny obklíčilo a polapilo 525 dělníků, kteří pak byli v poutech dodáni do Karlových kasáren před soud.

A tam začal zřejmě nejkurióznější monstrproces v dějinách našeho soudnictví. Půltisícovku obviněných mělo vyslechnout a potrestat pouhých sedm soudců. V přítomnosti purkmistra, policejního ředitele a místní generality bylo přitom nutno alespoň formálně zachovávat zákonné předpisy. Kartounáři podepisovali protokoly většinou třemi křížky. Protože slyšeli, jak kdo vypovídá, mluvili všichni stejně: ke stávce byli donuceni bídou a hladem. Soud brzy resignoval. Pro úsporu času se vypovídalo hromadně, po skupinách, čímž ovšem byla blamáž dokonána, neboť nikdo nic neviděl a nic nezpůsobil. Žádný viník vandalismu ani rvaček se prostě nenašel. Připravené lískovky byly k ničemu. Dodnes proslulá bouře pražských tiskařů kartounu skončila tím, že purkmistr rytíř Müller pěti stovkám rebelů tklivě promluvil do duší, továrníci svým zaměstnancům vyplatili po pěti zlatkách zálohy a podnikatel Epstein vzal ty své dokonce na uzené a na pivo. I takovou podobu měl u nás začínající kapitalismus...

Skupinový portrét bratří Kleinů (litografie Josepha Kriehubera, 1849)

Měl však i docela jinou tvář. Sotva uplynulo pouhých několik dnů od velkorysého smíru bohatých s chudinou, když se po městě rozkřiklo, že od Hloubětína táhnou na Prahu dva tisíce vzbouřených dělníků ze stavby pražsko-olomoucké dráhy. Železnici stavělo podnikatelství bratří Kleinů. (Ještě si o nic leccos povíme.) Teď snad jen utrousíme poznámku, že tito kapitalisté byli slušní a vůči svým zaměstnancům vstřícní. Což je sice pravda, jenomže jednotlivé úseky stavby Kleinové svěřovali po péče polírům, vesměs hrabivým a bezohledným. Proslulý přísností, ale hlavně vydřidušstvím byl karlínský polír Šulc, který okrádal dělníky na mzdách za práci v akordu, libovolně je pokutoval, toleroval šizení v kantýně a tak dále. Stačila malá jiskřička, a sud prachu vybouchl.

Po jednom z velkých propouštění se barabové rozzlobili, spojili se karlínští s běchovickými a hloubětínskými a táhli na Prahu. Pokusil se je zadržet a vyjednávat s nimi kouřimský krajský komisař Pavel Alois Klar (syn spoluzakladateele a budovatele pražského ústavu pro výchovu slepců), ale nepodařilo se mu to. Drsní chlapíci ho po chvilce nechali, ať si povídá, co mu hrdlo ráčí, a hnuli se k Poříčské bráně. Tam na stavbaře, jejichž houf vzrostl na tři tisíce, čekaly bodáky dvou setnin granátníků. Což začínalo být zlé. Z obvyklého zmatku, kdy přední řady nemohly uposlechnout výzvy k rozchodu (protože se na ně mačkali ti zezadu) vznikla tlačenice a pak i rvačky. Vzduchem se mihly kusy kamení a cihel a vzápětí šlehly i první výstřely. Bylo jich celkem na osmdesát. Sedm raněných bylo převezeno do nemocnic, čtyři svým zraněním podlehli: malířský učeň, cvočkařský tovaryš, kočí a jednoroční dcerka karlínského obchodníka. Zbývá dodat, že po dlouhém vyšetřování šedesáti zatčených dělníků se opět dostavily tresty velmi mírné. Osm dostalo výprask holemi, dalších osm si odsedělo týden. Ostatní byli propuštěni.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související