634. schůzka: Ve stínu tvých křídel vítězí lev

„Toto Nejvyšší rozhodnutí dává se královskému guberniu na vědomost k dalšímu příslušnému opatření s rozkazem vyrozuměti o tomto Nejvyšším rozhodnutí žadatele a přitom jim dáti poučení, že podle platného pořádku se má každá herecká společnost hlásiti u gubernia nebo ve venkovských městech u příslušných krajských úřadů o svolení k provozování her krajským úřadem schváleným. Ve Vídni 6. dubna 1786, hrabě Kollowrat, přednosta dvorní kanceláře.“

Císařský dekret však sám o sobě divadlo nepostaví, ani nezařídí. Po krátké radosti nastaly našim hercům a vlastencům těžké starosti. Předně musili získat od gubernia dovolení, aby mohli hrát v Praze, ale hlavně šlo o to opatřit vhodný sál, kde by se hrálo, a konečně – kde na to vzít peníze? Národní herci, obdaření císařsko-královskou milostí (tak od této chvíle mohli herci sami sebe nazývat a skutečně tak činili) si nevybudovali divadlo v sále některého z rozlehlých pražských paláců nebo měšťanských domů, i když se jim taková možnost nabízela. Česko-německým letákem oznámili veřejnosti, že zahajují stavbu vlastního divadla na Koňském trhu čili na dnešním Václavském náměstí. Kupodivu povolení hrát a ještě jedno povolení – stavět – dostali poměrně brzo. Místo na Koňském trhu jim bylo propůjčeno za měsíční poplatek čtyři zlatky (kdepak jsou dnešní ceny za metr čtvereční na stejném místě!...), a mohlo se začít budovat.

„Bylo rozhodnuto, že divadelní budova na Koňském trhu bude dřevěná. Zakázka byla zadána tesařském mistru Františku Pfannerovi, který již dříve postavil v Praze několik podobných scén pro kočovné společnosti. Pfanner za necelý měsíc vybudoval na vyhlédnutém místě uprostřed Koňského trhu vedle svatováclavské kašny stavení, které vešlo do dějin divadelních i dějin českého národa pod tradičním označením Bouda. Není známo žádné vyobrazení této významné divadelní památky, a tak víme o prvním stánku české divadelní múzy pouze tolik, že to byla prostorná prkenná bouda, jejíž dvojité stěny byly proti zimě vycpány senem a slámou. Její rozměry byly: délka asi 10 sáhů, šířka 5 sáhů.“ Tedy délka necelých 20 metrů, šířka asi 10. „Vnitřek stavby byl vybaven skrovně. Stěny byly potaženy režným plátnem, v přízemí i na galerii nad vchodem byly umístěny obyčejné lavice a v nízkých lóžích po stranách prosté židle. Výzdobu tvořily pouze červené drapérie nad lóžemi a znak říšské orlice s českým lvem na prsou a s latinským názvem Sum umbra alarum tuarum vincit leo.“ Což je česky: „Ve stínu tvých křídel vítězí lev.“ Zvláštní výzdobou vynikala pouze císařská lóže. Vchod do divadla byl ze strany Můstku, jeviště bylo postaveno směrem ke Koňské bráně neboli k dnešní budově Národního muzea.

Bouda, to byl takový familiární, důvěrný název. Že by se tak oficiálně divadlo jmenovalo, to se nehodilo. Zakladatelé zvolili pro své podnikání název Vlastenské divadlo – Vaterländisches Theater. Ten zůstal zachován, i když Bouda byla později stržena a divadlo se přestěhovalo. Název byl zvolen vhodně, protože se významově skoro vůbec neodlišoval od Národního divadla, zároveň však odpovídal tomu, že nová scéna byla zamýšlena jako podnik česko-německý. Ze strany německé i české inteligence se sice ozývaly hlasy, které se přimlouvaly za čistě český ráz nového divadla, ale praktické ohledy si dvojjazyčný ráz tohoto podnikání přímo vynucovaly. Důvod? Bylo to jednoduché: českého publika nebylo ještě tolik, aby stačilo uživit celý divadelní provoz. Podnikatelé první české profesionální scény se nezřekli pořádání německých představení, i když bylo předem jasné, že nemohou umělecky konkurovat společnostem hrajícím na velkém staroměstském divadle nebo na malostranské scéně.

Začalo se v sobotu, kupodivu v červenci, osmého. Roku 1786. Bouda byla naplněna do posledního místečka. Dojem byl mohutný, radostný, nezapomenutelný, čeští vlastencové byli naplněni pýchou. V Schönfeldských císařsko-královských pražských novinách o tom napsal Václav Matěj Kramerius: „Nikdy bychom neřekli, že by vlastenská láska v našem národu českém tak najednou obživnouti mohla. Při prvním otevření českého divadla na Novém Městě sešla se taková částka lidu, že jí to dosti prostranné místo nijakž stačiti nemohlo. Ze všech, také i z vyššího stavu, nalézali se tuto hosté a jakous vlastenskou dychtivostí pojati, čekali na to, aby v svém mateřském jazyku k tomu dni uloženou hru pod nápisem Láska a vděčnost k vlasti (vypodobnění to venkovské slavnosti) slyšeti mohli. Vlastencové naši, již tuto hru v čistou češtinu přeloženou, provozovali, s velkým plesáním veškerého lidu znamenitou pochvalu. Po skončení této hry uvedena byla v německém jazyku veselá hra pod názvem Paruky,a nový pantomimický balet, nazvaný Pražské kuchyňky aneb Uhořelí sedláci při hlučném bubnování na vlašské bubny a troubení konec učinil. můžeme dobré naděje býti, že při této příležitosti provozování divadelních her českých, kteréž každotýhodně čtyřikrát uváděti se budou, mateřský jazyk nemálo se zvelebí a k předešlé opět navrátí se dokonalosti, i také spolu tím příčina mnohému krajanu našemu, že se nemá proč zaň styděti, se okáže.“

V Boudě se hrálo česky čtyřikrát týhodně neboli týdně. Třikrát až čtyřikrát – ovšem do toho musíme započítat i balety, doplněné českou aktovkou. Včetně repríz, samozřejmě. Ale ono těch repríz moc nebylo. Václav Thám vypočítává, že během dvou let byly pro české divadlo napsány (nebo přeloženy) sedmdesát tři hry. S reprízami zhruba 120 až 140 českých představení. Stejně to je překvapivé číslo. České obrozenecké divadlo nikdy potom takového počtu představení v podobném časovém úseku nedosáhlo. Největší úspěch měly v Boudě hry z českých dějin. Například Sedlské vzbouření mělo premiéru a hned dvě reprízy. Mnozí diváci si přitom ještě dobře pamatovali, jak před jedenácti lety byli hlavní vůdcové a původci rebelie věšeni za pražskými branami Poříčskou a Újezdskou. Také kus o Libuši, první české kněžně a rekyni, zabral. A publikum doslova nadchla původní vlastenská truchlohra o Janu Žižkovi z Trocnova. A když Bouda přidala Thámovu Vlastu a Šárku aneb Dívčí boj u Prahy, neznala spokojenost mezí. V září 1786 navštívil Boudu dokonce Josef II.

Nesmrtelně buď slavný,
zvolej, Praho, z radosti,
císař Josef, velmi mocný,
jenž nás svou přítomností
dnes potěšil, Čechy milé,
kterým popřál, by k radosti
české hry přivodili,
poznajíc mnohé neřesti,
v ctnosti je změnit mohli,
to činil z mysli otcovské.
Ještě však neskončil v tom svou,
kterou má, lásku k vlasti,
ale ukázav milostnou
tvář, i svou přítomností
stvrdil, že miluje Čechy.
Ó národe plesej český,
slav Josefa Druhého,
Múzy, ctěte jej, vlastenské,
mocnáře tak milostného!

A tak dále, a tak dál, malostranský typograf a veršovec, jakož i horlivý vlastenec Antonín Josef Zíma to myslel dobře, ale příliš hlubokou brázdu na poli české poezie nevyryl.

Na podzim roku 1786 se konaly vojenské manévry v okolí Prahy, u Hloubětína a Malešic, a císař se jich osobně zúčastnil. Aby si přece jenom od execírky odpočinul, navštívil Vlastenské divadlo v Boudě se svými generály Laudonem, Lacym a Hadykem v doprovodu ještě četných jiných důstojníků. Na počet císařovu dávali veselý singspiel, přeložený do češtiny Václavem Thámem s titulem Louteníci aneb Veselá bída, po němž byl proveden balet Čihadlo aneb Tak vás čížky chytáme. Byla to ohromná senzace pro Prahu a vysoké vyznamenání pro české herce a jejich Vlastenské divadlo. Jako vstupné zaplatil císař 25 dukátů. O jeho návštěvě se všude mluvilo. Bouda přestala být přezíraným bavištěm nižších vrstev (když ani císař se za ni nestydí), a získávala přízeň i z vyšších kruhů. Podruhé se do ní panovník vydal na zapřenou. Hrála se jakási zpěvohra, ve které komik Svoboda zpíval líbivou árii. Najednou nastal v hledišti šum a všechno se obracelo k panovnické lóži, ve které se objevil neočekávaný host. Císař dával obecenstvu znamení, aby se utišilo a nerušilo představení, vtom ale Svoboda přestal zpívat a obrácen k císařské lóži zvolal v nelíčené radosti a upřímnosti: „Vítám tě, Josífku, králi náš nejlaskavější!“ Císař se tomu uvítání zasmál a celé divadlo zabouřilo potleskem a voláním Bravo, bravo! Podnikatelé Vlastenského divadla pohotově využili projevené císařské přízně a získali od něho na jaře příštího roku osobní intervencí památný dekret, podle něhož jim bylo dovoleno (jak s radostí oznamoval Kramerius), „by oni, tak jako předešle a jak by dlouho se jim líbilo, v našem hlavním pražském městě hry beze vší překážky provozovati mohli.“ Teprve tímto rozhodnutím vzniklo z původního soukromého povolení ono proslavené privilegium Vlastenského divadla, jehož existencí byl ještě po stu letech zdůvodňován provoz českého Národního divadla.

Roku 1787 úspěchy Vlastenského divadla vrcholily. Herci z Boudy se podíleli i na představeních letního divadlo v Růžodole (v dnešním Karlíně), a hráli i v uvolněném Thunovském divadle na Malé Straně. Velký ohlas tohoto česko-německého divadelní podnikání zaznamenaly i německé listy, i když jinak zaujímaly vůči Vlastenskému divadlu postoje dost povýšenecké: „Skupina českých herců, která se nazývá vlastenskou společností, pokračuje stále v bídném provozování několika her z vlastenských dějin většinou z doby surové. Ještě bídnější jsou hry z němčiny vzaté, a to jak co se týče jejich překladu, tak i provedení. Ale naprosto bídné jsou německé hry, předváděné v původním německém jazyku. Přesto nalézají vždy hojně vlasteneckého obecenstva, a to jak na Koňském trhu, kde mají velkou boudu, tak také nyní na Malé Straně v Thunovském divadle, a hrají téměř vždy před plným domem. Neobyčejně nízké ceny vstupného, shromáždění tolika hezkých děvčat z kruhů občanských a ještě všelijaké jiné vedlejší okolnosti dávají naději, že se tato společnost ještě dlouho udrží.“

Návštěvy byly skutečně bohaté, a proto podnikatelé podali žádost, aby směli rozšířit Boudu o šest loktů směrem k Můstku. Tato žádost byla doložena plánkem přístavby, která měla svým zaokrouhleným tvarem zlepšit i vzhled prkenné divadelní budovy. To je poslední doklad o úspěšném období první české divadelní scény. Všechny další doklady svědčí o tom, že se na jaře roku 1788 dostalo Vlastenské divadlo do vleklé a stále se zhoršující finanční i umělecké krize. Plánované rozšíření Boudy se už neuskutečnilo, a vůbec, o českém divadle se dochovalo málo zpráv, všechno zatlačilo do pozadí válečné zpravodajství z tureckého bojiště. Byla snaha udržet obecenstvo, často i dost krkolomně – například návrhem, aby bylo dovoleno na ostrově Velké Benátky (tedy dnešní Štvanici) – velké vojenské představení ve volné přírodě, a přímo bombastickým způsobem bylo publikum zváno na nově vynalezený veliký směšný pantomimický balet. V té době se objevila v novinách zpráva, že „kromě divadla na Koňském trhu také jedna společnost upřímných vlastenců pod správou pana Jiříka, měštěnína pražského, dohromady se snesla, aby podobně divadelní hry v našem mateřském jazyku na divadle v tak nyní řečeném Rozentále za Poříčskou branou představovala.“ (Čímž vlastně začala tradice divadelnictví v Karlíně.)

Krize Vlastenského divadla byla stále hlubší a hlubší. Podnikatelé se museli omlouvat při úředním řízení, proč podle předpisů nezabezpečili v divadle kamna, že se tu málo hraje a že celý podnik trpí nedostatkem peněz. Za celý rok 1788 zůstali dlužni poplatek za pronajaté místo na Koňském trhu a zaplatili jej teprve pod pohrůžkou, že bude k divadelní pokladně vyslán městský výběrčí. V roce 1789 se v Boudě od Nového roku až do Velikonoc vůbec nehrálo. Žádost, aby se mohlo hrát v postě alespoň v Litoměřicích, byla zamítnuta stejně jako návrh, aby byla představení přenesena do divadla v Kotcích. I z plánovaného zájezdu do Vídně sešlo a herci česko-německého divadla se ocitli v bídě. „Jen soustrast vzbuzují, kdož k samému nebi se obracejí s prosbou o trochu chleba, ač by si jej rádi vydělali,“ píše se o situaci vlasteneckých herců v jedné zprávě do Vídně. „Velmi mnozí z nich jsou dokonce nuceni žebrat buď veřejně nebo potajmu a obtěžují obecenstvo. To všechno by odpadlo, kdyby mohli hrát a vydělávat. Pak by mohli žít spokojeně a netrpěli by bídu. Kdežto nyní, kdy je divadlo zavřeno, strádají a nic nevydělávají a ještě dluhy dělají největší nouzi musejí trpět zvláště za nynější drahoty.“

Osud Vlastenského divadla byl zpečetěn... Je fakt, že z něho odešli jeho zakladatelé a řada herců, ale také je pravda, že se podařilo v překladu Karla Ignáce Tháma v Boudě uvést Schillerova Loupežníka. Soubor se však prakticky rozdělil. Jedna část odjela do Josefova, aby v nové pevnosti hrála německy pro důstojníky, druhá část pořádala nedělní česká představení na letním divadle v Růžodole. Když léto skončilo, chtěli se divadelníci vrátit z Karlína na Koňský trh, jenže Bouda měla už svoje příští dny spočítány. V tisku že objevila zpráva, že „Bouda bude skrze větší prostrannost a okrášlení města stržena,“ což se skutečně koncem září roku 1789 stalo. „Vlastenské divadlo již 26. září zbouráno bylo a to místo nyní opět svou předešlou krásnou vyhlídku má.“ Říkalo se o Boudě, že prý překážela frekvenci, proto musela zmizet. Při větší benevolenci úřadů mohla být zachována, opravena a znovu používána pro divadelní hry. Jenomže byla opuštěna, nehrálo se v ní a to se hodilo. Na světě byl důvod, jak zbavit sice skrovného, ale přece viditelného symbolu probouzejícího se českého života na divadle. Tesařský mistr Pfanner, který Boudu stavěl, ji také rozebral, snesl a tak vzal první útulek české dramatické múzy za své. Úplný konec. Tedy – konec Boudy. Konec českého divadla ne.

„Podnikatelé Vlastenského divadla velikou síň, kde se kněhárna nacházela, v bývalé hyberňáckém klášteře najali si a své hry tam opět provozovati začali.“ Tedy U Hybernů naproti Prašné bráně. Za cenu dalšího velkého zadlužení se u Hybernů začalo hrát, ve vlastní předehře Šťastný den zde vystoupil Václav Thám, který krátce předtím přišel o dobré místo policejního úředníka. Nový divadelní sál byl ale dostatečně prostorný – umožnil novým majitelům vestavět tu kromě jeviště ještě 34 lóže ve dvou řadách a rozdělit hlediště na tři partery. S obecenstvem byl ale problém. Nechodilo. Nemohlo. Ne že by netrefilo, jenomže ve všední dny řemeslničtí mistři, tovaryši a sloužící (což bylo české publikum) pracovali až do večera, takže se pořádání českých představení omezilo pouze na neděle a svátky. Tato praxe pak zůstala českému divadlu (s malými výjimkami) až do poloviny 19. století. To už je ale dočista jiná historie. Přeneseně i doslova.