696. schůzka: Plukovní deník Jana Nepomuka Vojtěcha Baltazara Ignáce rytíře Jeníka z Bratřic

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy František Ladislav Čelakovský

V této schůzce nás čeká jedinec s náramně dlouhým jménem. Delším, než bývá v našich zemích zvykem, a to i když počet těch jmen srovnáme s dobou barokní, kdy navštívenky tehdejších najmě nóbl lidí připomínaly pomalu seznam z kalendáře. Jejich majitelem však byla osobnost, kterou bychom v toulkách naší historií neměli opominout.

Patří mezi ty, kterým většinou říkáme z nedostatku jiného výraziva „zajímavé.“ Začíná 696. schůzka s českými dějinami, nazvaná Plukovní deník Jana Nepomuka Vojtěcha Baltazara Ignáce, rytíře Jeníka z Bratřic.

„Já jsem teď snad ten jedinký, ve svém pětaosmdesátiletém věku v české zemi, kterýž ještě pod jezuvity študýroval, a jsem jejich pravý vychovanec, protože jsem jakožto nobilis z nich v semenariu osm let bydlel a s nimi obcoval. Jsa již toho času osmi nebo devítiletý hošík, dostal jsem císařskou nadaci ferdinandskou a můj otec mne dovezl do studia k jezuvitům do Prahy. Zde jsem byl odevzdán do semenaria svatého Václava v Dominikánské ulici, kde se teď technika nalézá a tradýruje.“ V pětaosmdesáti už pravda sem tam paměť vynechává. Na druhé straně ale platí, že člověk sice zapomíná, co se stalo včera, ale události před třemi čtvrťmi století si vybavuje docela spolehlivě. Tím spíš, že autor těchto řádků se trénoval celý život. Duševně, i fyzicky.

Jeníkové z Bratřic

Jeníkové z Bratřic byla rodina vladycká, ovšem původu nikterak dávného. Teprve císařem Rudolfem II. byl Svatoš Jeník, svobodník, povýšen do stavu vladyckého s právem psát se z Bratřic podle vsi ležící poblíž Velké Chýšky, nedaleko Pacova. To se stalo roku 1590. Svatoš měl dva syny, Jiřího a Jindřicha – Jindřich zůstal bezdětný, Jiří (majitel Mezilesí a Dolních Hrachovic) měl syny tři - z nich dva, nejstarší a nejmladší byli opět bezdětní, kdežto prostřední Bedřich Vavřinec, pán na Radvanově a Bechyňsku, měl šest dětí. Třetím z nich byl Josef Jiří, otec našeho Jana Jeníka. Ten přišel na svět na Tři krále v roce 1756 v Radvanově u Mladé Vožice. Celý svůj život prožil jako starý mládenec, byť se něžnému pohlaví nikterak nevyhýbal, a zůstal bezdětný, stejně jako mnozí z jeho předků. Jeho rodinný erb: „Štít modrý, v něm srnec s parohy zlatými, s dvěma předníma nohama k běhu pozdviženýma, v hrdle chřtán nožem probodený, nad štítem kolčí helm a na něm přikryvadla modrou a žlutou barvou potažená dolů visící. Tento erb byl na jeho rakvi upevněn, ale obráceně.“

Logo

Leccos bylo v životě Jana Jeníka převrácené a úplně jinačí, než od něj okolí očekávalo. V jezuitském semináři na pražské Dominikánské, dnešní Husově ulici, žil z ferdinandského stipendia a jedl ze stolu druhého, prostředního stupně. Lepšího, ale – jak se to vezme. Jan Jeník měl na to svůj názor: „U druhého stolu jedli jsme my ferdinandisti, a asi deset synků zámožnějších rodičů, kteří za ně jezuvitům stravu platili. My měli každodenně v poledne čtyry a večír dvě jídla. Každý dostal pro sebe maličký bochánek bílého chleba a v cínové konvičce žejdlík dobrého piva. Strava byla v počtu jídel dostatečná, ale příprava jak vařených, tak i pečených jídel tuze mizerná, takže zřídka se mohlo s chutí co požívat. Pro první stůl sám jeden v letech mladý, velmi čistý a ve svém umění výborný kuchař všecka jídla pro 16 osob oupravně a uměnlivě připravoval, kdežto u našich dvou stolů, druhého a třetího, kdež nás přes sto sedělo, věkem již sešlý a k tomu velmi špinavý kuchař, maje jen jediného pomahače, jakéhosi kuchtíka též tak špinavého nám všechna ta nechutná a pokažená jídla strojil. Z nenáklonnosti k němu jsme toho vždy rozdrchaného hastroše nejmenovali než Schwaben Wenzel.“

Jan Jeník navštěvoval gymnasium, studoval na filosofii, odtud přešel na práva. Ale nedostudoval. Ostatně – úroveň výuky v posledních letech za moc nestála. Alespoň podle studenta Jana Jeníka. „Musím pouhou pravdu povědět, že jsme malounko se učili, avšak velmi mnoho jsme se modlili a pak přitom hodně čtveračili. Každičkou neděli jsme byli k jezuvitům do koleje svatého Klimenta vedeni, kdežto jsme se za umrlce pokaždý asi dvě hodiny modlili a recitýrovali. Tohle officium obsahovalo v sobě leckdes pohoršlivá a rouhavá slova proti Pánu Bohu, neboť se v nich vejslovně povídá, kterak duše v očistci na stvořitele světa naříkají, že je ve vysokém plameni neustále hořeti nechává, a ony pak v tom ohni jako kachny v potoce v přeukrutných bolestech plavati musejí. Z toho všeho se snáze sezná, jakým obrokem oselským jezuviti nás ve svých školách krmili. Neboť větším dílem nás o nočních strašidlech, o čárách, o duši v očistci, o zázracích různých svatých a mnohé jiné pověry učili.“

Jeník docela rád z té školy vypadl, což se mu povedlo. Přesně jak, to nevíme, ale zřejmě konec jeho studijních aktivit souvisel nějak se zrušením jezuitského řádu. Co s ním... s tím nedostudovaným právníkem? Dal se na vojnu. ne že by musel narukovat, on chtěl narukovat. Netoužil sice stát se vojákem, ale nebyl zaopatřen, stipendium skončilo a rodiče ho sami vydržovat v hlavním městě nemohli. „Já se nestydím v pravdě přiznati, že když jsem u jezuvitů již filosof a pozdějc již jako kadet na vojně byl, ten první rok jsem se ještě nočního času tak náramně strašidel bál, že bych se byl raději podělal a tak se poškvrnil, než abych byl sám z pokoje na retyrádu krok učinil. (Retyráda, jak našinec dozajista pochopil, je totéž co reterát, neboli záchod. V útlocitné literatuře však původně znamenalo (cituji) „místo samotné a bezpečné, na než se odchází, když kdo sám býti chce rád.“) Když pak se mi v kasárnách vojáci štiplavě smáli a mnozí z nich, jsouce cizozemci náboženství protestantského, můj od jezuvitů porušený rozum zponenáhla očistili, já se víc strašidel a duší z očistce nebál, že by mne v noci na retyrádě za pačesy popadly.“

Na vojně

Na vojně se Jeník kupodivu i dovzdělal. „Kasárna učinila mě trošku člověkem. Že jsem v ní vedle jednoho kaprála, rozeného Sasa, ležel, kterýž obzvláště pěkně psal, počal jsem se od něj tak bedlivě a pilně psáti učit, že jsem se za tři čtvrtě léta čistě, ba i mnoho úhledněji psáti naučil, než teď ve svém starým věku tuto zde píšu.“ O vojenských a válečných letech Jana Jeníka z Bratřic toho díky pozdní, leč přece jen vypěstované gramotnosti víme mnohem víc, protože už tehdy se v něm začala rozvíjet záliba ve sběratelství a kronikářství. Své vojenské paměti psal nejdříve nanečisto a pak je krasopisně přepisoval do památníku. Podle těchto záznamů bojoval proti Turkům i proti Francouzům, poznal řadu balkánských zemí, mašíroval západním Německem, Francií, Belgií, Holandskem, v 38 letech byl raněn v šarvátce u Brische a za dva roky nato u Limburka. V sedmadvaceti letech byl kadetem, za čtyři léta nato praporčíkem a pak poručíkem, jako 34letý už byl nadporučíkem a pak konečně setníkem neboli hýtmanem, rozuměj hejtmanem.

Když zdědil po příbuzném statek ve Střezimíři, odešel hmotně zabezpečen do výslužby, což se odehrálo způsobem následovným, pro Jana Jeníka typickým: Poděkoval jsem své setnině za lásku a náklonnost, prokazovanou při každé příležitosti mé osobě, jakož i za přesně vždy zachovávaný pořádek. A když jsem ještě více řekl svým milým Čechům a Haličanům, skončil jsem slovy: „Já pevně důvěřuji, a té neomylné jsem naděje, že během válečným, do pole proti nepříteli vytrhše, v potýkání, v bitvách krvavých pamětlivi budete, že z krve národu slovanského pocházíte, jehožto válečné skutky a hrdinské činy okolní národové po všecky časy až do dneška obdivují a vyhlašují. Pamatujte, do boje jdouce, na našeho krále a císaře Karla Čtvrtého, zakladatele mostu pražského, též i Nového Města, pravého otce naší vlasti! Mějtež vždy v paměti nepřemoženého reka Jana Žižku z Trocnova, vůdce lidu táborského, kterýžto rovně tak jak ve Starém zákoně Jozue zvukem jediné trouby Jericho rozbořil, on Žižka pouhým jménem a hlasem svým vojsko nepřátelské daleko přes 200 000 mužů v počtu silné jako stádo rozplašil a zahnal. Podobně hleďte na Prokopa Velikého, před kterýmž veškerá říše římská trnula, též i Řím a celé duchovenstvo římské před ním se bázlivě třáslo. Já se tedy takovým oumyslem, moji milí vlastenci, s vámi teď loučím, a žádám, byste mne ve své mysli a náchylné paměti dlouhý čas pozdrželi. Mějtě se vždy dobře.“

Jeho vojáci (zdaleka ne všichni byli vlastenci, i když je Jeník takto oslovoval) ho jistě ve své paměti pozdrželi, protože na takového důstojníka a takového člověka prostě zapomenout nemohli. V tehdejším důstojnickém sboru byl doslova bílou vránou, především svým lidským vztahem k mužstvu – osvědčil jej hlavně jako vojenský vyšetřovatel. Obdobně soucítil i s vesničany, kteří byli sužováni válečnými útrapami: chránil je totiž před loupeživými tlupami zběhlých „marodérů“. Francouzskou revoluci i její představitele sice odsuzoval, ale dovedl najít slova obdivu pro statečnost francouzských revolučních armád a chápal republikánské myšlení Francouzů i jejich nenávist vůči intervenčním vojskům. A hlavně se netajil svým vlastenectvím. Na vojně je zase příliš dávat najevo nemohl, ale vynahradil si to ve zmíněném proslovu na rozloučenou, a pak hlavně, když se tento elegantní a duchaplný, ještě ani padesátiletý „bílý oficír“ (tak se mu říkalo) vrátil domů, do Prahy, kde se stal váženým a vítaným hostem v salonech společnosti, která se začala národně emancipovat.

Na národním dění se horlivě podílel, což se projevovalo zvlášť výrazně tím, že pěstoval zpěv. „Já již ve svém mladému věku jsem velkým milovníkem zpěvu byl.“ Zpěv společnost stmeloval tím, že připomínkou slavné minulosti probouzel národní hrdost a že tlumočil dobové vlastenecké ideje. Na texty obrozeneckých básníků skládali písně soudobí hudebníci, ale velký podílem byla (hlavně na začátku) zastoupena i píseň lidová. Jan Jeník byl tímto ruchem podnícen k tomu, aby se věnoval svéráznému historickému spisování. Amatérskému, samozřejmě, protože hlubší průpravy se mu nedostalo. Posbíral kdejaký dokument k národní minulosti od doby husitské, kterou (jak jsme si už pověděli) vynášel. Dokonce podal návrh, aby katoličtí svatí byli z Karlova mostu shozeni do Vltavy a most pak že by zůstal buďto bez soch, nebo na jejich místa budou usazeny sochy národních velikánů, jako je Jan Hus, Jan Žižka a podobně. (Podobné náměty zaznívaly i po roce 1918, ale naštěstí to neprošlo.)

Z dokumentů sestavoval mohutné mnohasvazkové soubory, a to v několika exemplářích, kterými obmýšlel svoje přátele. (Ti museli mít radost.) Zachovalo se celkem sedmnáct mohutných dílů, z nichž šest bylo uloženo v knihovně rytíře z Neuberka a dalších jedenáct v Národním muzeu Království českého. Muzeum během let přikoupilo i další svazky, až v roce 1932 byl Muzeem zakoupen nejstarší, dosud pohřešovaný svazek zápisů Jeníka z Bratřic. Jeníkova autobiografii byla objevena roku 1903 na hradě Buchlově. Z ní jsme se také dověděli údaje o vojenské službě Jeníka z Bratřic, protože svůj takzvaný Plukovní deník si vedl po léta velmi pečlivě. Jako dokument pojal i svou písňovou sbírku. Jeník nepsal písničky, on je pouze sbíral, a jeho sbírka patřila vůbec k prvním, kterými se u nás hlásil probuzený zájem o lidovou píseň. Mnohé z nich si pamatoval z mládí prožitého na Táborsku, proto je můžeme celkem spolehlivě považovat za součást lidového repertoáru druhé poloviny 18. století a přímo je umístit do Radvanova, kde se Jeník narodil.

Sběratel

Na rozdíl od svých vrstevníků i pozdějších sběratelů si uvědomoval důležitost nejen textového, ale i hudebního zachycení. „Zpředu se říci musí, že každá ta krátká píseň jinou melodii nebo árii má, kteréž všechny v měkkém tónu sazeny velice libě k sluchu a též k srdci dorážejí. Já tyto všechny melodie umím a líto jest mi, že muzikální neb hudební umělost, nemám, sicej by se byly zde též s tak nazvanými notami napsaly.“ Neměl teoretické předpoklady pro textové či hudební srovnávání, ale (jak uvádí hudební vědec Jaroslav Markl) „praktickou znalostí živého znění lidových písní a jejich společenských funkcí předčil i další soudobé sběratele... Byl prvním českým sběratelem, který se zajímal s jistou soustavností o lidové písně, jimž vymezil konkrétní místo a význam v české národní kultuře.“ Zatímco v západní Evropě vycházel zájem o lidovou kulturu seshora, od odborně připravených vědců, kteří nejednou sami byli vynikajícími slovesnými tvůrci (jako například Johann Gottfried Herder), u nás se šlo opačnou cestou. Zezdola.

První svědectví pocházejí z prostředí písně vytvářejícího, v podobě záznamů, které si pořizovali pro vlastní potřebu lidoví písmáci. A jako oni i Jan Jeník z Bratřic prostě a bez skrupulí zapsal všecko, co znal. On svoje písně totiž nehodlal otisknout, a tak si nemusel připouštět starost o stanovisko cenzury. Ani ne tak politické cenzury, jako spíš té mravnostní. Byl to přitom sběratel velice nesobecký – poskytoval ukázky mladším následovníkům, jako byl hlavně František Ladislav Čelakovský. Zdali snesou texty lidových písniček, sebraných a vlastně zachráněných Janem Jeníkem měřítko společenské únosnosti? V dnešní poněkud rozvolněné době se snese snad všechno, vždyť i někteří politici rádi užívají slovník dlaždičů, takže kupříkladu písnička o Vinohradu nemůže způsobit nižádné pohoršení:

Téměř neznámý portrét F. L. Čelakovského z majetku rodiny Čelakovských, přisuzovaný K. Purkyňovi

Já jsem rád, já jsem rád,
že jsem viděl Vinohrad!
Vinohrad je pěkný město,
má panenko, nepověz to,
nepověz, nepověz,
že jsem na tě včera vlez!

Lze se obávati, že zanedlouho objevíme nějaký podobný text i ve slabikáři. Nebo takovýhle příklad:

Dala se má milá do nemoci,
že jsem u ní nebyl již dvě noci.
Já tam půjdu, já ji zhojím,
já se tý nemoce nic nebojím.
(To už skoro poetické.)
Já jsem se tě neprosil,
proč jsi za mnou přišla?
Tys mně dala veverku,
já jsem ti dal sysla.
To bych ráda věděla,
jaký jest to syslík.
Když on leze do díry,
nechá venku pytlík.

Škarohlíd si určitě nějakou hůl na Jeníka najde, ale věru jen stěží se do něj trefí. On mu totiž ve svých dvojsmyslech vždycky uhne.

Malou, holka, malou máš
malou lásku ke mně.
Pověz komu držíváš
slovo tvé upřímné?
Jižs mně dávno nedala
jak u nás pod schody
drobet čerstvých patok,
ach, cožs mně přišlas vhod!
Já mám hodně tlustej
hlas, s kterým jsem zpíval,
a na tebe, dítě mé,
častokrát mluvíval.
Když jsem na tě vystrčil
holbu piva z okna,
postřik jsem tě, pak byla
tvá košilka mokrá.

No, a pak mu něco vyčítejte. Přece se říká „čistému vše čisté.“ Díky sběratelské vášni Jana Jeníka však známe dodnes texty písniček, které stále těší:

Což se mi, má milá, hezká zdáš!
Budeš-li tak hezká, až se vdáš?
I ještě hezčejší, můj nejmilejší,
vem si mě, vem si mě, uhlídáš.

Padla tu už zmínka o statku ve Střezimíři. Jan Jeník jej zdědil, a kdyby si ho nechal, mohl by mít pěkné zajištění na svoje stáří, jenomže to by ho nesměl neprozřetelně prodat, čímž přišel za ponapoleonského úpadku bezmála na mizinu. Trápily ho choroby, a také úraz (když mu bylo pětaosmdesát, upadl a vykloubil si ruku, takže nemohl vládnout perem), a pak už nemohl spát proto, že skoro úplně oslepl. „Ubohý Jeník stále na oči trpí, přišel cele o zrak, tři čtvrtě roku na lůžku leží,“ psal o něm nakladatel Jaroslav Pospíšil. Kromě nemocí ho sklíčila i nouze, takže dohasínal, až roku 1845 úplně zapomenut zemřel.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související