620. schůzka: Mladší bratr

Na rozdíl od svých sester všichni přežili dětský věk, avšak žádný z nich se nedožil více let než jejich matka. Josef zemřel ve čtyřiceti devíti, Leopold v sedmačtyřiceti, Karel Josef už v šestnácti, Ferdinand Karel ve dvaapadesáti a Maxmilián František v pětačtyřiceti. Lidé se v 18. století prostě nedožívali vysokého věku. To tvrdí autor knihy Synové Marie Terezie Friedrich Weissensteiner. Marie Terezie se ke svým synům chovala stejně jako k dcerám. Věnovala jim mateřskou péči, lásku a starost. Možná někdy větší, než jim bylo milé. Jejich výchova byla podstatně pečlivější než v případě dcer. Vždyť u synů se předpokládalo, že by se jednou mohli stát vladaři. Život svých mužských potomků matka nejen ovlivňovala, ale přímo rozhodovala o jejich budoucnosti. S každým z nich počítala v rámci dynastických představ pro zcela jasně určený úkol. Každý z nich se měl také oženit s dívkou, kterou matka osobně pečlivě vybrala. Čáru přes rozpočet jí udělal jenom jediný z nich, Karel, protože předčasně zemřel. Maminka své synky napomínala stejně jako dcery, v tomto ohledu nedělala mezi nimi rozdíl. Udělovala jim pravidelné pokárání, a to až do dospělosti, a častokrát ještě během ní. Že by od ní slýchali chválu, to opravdu jenom zřídka. Ale velice intenzivně se o jejich vývoj a osud zajímala a s dětmi dávno dospělými udržovala častý osobní nebo písemný styk.

Nejhůře vycházela s nejstarším Josefem, svým pozdějším spoluvládcem a následníkem. Ve vztahu k němu vznikalo více třecích ploch než u ostatních synů. Žili totiž blízko sebe. Leopolda matka oceňovala jako státníka s velkým rozhledem (jímž snad i byl), a jako hodného manžela (jímž rozhodně nebyl). Karla ztratila brzo a truchlila po něm. Nesouhlas v ní vyvolávala Ferdinandova povrchnost a touha po plytkých zábavách. Aby finančně zajistila dobromyslného benjamínka Maxmiliána Františka, přiměla ho, aby se věnoval církevní kariéře. Protože se prvorozenému synovi Marie Terezie a jejímu následníkovi dostalo a ještě dostane v našem seriálu dostatek prostoru a času, posuneme se raději k jeho bratrovi o šest let mladšímu – Leopoldovi. Josefovu stínu, v němž Leopold žil, se však nevyhneme. „Nevycházeli spolu dobře. Jejich povahy byly příliš rozdílné. To už v dětství zjistili vychovatelé a učitelé obou arcivévodů. Říkali, že Josef je netrpělivý, živý, roztržitý, a Leopold mírný, rozvážný, uvážlivý a schopný soustředění. Impulsivní Josef činil svá rozhodnutí většinou ukvapeně a často dělal druhý krok před prvním, jak o něm trefně řekl pruský král Fridrich II., zatímco Leopold postupoval opatrně a rozvážně.“

Mladší bratr jenom těžce snášel panovačný tón, kterým dával korunní princ při každé příležitosti najevo své výsadní postavení v habsburském domě, ale svoje výhrady a odpor si nechával pro sebe. Tedy – on svůj úsudek o bratrovi a nechuť vůči němu svěřoval soukromým záznamům, psaným tajným písmem. Předpokládal, že se nikdy nedostanou na veřejnost, jenže to se spletl. Jeho tajné písmo rozluštil po více než 150 letech Leopoldův životopisec Adam Wandruszka. „Císař je velmi talentovaný, schopný a živý. Ihned chápe a má dar paměti, protože dovede dobře mluvit a velmi dobře koncipovat písemně (což snad ani nemusel šifrovat, tedy tohle ne, ale zbytek určitě) Je to tvrdý, násilnický muž plný ctižádosti, který dělá a říká vše, aby byl chválen a aby o něm svět mluvil. Neví, co chce, u všeho se nudí a vůbec není pilný, nenávidí pracovní horlivost a všechny podniky kromě vojenských. Nesnese odpor a je plný svévolných, násilnických zásad a nejsilnějšího, násilnického despotismu.“ A když se Leopold tak hezky rozjel, nezapomněl ve svých tajných poznámkách ani na to, že „Josef nemá žádné zásady... křičí, všem nadává a hrozí a bere jim odvahu.“

Ti dva se asi neměli příliš rádi. Tedy – jak se později přesvědčíme – Josef byl k Leopoldovi jako jedinému svému sourozenci opravdu důvěrný, ale Leopold mu to moc neoplácel. „Císař je vždycky se vším nespokojený a špatně naložený. Chce každou věc prosadit podle svého bez odporu, námitek a potíží, a když není hned po jeho, má okamžitě špatnou náladu. Mluví jen o sobě, vychvaluje jen sebe, všechno si připisuje, a tím všechny popuzuje. Protože všechno vidí černě a ničím se už nebaví, vyhledává samotu a nikdo mu už neposkytuje ani potěšení, ani rozhovor a útěchu. Všechno se mu oškliví.“

Zatímco Josef byl prvorozeným, Leopold byl až devátým ze šestnácti dětí Marie Terezie. Narodil se ráno 5. května 1747 na zámku Schönbrunnu a ještě téhož dne byl pokřtěn. Na počest cara Petra Velikého dostal jméno Petr Leopold. V habsburském domě bylo jméno Petr velice neobvyklé, proto začali arcivévodovi říkat brzy Leopold – v rodině ho oslovovali vídeňským Poldi. Prožil docela bezstarostné dětství. Pod vedením vychovatelů pořádaly císařské děti dětské plesy a hrály divadlo. Zúčastňoval se i Leopold, který hrál menší role a recitoval verše. I on se musel podrobovat přísnému dennímu rozvrhu, určenému matkou pro všechny děti. Arcivévodové a arcivévodkyně se museli každé ráno a večer kleče modlit, jednou měsíčně chodit ke zpovědi a ke svatému přijímání a v neděli a o svátcích se účastnit dvou bohoslužeb. Od sedmi let Leopold navštěvoval vyučování spolu se svým starším bratrem Karlem. Oba arcivévodové se měli stát vládci v Itálii – Karel v Toskánsku a Leopold v Modeně. Oba byli pilnými žáky, rychle chápali a měli dobrou paměť. Na rozdíl od Josefa neměl Leopold zvláštní zájem o vojenství, i když už jako dítě dostal důstojnickou hodnost, která ho opravňovala k velení pluku. Zajímal se především o přírodní vědy a techniku.

Do jinak šťastného a spořádaného dětství však zasáhla smrt. Leopoldovi bylo čtrnáct let, když jeho o dva roky starší bratr Karel zemřel na neštovice. To byla nejvýraznější a nejvýznamnější událost, která se v době puberty zapsala do jeho duše. Leopold ztratil v Karlovi nejdůležitější osobu v rodině a důvěrného společníka při hrách a studiu. Zdá se, že duševní krize, vyvolaná bratrovou smrtí, ještě více prohloubila Leopoldovu vrozenou trudnomyslnost a uzavřenost. Karlova smrt změnila Leopoldovo postavení v rodinné hierarchii. Zpočátku se s ním počítalo jako s panovníkem modenského vévodství, teď obdržel větší a významnější Toskánsko. Arcivévoda se musel honem učit státovědě a mezinárodnímu právu. Jeho nový vychovatel, zasloužilý generál Thurn, dostal od maminky Marie Terezie podrobnou charakteristiku svého chráněnce. Nešetřila ani chválou, ani hanou. „Je netečný a líný. Má neustále špatnou náladu, snadno si osvojuje předsudky a je neupřímný. Svých cílů se pokouší dosáhnout lstí a křivolakými cestami, zanedbává svůj vzhled, kouše si nehty, rád se vybavuje se služebnictvem a užívá přitom jeho řeči.“

Ať počítáme, jak počítáme, tak ani jednu byť malou pozitivní poznámku jsme v té zprávě nezachytili. Matka však informovala i o synových dobrých stránkách. „Má od přírody dobré, velkodušné a soucitné srdce, touží po vědění a snaží se být zdvořilý – což se mu však velmi často nedaří.“ Po jednom roce sice jeho vychovatel konstatoval, že „by Leopold mohl být pilnější, že se nedbale obléká, málo dbá na čistotu, leccos lze vytknout správnému držení těla a stále plive a kouše si nehty; rovněž ve styku se služebnictvem používá hodně vídeňského dialektu, ale vedle těchto nectností bylo lze shrnout i mnoho jeho kladů: Jeho Výsost mluví velice dobře francouzsky, německy a latinsky a také trochu česky, ale není příliš silná v písemném vyjadřování; je velmi dobrý v náboženství, světských a církevních dějinách, zeměpisu a přírodopisu. Velmi dobrý je ve fyzice a v teorii práva. Dostatečně se vyzná v mechanice a má řadu dalších pěkných znalostí; mimo jiné má zvláštní nadání pro počty, a získává si tím oblibu ve společnosti.“ Marie Terezie byla spokojena. S podstatnou částí hodnocení seznámila syna a přidala k tomu také mateřská napomenutí. Leopold slíbil, že se polepší.

Mladého arcivévodu po sedmileté válce potkaly územní změny monarchie, ale víc než ztráta Slezska ho zasáhla smrt jeho švagrové, Josefovy manželky Isabelly Parmské. K té choval velkou náklonnost (ona chovala více než náklonnost zase ke své švagrové, sestře obou bratrů). Představovala pro něj ztělesnění ženské krásy. I Josef dal osobním listem najevo, co cítí: „Přeji Vám z celého srdce právě tak dobrou ženu, jakou byla moje zesnulá, ale také, aby Vás Bůh uchránil takového neštěstí.“ I když to bylo poněkud nezvyklé, ženitba nebyla tak vzdálená, jak by se mohlo zdát. Marie Terezie totiž pro svého třetího syna už hledala nevěstu a její volba padla na infantku Marii Ludoviku, dceru španělského krále. Roku 1764 se v Madridu konala svatba, prozatím per procurationem, v zastoupení. Tváří v tvář se ti dva viděli až za nějaký čas, v létě 1765, když se v Innsbrucku chystala opravdová svatba. Ženich byl zjevem své příští manželky rozhodně příjemně překvapen. Tvrdili mu totiž, že je ošklivá, zrzavá a špatně vychovaná, ale dáma stojící proti němu připomínala spíše Josefovu zesnulou manželku. Měla jenom o něco světlejší vlasy a bledou pleť.

Také infantka zjistila, že arcivévoda, s nímž ji spojili, sice vypadá zrovna dost bídně (dostal zrovna průjem, polykal živočišné uhlí, pil hořký čaj a jedl strouhaná jablka), ale jinak je docela sympatický. „V den svatby je sice mizerné počasí a lije jako z konve, ale svatba představuje pro malý provinční Innsbruck obrovskou slávu. Ulice jsou plné lidí, tyrolští ostrostřelci pálí jednu slavnostní salvu za druhou, koná se vojenská přehlídka, víří bubny a znějí zvony. ženich je sice stále ještě indisponován, ale zvládne všechno: dlouhý svatební obřad i svatební tabuli, u které ovšem jídlu moc nedá. Svatební noc se nekoná. Pilný kronikář si do deníku zapisuje, že nebylo možné pustit ho k nevěstě, protože kvůli špatnému zdravotnímu stavu musel ještě dále trávit mnoho času lit a part (jakože nesměl s manželkou sdílet lože).“

Jestliže opustíš cestu ctnosti a rozumu, proviníš se víc než kdo jiný. Plň dobře povinnosti suveréna a otce svého lidu. Vždy pečuj o jeho blaho, pomáhej mu, podporuj ho a povzbuzuj.

Nejenom svatba měla mimořádný průběh. I po ní není Leopoldovi nejlíp, jeho zdravotní stav se tak zhorší, že se dokonce uvažovalo dát mu poslední pomazání. Série neštěstí a ran osudu dramaticky vyvrcholí 18. srpna 1765. Leopoldův otec František Štěpán Lotrinský po návštěvě představení v dvorním divadle dostává cestou domů srdeční záchvat a krátce na to umírá v náručí svého nejstaršího syna. Císařovnu smrt manžela, jak víme, zcela zlomila. Její mladší syn se zvolna vzpamatovával, až se mohl s manželkou vydat do Florencie, aby se ujal vlády v Toskánsku. Marie Terezie navzdory obrovské bolesti nad ztrátou manžela považovala za svou povinnost udělit synovi na cestu pokyny a rady pro nastávající panovnické úkoly. Co do formy šlo o mnohastránkový dokument, který obsahoval politické, náboženské a lékařské instrukce pro osmnáctiletého vládce. Radila mu, aby zpočátku nechal všecko raději beze změny a nepouštěl se do důvěrností a žertování s „malými lidmi“. Koneckonců je přece jejich panovník. Radila dále, ať u dvora nestrpí nepořádek a skandály a dává svému lidu dobrý příklad: „Jestliže opustíš cestu ctnosti a rozumu, proviníš se víc než kdo jiný. Plň dobře povinnosti suveréna a otce svého lidu. Vždy pečuj o jeho blaho, pomáhej mu, podporuj ho a povzbuzuj.“

V části věnované náboženským otázkám napomínala císařovna Leopolda, aby dodržoval následující povinnosti: aby se každý den účastnil bohoslužeb, nejméně jednou měsíčně chodil ke svatému přijímání, postil se v předvečer mariánských svátků a každých osm nebo alespoň čtrnáct dní se zpovídal. Požadovala také na synovi, aby setrvával v osamění v dny svátku, narozenin a úmrtí svého otce a na konci každého roku v ústraní tři dny rozjímal. Na Zelený čtvrtek měl dodržovat zvyk veřejně mýt nohy dvanácti chudým starcům. Což nebylo všechno. Ještě bylo nutno zmínit se o zdraví, které Leopold měl stále choulostivé. Arcivévoda má důvěřovat svým dvěma lékařům, které mu matka vybrala, má se šetřit, být na sebe opatrný a v případě těžké nemoci si má, a to dokonce veřejně, dát udělit poslední pomazání. Tak to přímo císařovna napsala: „Dlužíte tento příklad sobě samému i svému. Člověk proto nezemře o nic dříve.“ Radila mu i ve věcech manželských. Své ženě, která mu před oltářem přísahala poslušnost, měl být něžným manželem a opravdovým přítelem a nikdy jí neměl dát pocítit svou autoritu. Byla to podivuhodná rada od Marie Terezie, která všem svým dcerám vtloukala do hlavy, že mají své muže vždy bezpodmínečně poslouchat.

Toskánsko, ležící v srdci Itálie, bylo od 16. století velkovévodstvím. Tento malý stát byl se svými zhruba dvaceti tisíci kilometry čtverečními zhruba stejně veliký jako Štýrsko. Od poloviny 15. do počátku 16. století hrál pod vládou bohaté bankéřské rodiny Medicejských významnou roli. Florencie, hlavní město velkovévodství, byla vedle Říma centrem italské renesance a nesmírně přitažlivým duchovním střediskem. Za posledních velkovévodů z rodu Medici však umělecký lesk a věhlas města na řece Arno viditelně upadaly. Třistaletá vláda Medicejských skončila v roce 1737 smrtí posledního vládce, který neměl mužské potomky. Jeho nástupcem se stal po dohodě evropských dynastií o výměně území František Štěpán Lotrinský, který se o rok dříve oženil s Marií Terezií, dědičkou trůnu habsburské monarchie. Florenťané do dcery císaře a jejího manžela vkládaly mnoho nadějí, ale nic z toho nebylo. Po tříměsíčním pobytu totiž opustili město a zemi a už nikdy se do Toskánska nevrátili. Podle všeho se ve Florencii necítili příliš dobře. Stýskalo se jim po dětech zanechaných ve Vídni.

Nezkušený Leopold se po příjezdu do Itálie ujal obtížného dědictví. V Toskánsku nebylo všecko v pořádku. Země trpěla následky hladomoru, k tomu se přidala epidemie skvrnitého tyfu. Leopold začal okamžitě jednat. Nařídil okamžitou revizi zásobáren obilí, při níž vyšlo najevo, že bohatí šlechtičtí a církevní majitelé statků, kterým náležely dvě třetiny půdy, nashromáždili spolu s obchodníky ohromné množství obilí, aby mohli jeho cenu vyhnat nahoru. Kdo si nemohl koupit drahý chléb, musel umřít hlady, což Leopold považoval za nehoráznost. Donutil obchodníky s obilím, aby své zboží prodali, zrušil monopoly a cla, která brzdila výrobu a prodej chleba, a uvolnil trh s obilím. Vydal základní směrnici, ve které se říkalo: „Protože je nám známo, jak škodlivé a tíživé pro lid jsou daně a monopoly, jimž podléhá výroba a prodej chleba, rozhodli jsme se povolit vícero ulehčení a svobod, a to nejen pro výrobu, prodej a dopravu chleba, ale také pro obchod, prodej a dopravu pšenice, žita a mouky, protože si přejeme všemi možnými způsoby podporovat a zvýhodňovat jejich pěstování v našich zemích.“

Co si to ten mladíček vlastně dovoluje? S Leopoldem však nic nehnulo. Bez ohledu na námitky nakoupil v zahraničí obilí a nejrůznějšími opatřeními podporoval rolnický stav a produkci potravin. Byl rozhodnut, že Toskánsko od základů změní a z malého státečku uprostřed Itálie udělá vzorovou zemi evropského osvícenství. Než se do toho pustil, projel zemi křížem krážem, informoval se o životě poddaných, radil se s ministry. Regulace cen obilí byla jen malým krůčkem v jeho politice. Po ní začalo jít o zásadní věci. Zrušil selskou robotu a uživatelům pozemků poskytl právo na lov ryb a užívání pastvin a polností. Tím tato práva odebral šlechtě, čímž ji velmi popudil. Značné množství peněz investoval do odvodnění bažinatých oblastí na pobřeží a proměnil je v úrodná pole. Ty pak dal k dispozici rolníkům, aby je osídlili a obdělávali. Svoje nařízení vydával tento Habsburk v zemském jazyce a sám se brzy cítil být Italem. Urychlil dopravu zboží opravou a výstavbou silnic. Vznikla poměrně hustá silniční síť, která spojovala zemi s církevním státem a na severu se sousedními knížectvími Parmou a Modenou. Vydal nový trestní zákoník. Podobně jako jeho bratr ve Vídni zrušil 130 kontemplativních klášterů – dva tisíce ze šesti tisíc mnichů je museli opustit.

Dával stavět obecné školy – řadou pedagogických opatření daleko předstihl svou dobu. Například učitelům, farářům a žákům nechával zdarma rozdávat učebnice a podporoval také vzdělávání dívek. Jeho mimořádná pozornost patřila přírodním vědám, především chemii, které se sám horlivě věnoval. Za „užitečné vědy“ pokládal také medicínu, hornictví, národní hospodářství a dějiny a také tyto obory podle možností podporoval. Nákupem váz a uren dal silný podnět k bádání o Etruscích.

S Josefem měla Marie Terezie samé trápení. O mladším synovi jí docházely pouze povzbudivé zprávy. Bylo jí ke konci života velkou útěchou, že alespoň její Poldi žije ve vzorném manželství a je to dobrý panovník.