61. Ring volný aneb Šampióni československého boxu

U kolébky většiny silových sportů v naší zemi stál zápasník a silák Fridolín Hoyer (1868–1947), kterého lze právem označit i za otce českého boxu. Byl to inteligentní a podnikavý muž, který se věnoval cvičení a zdravému životnímu stylu. Počátky silových sportů se tehdy pohybovaly na pomezí mezi cirkusem a sportem.

Fridolín Hoyer ještě před první světovou válkou založil školu tělesné kultury, kde propagoval i zdravotní tělocvik. První tělocvičnu otevřel na Karlově náměstí, později ve sklepních prostorách hotelu Zlatá husa na Václavském náměstí. Jeho přístup ke kondičnímu cvičení byl na svou dobu mimořádně pokrokový a obdivuhodný.

Fotbal, hokej... a box

Box se v prvorepublikovém Československu postupně vypracoval mezi nejpopulárnější sporty. Zejména ve 30. letech se vedle fotbalu, hokeje či tenisu těšil mimořádné přízni veřejnosti. Dobový tisk o velkých boxerských duelech pravidelně informoval na titulních stranách.

Čtěte také

Frank Rose (vlastním jménem František Růžička)

Ikonickým centrem českého boxu se stal velký sál Lucerny, kam na zápasy pravidelně přicházelo kolem dvou tisíc diváků – od celebrit v prvních řadách přes řemeslníky, tovaryše až po pražskou galerku. Poprvé se zde bojovalo mezi šestnácti provazy v dubnu 1921. Box se tehdy provozoval také v Národním domě na Smíchově či v Radiopaláci na Vinohradech.

Miláčkem publika a boxerem s mezinárodním renomé se stal Vilda Jakš. Klíčovým milníkem jeho života byl tramping, který ho k boxu přivedl – tehdejší „tramping a boxing“ spolu úzce souvisely. Mnoho slavných boxerů začínalo boxovat pod vlajkou některé z trampských osad a boxerská utkání mezi osadami byla značně prestižní. Největší utkání se konala například v Radiopaláci na Vinohradské třídě a často byla vstupenkou do světa amatérského i profesionálního boxu.

„Taneční mistr“ Vilda Jakš

Jakš zaujal už od počátku svým stylem založeným na mimořádně rychlých nohách, kdy doslova tančil kolem soupeřů a bylo velmi těžké ho zasáhnout. Již v roce 1931 se stal mistrem republiky a o rok později přestoupil k profesionálům. Díky sérii vítězství si ho všiml špičkový manažer a ruský emigrant židovského původu Alex Krassowski, který pochopil, že pro další kariérní růst je nutné odejít z domácí scény do centra evropského boxu – do Paříže.

Ve Francii Jakš zvítězil devětkrát za sebou a svým elegantním, tanečním stylem si získal publikum i pozornost tisku. Stal se jedním z nejvýraznějších boxerů své doby a dosáhl životního vrcholu, když získal šanci bojovat o titul mistra světa ve střední váze proti Marcelu Thillovi. Právě tento zápas odstartoval události, které znamenaly trpký konec jeho kariéry.

Neohrožený bojovník

Jakš svůj výjimečně pestrý život zakončil tak, jak se slušelo na bojovníka. Po okupaci odešel do Francie a následně do Anglie, kde vstoupil do 311. československé bombardovací perutě a stal se palubním střelcem. Na bombardéru Wellington absolvoval patnáct operačních letů a byl vyznamenán Československou medailí za chrabrost i Československým válečným křížem.

V srpnu 1943 však jeho letoun B-24 Liberator nad Biskajským zálivem sestřelily německé stíhačky a posádka zahynula bez nalezení těl.

V roce 1986 natočil režisér Jaroslav Soukup film Pěsti ve tmě s Markem Vašutem v hlavní roli, který je s drobnými změnami inspirován právě osudem Vildy Jakše.