488. schůzka: Čechořečnost
Když jsem se v zeleném háji procházel v měsíci máji, přeplavil přes moře velký na ostrov převelmi pěkný, abych spatřil ptactva zpívání.
Moc pěkné, že? Ty verše připomínají obrázky naivních malířů. Zřejmě insitní autor. I to se o něm dalo říct. Je tu však jeden háček. Ten insitní autor není z dneška. Ani ze včerejška. Spíš z hodně vzdáleného předvčerejška. Od jeho doby neuplynulo několik let, ani desítek let, ale pár stovek. Něco přes tři sta.
Jejich autor se jmenoval Václav Jan Rosa a byl rodákem ze Zdic u Berouna. Provozoval právnickou praxi – byl advokát. Později vstoupil do státní služby a byl ustanoven radou nad apelacemi – nejprve v lavici doktorské, pak v lavici rytířské. V této funkci vedl vyšetřování nad francouzskými žháři, kteří zakládali požáry v našich zemích. Bylo to dobré živobytí (podobně jako i dnes), jenže nedokázalo upoutat celou osobnost páně Rosovu. Pustil se (zřejmě z dlouhé chvíle) do české mluvnice. Ta byla psaná latinsky, tedy až na název, Čechořečnost, kterýžto termín si autor sám při té příležitosti vymyslel.
„Výklad o krátkých a dlouhých hláskách,“ (Čechořečnost, strana 439.): „Zvučka.“ (zvučka, to je podle něj samohláska) „Před spolozvučkou“ (to je souhláska) „a zvučkou dlouhou může se též prodloužiti anebo zkrátiti v zpěvoncích“ (rozumějme : v básních). „Příklad v naproti psaných řádcích viděti jest, kdežto i v slovci kabeli se prodlužuje.“ Ten příklad: „Ještě tu noc v kabelí mámť některé kaštany dobrý.“
(Čechořečnost, strana 439.) „Znamenej: Někteří se domnívají, jakoby zvučky“ (my už víme, že zvučky jsou samohlásky)... „tedy zvučky a a y obojetný býti a dle libosti se prodloužiti anebo zkrátiti mohly. Já ale k tomu zdání nepřistupuji, nebo kdyby bez rozdílu se prodlužovati a krátkovati měly, byla by pak nechutná a nepořádná zpěvomluva.“ (Zpěvomluva, to je pochopitelně báseň.) „A protož zvučka krátká nemá se prodlužovati, leč skrz následující položenku“ (položenka, nádherný výraz, škoda, že se Rosovi neuchytil; položenka, to je prosím pozice)... „skrz položenku anebo skrz ozdobilku“ (ozdobilka = básnická figura) „anebo v jednoslovkách.“ (Taky pěkné slůvko. Znamená „jednoslabičné“ slovo.") „Jakož pak zpěvořečnící“ (básníci) „chtějíce někdy z potřeby zpěvořečnické krátkou zvučku prodloužiti, přidávají skrz položilku“ (tedy kvůli pozici) „ještě jednu souzvučku“ (souhlásku), „tak aby byla položenka.“ (Položenka je na rozdíl od položilky – poziční délka.).
Související
-
487. schůzka: Krvosvědek
Byl dusný červencový podvečer. Smrákalo se, ani zavanutí. Ani lístek se nehnul na kvetoucích lípách. Pojednou v sraženém zástupu, šerém jako v jedno slitém rudě prošlehlo.
-
489. schůzka: Malleus maleficarum
Tentokráte jsme se snažili, abychom vám přiblížili, kterak a proč poznamenal země Koruny české (poté, co zachvátil velký kus Evropy)... ne, nikoli... nebyl to mor. ...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.