498. schůzka: O chrapounech, hňupech, grobiánech a jiné čeládce

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Opona Josefa Platzera

Narodil se v Čáslavi, přesné datum neznáme, ale aspoň rok je nám povědomý: 1607.

Jeho otec, vysloužilý voják z tureckých válek, měl v Čáslavi dům. Učil se tamtéž, později pokračoval Praze, od roku 1621 v Uherském Brodě. Krátce si pobyl v rodišti (tam přečkal všechnu tu vichřici hněvu božího, tedy čas po Bílé hoře), a jako dvacetiletý se odebral do Prahy. Tady konvertoval ke katolicismu (nebyl sám, stejný nápad měla v té době u nás řada dalších lidí – jinak by rychle následovala ztráta postavení). Takže přestoupil, ale vnitřně s katolictvím neztotožnil.

Navenek se sice choval jako pravověrný katolík, aby si zajistil přízeň měšťanů a nijak neohrozil svoji existenci, ale vnitřně mu katolicismus blízký nebyl, nikdy víru pobělohorských vítězů plně za svou nepřijal. Popravdě řečeno, zaujímal spíše neutrální postoj – na veřejnosti sice vystupoval vždy na straně katolíků, přesto měl ke katolické praxi mnohé výhrady. Dával si však pozor – nějak moc se do jeho občanských postojů nedostaly. V tom, co psal, byl ještě obezřetnější. Konfliktní témata nepracovává, náměty volí s rozmyslem a tak, aby nebylo lze považovati je za konfliktní či rouhačská. Netrápí se velkými problémy, nezajímají ho velké události, nesnaží se do jejich běhu nikterak zasahovat.

A jest pravda, že jsme bratři,
nechť na nás, kdo jak chce, patří,
taky rovně řemesníci,
ba také i nákladníci.
Já dávno navařil piva
(a ještě mi ho škopek zbývá)
z votrubů znamenitého
a velice lahodnýho;
šenkuji je už pořád rok,
ač bych je moh' vydati v skok,
kdyby je kdo chtěl i píti
a u mě za hosti býti.
Než, každý, jak ho koštuje,
hned se šklebíc na mě plije,
a radši aby ho nepil,
mnohý mi groš na zem hodil,
jde pryč, kam ho voči nesou –
aby je kat vzal i s chasou!

Intermédia (nebo také interludia), jako právě toto, byly Kocmánkovy krátké fraškovité hry mezi dvěma vážnými scénami, prostě mezihry. Provozovali je kantoři a žáci městských škol, kteří si takto přilepšovali ve svém nuzném živobytí – publikum totiž na konci přispívalo hercům drobným penízem nebo přímo nějakou tou naturálií. Mezihry se předváděly při všech vhodných příležitostech, při různých slavnostech, hlavně za masopustu. Podle námětu se dají rozdělit do tří skupin: Jednak to jsou mezihry s tématem námluv, potom mezihry s tématem hloupého sedláka a jeho obžerství, a nakonec mezihry s postavou rázné ženy, která svého muže drží zkrátka.

Intermédium O grobiánech, o urozenost se nesnadících

Abychom rychle uvedli posluchače do děje – slova se ujímá sedlák Páza.

Já mám za erb huvno svinský,
a v něm tři štětiny hezký
v hnojné vodě, v černém poli,
a to na mé vlastní roli,
neb můj votec byl pastucha...
A odpovídá mu sedlách Koťuha:
Ó, ó, to nic, mám já lepší.
Můj erb jestiť podstatnější,
neb já huvno vepřový mám
za erb, jakož víš o tom sám,
v sviňským moči v žlutým poli,
též podobně na své roli,
nebo je vepř vonačejší,
nežli svině, i smělejší...

Hlavními hrdiny páně Kocmánkových interludií se stali sedláci, opilci, vysloužilci. Hybatelem jejich děje jsou vlastní útrapy. Největšímu výsměchu jsou vystaveni právě sedláci, konkrétně jejich jednoduchost, nevzdělanost, obhroublost, nekulturnost. Vysmívána je i snaha sedláka přiblížit se vyšším vrstvám a vyrovnat se jim, nebo se do nich dokonce začlenit. Hlavně se jedná o střet nevzdělaného vesničana se vzdělaným měšťanem, což není speciálně česká záležitost, jak dokazuje hra o něco mladšího dánského dramatika Ludviga van Holberga, dodnes ale hraná, totiž Jeppe z vršku.

Intermédium O sedláku u lékaře

Hola, hola, kdo otevře
mně přespolnímu ty dveře?
Čert-li tak tluče na dveře?
Musí býti divné zvíře!
Kdo jsi, medle, že tak zhurta,
nemaje psa ani chrta,
tlučeš na domovní vrata?
Skoro by byla odplata!
Jsi-li ty, medle, doktorem
aneb, jak hojí, faktorem?
Pověz, jakť říkají jménem?
Vidět, že jsi moudrým pánem.
Jméno mám vlastní Linius.
Přisau, dobře slyš, líná hus!
Já jdu k tobě pro doktorství,
prodáváš ho, slyším, množství.
Medle, prodej mi ho dosti,
nakloň se ke mně, milosti!
I troupe, jakž mně jmenuješ,
línou husí že mě zůveš?
A copak žádáš, proč se krčíš?
Ty snad nemoc ňákou cítíš?
Co máš vší neb blech mnoho,
štěnic, jistě něco toho,
že se tak ošíváš dlouho.
Poradímť, slyš však nedlouho:
rtuť vezmi a komárové
sádlo; masti utrejchové
za tři libry dej do toho
a k tomu moče nemnoho;
maž tím hlavu každé ráno,
zvíš, že vší nebude mnoho.
Věc jest již dosti zkušená,
zprubovaná, též i snadná.

Pan učitel Kocmánek se dožil na svou dobu slušného věku dvaasedmdesáti let. Přes čtyřicet procent jeho života řádila v Evropě válka. I když se nikdy nepletl do politiky, tak by bylo kupodivu, kdyby vzdálený ohlas válečného ryku do jeho spisování nedolehl. Ozývá se nejvíc v časových básních, a pak taky v Pamětech, které sepsal. Jeho vypravěčská dovednost vyniká nejvíc tam, kde vkládá do líčení běžných událostí válečných drobné příběhy ze života venkovanů i vojáků během války. Například je to historka o tom, jak byl pohřben voják ještě zaživa, anebo příhody ze života vojáků, které byly pokládány za trestný čin.

„V této válce jaké jsou se nešlechetnosti od lidu vojenského působily a konaly, o tom by bylo mnoho psáti a potřebovalo by veliké knihy, poněvadž se nacházeli někteří tak tyranští vojáci, že ukrutností všeliké katy převýšili. Neboť zdali to není ukrutnost nejprve všeckno pobrati a potom příbytek i s lidmi v něm zavřenými zapáliti? Není-li opět ukrutnost člověka za obě ruce roztáhnouti a prorazíc skrz každou ruku hřeb, na vrata zaživa přibíti? Což také není ukrutnost hlavy knytlovati až voči vylezly, prsty do šroubu dávati, štenflíkem mezi prsty (svážíc je nejprve v hromadu) aneb provazem mykati, až bolestí a horkostí do kostí se promykalo? Neníť také poslední ukrutnost, člověku ústa na roubík podepříti a vodu mu konví do úst líti? A to vše trápení ubozí lidé snášeli, aby pověděli, kde jsou peníze skryli, ježto mnozí ani haléře neměli, majíce prve všecko najednou pobráno. Avšak ukrutnost a zlost mnohých tomu nevěřila, nýbrž přece Dej! Pověz! mučila.“

Jak již pověděno, Kocmánek vše přežil – i stavovské povstání – i Bílou horu – i dobu po ní – taky protireformaci ustál – a při vší té života i společnosti bídě ještě veršoval někdy jen úsměvná, jindy posměvačná, a ondy až neslušně vysmívající se interludia. Zemřel v Praze jako vážený měšťan, přičemž kostelu svatého Jindřicha, u jehož školy působil, odkázal značné jmění, ba celý dům.

Kdo jsi rozumný, zasměj se,
kdo jsi famfárum, hněvej se!
Já Ciplík věru nedbám nic,
byť vás bylo třebas tisíc,
protože jsem urozenej,
velmi vysoce zplozenej.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související