725. schůzka: Hledání hymny

Která národní hymna... nebo rovnou státní hymna je na světě nejstarší? O to se vede soutěž, která stěží bude znát vítěze, neboť výkon v této kategorii nelze ani tou nejpřesnější časomírou určit. Japonská hymna z 9. století se zpívá na nejstarší slova, jenomže její melodie pochází z 19. století. Nizozemská píseň o Vilémovi Nasavském byla sice uznána za státní hymnu až v roce 1932, jenže napsána byla už v roce 1574. Britská hymna, vznášející prosbu k Bohu, aby ochraňoval krále (v případě Velké Británie to v poslední době byla a je královna), je zachycena poprvé v roce 1744. Až v roce 1792 vzniká Marseillaisa, původně jako bojová píseň rýnské armády. Roku 1796 píše básník s tradičně rakousky znějícím jménem pan Lorenz Haschka text hymny Zachovej nám, Hospodine. V Haydnově zhudebnění byla poprvé zpívána o rok později. Tato melodie nějakou dobu sloužila rakousko-uherskému mocnářství, až si ji vypůjčilo Německo v době, kdy se jeho státečky sjednocovaly a slouží mu jako hymna dodnes. Koncem 18. století se zrodila v polských legiích v Itálii píseň Jeszcze Polska nie zginęła, a v roce 1834 píše Samuel Tomášik píseň Hej, Slované (kterou záhy promění na Hej, Slováci). V témže roce novinář, divadelník a účetní neboli furýr (což byl zásobovač neboli v armádní hantýrce provianťák) píše ve vojenské kanceláři v kasárnách 28. pěšího pluku na pražském Josefském náměstí (dnešním náměstí Republiky) následující verše:

Kde domov můj?!
Hučí voda po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ –
zemský ráj to na pohled!
A to jest ta krásná země –
česká země – domov můj!

Kde domov můj?!
Znáte v kraji bohumilém tiché duše v těle čilém,
jasnou mysel, znik a zdar, a tu sílu, vzdoru zmar:
To je Čechů slavné plémě –
mezi Čechy – domov můj.

Ty, kteří by nám možná chtěli nyní vytknout, že slova této písně se nějak rozcházejí s těmi, jež znají, bychom chtěli ujistit, že jsme si rozdílů vědomi, tedy že první sloku zpíváme v trochu jiném slovosledu a druhou vůbec ne, ale málo platné, tak to furýr Josef Kajetán Tyl v těch kasárnách napsal. Ani ve snu ho nenapadlo, že by tento text (tedy první sloku) mohly znát miliony jeho krajanů a svého času i nějaký ten milion východních sousedů, a to přímo povinně. Přitom pokusy o napsání národní hymny tady už byly – přinejmenším od konce 18. století. V 80. letech tohoto století Tomáš Pavelka (zapomenutý básník generace Thámovy) zveršoval Toužení po vlasti. Podobným pokusem byla Puchmajerova báseň na jazyk český – ta se dočkala otištění v roce 1818. Vznikal model "české společné písně," mající určitou závaznost pro všechny, kteří se o ni pokusí. Ve všech dominovala potřeba za všech okolností oslavit krásu české země a kladné vlastnosti českého lidu. Jako výrazná výjimka se lišila pouze bojová píseň Husitská, kterou na text Václava Hanky zhudebnil Josef Theodor Krov. A už tu máme adaptaci německé hry, o niž se zasloužil divadelník Jan Nepomuk Štěpánek a kterou uvedlo pražské české divadlo poprvé v roce 1825 pod názvem Alína aneb Praha v jiném dílu světa. V ní zpívá služebná Cilka píseň o rodné zemi a jejím lidu, kterou je možno považovat za přímý předstupeň Tylovy písně Kde domov můj:

Kyž ty krásné české háje,
kyž vlast ještě spatřím svou;
rozkošné ty české ráje,
protýkané Moldavou.
Všude z hájů, lučin, strání,
rozléhá se prozpěvání.
Tak ty dla, tu ty dli.
A tam jaký lid přebývá!
veselá v něm poctivost.
člověk mezi ním okřívá,
všude rozkoš, blaženost.
Tam i lid i ptactvo zpívá,
blaho, rozkoš se ozývá.
Tak ty dla, tu ty dli.

Ano, tu ty dli. Prosíme vážené posluchače, aby omluvili sníženou kvalitu textu. „Slova Tylovy básně byla trochu jiného druhu. Velmi brzy získala nápěv. Zněl tklivě – to proto, že jej napsal třiatřicetiletý kapelník Stavovského divadla František Jan Škroup během jediné listopadové noci u úmrtního lože své ženy. Skladatelovo osobní zoufalství se v bolestném tvůrčím vzepětí promítlo do vroucné melodiky. Píseň, která z dvaceti jednoho hudebního čísla zpěvohry nazvané Fidlovačka (aneb žádný hněv a žádná rvačka) byla v pořadí devatenáctá, prý Škroup komponoval v nejvyšší časové tísni a těsně před premiérou přinesl sotva oschlý notový nápis Josefu Kajetánu Tylovi.“

Hezká historie... Dojemná. Hezká a dojemná, leč nepravdivá. Všechno bylo jinak. Škroupova manželka prokazatelně zemřela až tři roky po premiéře Fidlovačky, tudíž tato píseň nemohla vytrysknout ze Škroupova niterného nářku nad umírající ženou. A taky není pravda, že ji komponoval ve spěchu. Její noty odevzdal Tylovi celý týden před premiérou. A do třetice není pravda, že si ji čeští vlastencové okamžitě zamilovali. Naopak, musela přestát mnoho protivenství, než se hymnou opravdu stala.

Jak zní její skutečný příběh? Josef Kajetán Tyl, šestadvacetiletý nadaný dramatik, mladší spolužák Škroupův z gymnasia v Hradci Králové, kde oba učil apoštol českého obrozeneckého divadla Václav Kliment Klicpera, se před časem vrátil do Prahy a náruživě se tu věnuje všemu, co souvisí s „hadem z ráje“ (jak sám říká divadlu). Jako herec se slabým hlasovým fondem a s jen průměrným hereckým nadáním se nemůže uživit. Překládá však, píše hry, recenzuje, i kulisy je ochoten malovat – dýchá pro divadlo. Na živobytí si však nyní i později bude vydělávat jako vojenský zaměstnanec. Z Truhlářské ulice, kde bydlí, to má jen pár kroků do kasáren na Josefském plácku. Během úředních hodin tu v nudě k uzívání podepisuje příkazy k vydání té či oné výstroje. A tady, v kasárnách, tento furýr čili provianťák píše na podzim roku 1834 první českou frašku: „Čtvero obrazů ze života pražského.“ Nazval ji Fidlovačka. Fidlovačka... Slovo, které se jen těžko dešifruje. Fidlovačka, to byla velikonoční veselice pražských ševců, která se každoročně konala na nuselské louce (na místě dnešního Divadla Na Fidlovačce). Počátek tradičních fidlovaček bývá spojován s císařem Josefem II., který prý se vyučil ševcem a byl přijat za tovaryše. Pražští ševci poslali panovníkovi k té příležitosti pár bot, a Josef II. jim oplatil stříbrným stromečkem, ozdobeným miniaturami ševcovského nářadí.

Tak to bychom měli další pěknou historii. Tedy spíš historku než historii. I s fidlovačkou to bylo jinak. Fidlovačka byla sice nejlidovější pražskou poutí, jenomže ještě předtím byla vzpourou, nebojme se toho slova: stávkou tovaryšů, kterým mistři vzali takzvané modré pondělky, no a tovaryši mistrům oplatili zabavením Josefova stromečku, a místo do práce šli tancovat na Nuselskou louku. A z čeho vzala fidlovačka vlastně svoje jméno? Fidlovačka byla ve skutečnosti ševcovský nástroj na fidlování čili hlazení kůže. Mimochodem druhou a právě tak proslulou jarní lidovou pouť organizovali (pro změnu na návsi v Bubenči, blízko kostela svatého Gotharda u Stromovky) pražští krejčí. Byla to slavnost Slamníku neboli Štrozoku. Hlavní rekvizitu veselice představoval slamník z bílého plátna, ozdobený fábory a zavěšený na strom, kolem kterého se po celý den tančilo a dovádělo.

Vraťme se však k autorům naší nejváženější písně. Ve skutečnosti skládal František Škroup na slova Josefa Kajetána Tyla... protože ale byl o osm let starší, začněme u něj. „Rod Škroupů žil odedávna ve východních Čechách. Jeho pradědeček ještě šafářoval v Řestokách u Chrasti na Chrudimsku, ale u jeho synů se už objevuje povolání učitelské. Kantorem byl i jeho syn Jan (Františkův dědeček), který učil na jednotřídce ve Včelákově. Ten si vzal za ženu Annu, dceru Tomáše Šmahela, mlynáře na Novém mlýně u Včelákova (z jejího rodu pocházela spisovatelka Helena Šmahelová). Jan zemřel stár (tedy spíše mlád) pouhých 35 let; během jeho desetiletého manželství se mu narodilo sedm dětí. První syn zemřel jako dvouletý, druhý dostal jméno Dominik – ten se měl stát otcem Františkovým. Jako sirotka se ho ujal strýc (také František), kantor ve Vejvanovicích u Chrudimě. I Dominik se měl stát učitelem, ale objevila se mu praktičtější vyhlídka na životní povolání: tehdy se totiž pracovalo na josefinském katastru, a on, když vykonal zkoušky, stal se měřičem. Po dvou letech však tuto dráhu opustil a vrátil se do Pardubic, kde pokračoval v průpravě na stav učitelský. Vyučoval pak na škole v Libišanech a oženil se. I on si vzal za ženu dceru mlynáře a měl s ní tři dcery. Pak teprve – to už učil na škole v Osicích u Pardubic – přišel na svět syn, jehož nazval z vděčnosti po strýci a dědečkovi František Jan. Narodil se 3. června roku 1801.“ To bylo svědectví z pera muzikologa Josefa Plavce.

František Škroup měl hudební nadání, což se ukázalo i na jeho studiích v Hradci Králové. Jednou se mu však jeho muzikantství málem nevyplatilo. Právě naproti jeho studentskému bytu bydlela rodina s velmi krásnou dcerou: Renatka byla ideálem všech studentů. Mnohý z nás byl kdysi studentem... Ale nemusel jím ani být, aby se mu nějaká taková Renatka líbila... Ovšem málokdo napíše na její počest dostaveníčko. Škroup to udělal, nacvičil je s kolegy a sám je dirigoval. Pěkný příklad zájmové umělecké činnosti, jak se tomu kdysi u nás říkalo. Za mocnářství to však vážný přestupek. Dostaveníčko mělo za následek vyšetřování, muzikantům hrozil přísný trest. Krátce předtím nastoupil do ústavu profesor Klicpera. Václav Kliment. A Škroupa napadla výmluva: „Prosím... zpívali jsme na oslavu nového pana profesora... na přivítanou... k narozeninám.“ Mladý profesor Klicpera, ačkoli měl narozeniny úplně jindy, v té dramatické zápletce našel zalíbení - přisvědčil, že ano, že to je pravda, a ještě veřejně studentům poděkoval. (Čímž je zachránil.) Při loučení s Hradcem složil Škroup kantátu a pod jeho taktovkou ji kroužek studentů zazpíval.

„V Praze začal František studovat filosofii, která byla jakýmsi předstupněm vzdělání universitního. Určen byl prý kariéře úřednické, k níž přípravou mu pak měla být právnická fakulta. Na své živobytí si musel vydělávat hudbou. Druhým domovem se mu stala rodina pražského kupce Siegla – učil jeho dětí na klavír, na kytaru a flétnu a psal pro rodinné slavnosti drobné skladby, některé z nich i česky. Kromě toho složil řadu sborových zpěvů pro bývalé hradecké spolužáky a rád s nimi pořádal zastaveníčka v pražských zákoutích. Známou se stala jeho úprava ukolébavky rožmitálského kantora Jakuba Jana Ryby Spi má zlatá, boubelatá.“

Už v prvním roce práv Škroupa uhranulo divadlo. Ukázalo se v jeho životě jako rozhodující. V jedenadvaceti letech vstupuje na prkna Stavovského divadla. Mezi českými skladateli byl Škroup nadlouho jediný, který byl aktivním hercem nejenom pro zábavu, ale takřka profesionálně. To mělo velký vliv i na to, jak skládal hudbu: dovedl si všechno živě scénicky představit, vžít se do postav svých oper a zpěvoher. Vystupoval v činohře, ale jako schopný tenorista se stal členem i operního sboru německého Stavovského divadla. „Tehdy se necítil nepřátelský poměr mezi češtinou a němčinou,“ píše ve své knize Píseň nejdražší spisovatel František Kožík. „I čeští vlastenci psali a mluvili německy, vždyť české školy nebyly a vzdělání se mohlo získat jen v němčině. Když se začalo roku 1823 chystat první české operní představení, Škroup se rád ujal nastudování. Také ochotníci se chtěli blýsknout českou operou a vybrali si Pražské sládky (Škroup v ní vystoupil jako zpěvák). Úspěch představení je pak popohnal k touze objevit se i na scéně Stavovského divadla. Volba padla na operu Švejcarská rodina od rakouského skladatele Josepha Weigla - český text pořídil mladý filosof Macháček a nastudování bylo opět svěřeno osvědčenému Škroupovi. Byl nejenom zpěvákem a režisérem, ale také klavíristou, sbormistrem a neúnavným organizátorem.“

Rok 1823 se chýlil ke konci. 28. prosinec připadl na neděli. Byl to den nadšení. „Znám vás nyní, slzy radosti!“ musely emoce z básníka Františka Ladislava Čelakovského nutně ven. Úspěch. V lednu se musela opera opakovat. Historik, čtyřiadvacetiletý František Palacký si liboval: „Operami a zpěvem vůbec (tuším) nejlépe se podaří mateřštinu naši u vyšších vrstev v oblíbení uvésti. I sami Němci pociťují přednost zpěvu českého nad německým.“ (Palackého přání bylo zřejmě otcem myšlenky.) Sukces českého provedení Švejcarské rodiny byl nicméně nesporný. Čelakovský prožíval operu zvlášť intenzivně. Zda pro to, že byla tak krásná, nelze soudit, ale zcela určitě se mu krásnou jevila šestnáctiletá Katinka Kometová. Zpívala hlavní roli: „To je ti děvčátko – k objímání, k celování, k milování, k očarování! (Čelakovský se musel honem svěřit v dopise příteli.) A zvláště když na divadle česká zpívá! Ba věru, kdyby každý den Švejcarskou rodinu hráli, nevím, jestli bych se zdržel (abych neběžel, zvláště když Katinka česky pěje! A konečně bych i kalhoty prodati musel, jak mám jen jedny, ano i poslední výtisk svých básní – a běžel bych, běžel.“ Vida, co dělala česky zpívaná hudba s klasikem! Odmyslíme-li si erotickou přitažlivost Katinky, jistě s ním viditelně cloumala. České slovo na operním jevišti bylo pro skromnou českou veřejnost něco skoro neuvěřitelného... velký úspěch... svědectví pokroku...­ doklad rostoucího života. I finanční přínos byl značný: víc než pět set zlatých bylo odevzdáno na ústav slepců. Velká zásluha přitom patřila talentu a pracovitosti Františka Škroupa.

Švejcarskou rodinu složil na německý text Rakušan. Na původní českou operu přišla řada později. Nejprve se překládaly německé opery, ve kterých účinkovali rádi i němečtí zpěváci, protože Škroup měl dostatek trpělivost, aby s nimi nastudoval české árie. Občas musel přimhouřit oči nad vkusem ředitele Stavovského divadla Jana Nepomuka Štěpánka, když mu nařídil, aby dodával hudbu do cizích frašek a dokonce ho přinutil v nich zpívat. (Leckterý umělec musí občas slevit ze svých zásad, chce-li se dočkat honoráře.) Stále však přibývalo hlasů, že by si Češi zasloužili původní operu.

V době, kdy František Škroup komponoval první původní českou operu Dráteník, byla mu 24 léta. Nešlo jenom o krátkodobý úspěch na divadle – šlo o národní hodnotu, která dodávala hrdosti a sebevědomí k činům dalším. Titulní roli – slovenského dráteníka – zpíval sám Škroup. Proto bylo jeho jméno ozářeno slávou. Ředitel Štěpánek mu povolil benefici a dal mu nabídku na místo druhého kapelníka ve Stavovském divadle. I když šlo většinou o německý repertoár, zřekl se Škroup ochotně právnické kariéry a stal se hudebníkem z povolání. Cesta k nesmrtelnosti byla před ním.