488. schůzka: Čechořečnost

Umění a kultura

Když jsem se v zeleném háji procházel v měsíci máji, přeplavil přes moře velký na ostrov převelmi pěkný, abych spatřil ptactva zpívání.

Moc pěkné, že? Ty verše připomínají obrázky naivních malířů. Zřejmě insitní autor. I to se o něm dalo říct. Je tu však jeden háček. Ten insitní autor není z dneška. Ani ze včerejška. Spíš z hodně vzdáleného předvčerejška. Od jeho doby neuplynulo několik let, ani desítek let, ale pár stovek. Něco přes tři sta.

Jejich autor se jmenoval Václav Jan Rosa a byl rodákem ze Zdic u Berouna. Provozoval právnickou praxi - byl advokát. Později vstoupil do státní služby a byl ustanoven radou nad apelacemi - nejprve v lavici doktorské, pak v lavici rytířské. V této funkci vedl vyšetřování nad francouzskými žháři, kteří zakládali požáry v našich zemích. Bylo to dobré živobytí (podobně jako i dnes), jenže nedokázalo upoutat celou osobnost páně Rosovu. Pustil se (zřejmě z dlouhé chvíle) do české mluvnice. Ta byla psaná latinsky, tedy až na název, Čechořečnost, kterýžto termín si autor sám při té příležitosti vymyslel.

"Výklad o krátkých a dlouhých hláskách," (Čechořečnost, strana 439.): "Zvučka." (zvučka, to je podle něj samohláska) "Před spolozvučkou" (to je souhláska) "a zvučkou dlouhou může se též prodloužiti anebo zkrátiti v zpěvoncích" (rozumějme : v básních). "Příklad v naproti psaných řádcích viděti jest, kdežto ´i´v slovci ´kabeli´se prodlužuje." Ten příklad: "Ještě tu noc v kabelí mámť některé kaštany dobrý."

(Čechořečnost, strana 439.) "Znamenej: Někteří se domnívají, jakoby zvučky" (my už víme, že zvučky jsou samohlásky)... "tedy zvučky ´a´a ´y´obojetný býti a dle libosti se prodloužiti anebo zkrátiti mohly. Já ale k tomu zdání nepřistupuji, nebo kdyby bez rozdílu se prodlužovati a krátkovati měly, byla by pak nechutná a nepořádná zpěvomluva." (Zpěvomluva, to je pochopitelně báseň.) "A protož zvučka krátká nemá se prodlužovati, leč skrz následující položenku" (položenka, nádherný výraz, škoda, že se Rosovi neuchytil; položenka, to je prosím pozice)... "skrz položenku anebo skrz ozdobilku" (ozdobilka = básnická figura) "anebo v jednoslovkách." (Taky pěkné slůvko. Znamená "jednoslabičné slovo.") "Jakož pak zpěvořečnící" (básníci) "chtějíce někdy z potřeby zpěvořečnické krátkou zvučku prodloužiti, přidávají skrz položilku" (tedy kvůli pozici) "ještě jednu souzvučku" (souhlásku), "tak aby byla položenka." (Položenka je na rozdíl od položilky - poziční délka.).

Když jsem se v zeleném háji
procházel v měsíci máji,
přeplavil přes moře velký
na ostrov převelmi pěkný,
abych spatřil ptactva zpívání.

Ostrov byl převelmi velký,
na němžto dříví vysoký,
ty nejpěknější tvorové
a nejvonnější štěpové,
cedrové listí, bobkové,
myrtové a jesenové,

lípy, kteréžto studený
vydávaly velmi stíny,
na nichžto pokřikovali
ptáčkové, se prolítali
čížkové a slavíčkové,
ti překrásní stehlíčkové.

A jinší překrásní ptáci
našli se tu všelijací:
Uprostřed louka zelená,
na níž tráva velmi pěkná,
rozkvétaly pěkné kvítky,
všeliké vonné bylinky,

po nichž hovádka maličky
poskakovaly, všeličky.
Jinší čtvernohý zvířata
měly v lese svá doupata,
na pastvách se procházely,
sem i tam proskakovaly.

A jinší věci všeliké
byly v tom ostrově divné,
kterých jazyk nejmluvnější,
žádné péro nejčerstvější
nemůže dost vymluviti.
krásu ostrova vypsati.

Na tom tak rozkošném místě
procházel jsem se vesele,
hlasem zvučným sobě zpíval
aneb zas ptactva poslouchal,
které přelíbezné špásy
formovaly divné hlasy.

Až potom, když slunce k hoře
pospíchalo velmi prudce
a ptactvo na své sedadlo
všeckno se již ubíralo,
navrátil jsem se domů zas,
zdál se mi být kratičký čas.

Pominula noc, přišel den,
nebyl žádný v očích sen,
dočkal jsem se druhé noci,
nenalezl jsem pomoci.
Ach můj smutku, ó bolesti,
nenadál jsem se žalosti,

abych měl v líbezném háji
zarmouceně zahynouti.
Tak jsem tu často naříkal,
hlasem zarmouceným volal,
an se v lesích rozlíhalo,
až mne ptactvo litovalo.

Osm dní a osm nocí
v takové jsem lamentací
musel na ostrově býti,
s zvěří lesnou trávu jísti,
když pak devátý den nastal,
co umrlý jsem se toulal.

Padl jsem vprostřed louky,
kdežto stály lípy velký.
Tak jsem měl, že tu zůstanu,
na tom místě hnedky umru
Vtom se nenadále ptáček
na strom posadil, slavíček.

Pěkně sobě pokřikoval,
divné zpěvy provozoval,
kteréhož jsem tak poslouchal,
na něj často smutně vzhlédal,
až jsem v dřímotu upadnul,
pod tím stromem tuze usnul.

Divné se mi věci zdály,
divné sny mi přicházely.
Viděl jsem na nebi předně
jasnou hvězdu podle slunce,
kterážto se jasně chvěla,
ve dne v noci vždy svítila.
Viděl jsem více, že krásný
přišly jsou ke mně tři panny,
z nichžto jablko zlaté jedna
v bílé ruce s sebou nesla,
které do mý ruky dala,
takto k druhým promluvila:

Pojďme zas, neb cestu tento
nalezne, když vstane, snadno.
Nechtíť laskaví bohové,
aby umřel v tomto místě.
Řekla a hned bez meškání
zmizely na oka mžení.

Lek jsem se, kde jsou se děly.
Vtom se oči probudily,
vstanu, hledím, co se dílo,
vůkol nikdež nic nebylo,
hledím, kde jest jablko zlatý,
které daly do mé ruky.

Nemám v ruce nic jinšího
než malé nití klubíčko,
a to roztočené ještě,
od něhož šly dlouhé nitě.
Nad tím jsme lek náramně,
Však, že není fantazie,

těšil jsem se, a ty niti
počal na klubíčku víti
a, kde byly roztaženy,
šel jsem všudy vždy za nimi,
tak dlouho, až jsem to klubko
navil jako velký jabko.

Ó marné naděje lidské!
Jak jsou divné soudy božské!
Ó božská prozřetelnost!
Jak já divně smutným radost!
Tak jsem za těmi nitma došel,
až jsem ven z ostrova vyšel.
Pastýřské rozmlouvání o narození Páně
Již denice brunatná, noční z nebe zplášila blesky,
Slunce horoucími na nebí vystoupilo koňmi,
A na horách černých, v rovinách, dolinách všudy jasným
Světlo činí bleskem, vlnatá pastýřove stáda
Vyhnali, a v čerstvých křovinách veselí se prochází.
I velcí, i malí, jsou všickni vzhůru pastýří,
Jednomyslnými hlasy, každý velebnému křičíce
Chvála Bohu, a nový veselý radovánky voláním
Prozpěvují, křičejí, velikou plesajíce radostí.
tento sobě zpívá, jinší sobě kejdy nadejmá,
V píšťalu ten dejchá, a onenno na šalmaji vejská,
Trubky znějí rohový, a hučí namejchané dudky,
Housle zvuční tanečný, břinčí kolovrátky, modlánky,
tak že běží po horách, dolinách, a lesích všudy hrozný
Hláhol: a černá v širokým hřmot mračna povětří
Rozráží, a modrá zvučnou hřmí obloha hudbou.