43. schůzka: Slavníkovci

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Svatý Vojtěch

Předem vás upozorňujeme, že toulky tohoto druhu nejsou nevinnou a veskrze bezpečnou kratochvílí, ó nikoli, na konci 10. století, k němuž jsme právě dospěli, nás čekají události drsné, kruté, ba až krvavé. Násilí, vraždy, fyzická likvidace. To vše se skrývá pod sjednocovacím a jinak veskrze státotvorným úsilím knížete Boleslava II., zvaného Pobožný.

Ano, tento v pořadí šestý historický Přemyslovec se stal vlastně zakladatelem jednotného českého státu. Za cenu vyvraždění konkurence. Za cenu genocidy.

Boleslav žil v shodě s Bohem,
proto štěstí míval v mnohém.
Osopil se na Polany
po Krakov, až jejich lány
dobyl, v jméně pořádku
dal tam českou posádku.
Pro své udatenství vkrátku
přisvojil si mnoho statků.

Moc českého knížete vzrostla už za rekordně dlouhé vlády Boleslava I. Podle některých pramenů sahalo jeho panství až do polského Slezska a Krakovska. Někteří starší historikové soudí, že v souvislosti s porážkami Maďarů – o ty se Boleslav také zasloužil, jeho oddíly proti nim bojovaly na jižní Moravě i u řeky Lechu – tak tedy že v souvislosti s nimi získal český kníže i území Moravy a kus západního Slovenska.

Syn předčil otce

Boleslav II. se vydal ve stopách svého otce a byl ještě úspěšnější. Hranice svého státu posunul ještě dál na východ, zřejmě až k řekám Bugu a Styru, to by znamenalo zhruba na dnešní Ukrajině někde mezi Kyjevem a Lvovem. Tam se české knížectví dotýkalo hranic Kyjevské Rusi. Boleslav udržoval s Rusy vztahy vyvíjející se "v míru a lásce", tak to aspoň tvrdí tehdejší kronikář. Byl dvakrát ženat, český kníže Boleslav II. Pobožný. Poprvé s anglickou princeznou Adiveou, s tou měl syna Václava, ten ale zemřel v dětském věku, a Boleslava III., řečeného Ryšavý. Po smrti Adivey se oženil s Emmou, možná francouzskou královskou dcerou, ta mu porodila syny Jaromíra a Oldřicha.

Mezi námi – ti potomci se příliš nevydařili. Triumvirát těchto ratolestí měl pro mladý český stát znamenat v blízké budoucnosti hotovou katastrofu. Země jenom tak tak nepadla za oběť nezřízené rvačce o moc. On se tento zápas v různých obměnách dostavoval v přemyslovské dynastii skoro vždycky, jakmile se vynořili dva nebo ještě víc nápadníků trůnu... Ale to nás čeká, až překročíme onen poněkud magický rok 1000 po Kristu.

Stále tu ještě máme poslední decénium, neboli desetiletí prvního tisíce let našeho letopočtu. A uprostřed něj rok 995. Známe dokonce naprosto přesné datum, kdy se stalo... lépe řečeno: kdy to všechno vyvrcholilo. Výroční den úmrtí svatého Václava, tedy 28. září 995. Zřejmě na pokyn samotného šéfa přemyslovského státu byl toho dne vyvražděn rod Slavníkovců.

Historie zatím mlčí

Kde se vlastně nacházelo slavníkovské území? Zahrnovalo pravděpodobně oblast severovýchodních Čech, tedy zhruba horní Pojizeří a horní Polabí, Čáslavsko a Chrudimsko až k drsným výběžkům Českomoravské vrchoviny. Plus Kladsko v dnešním Polsku. Zatímco státu Přemyslovců se říkalo Čechy, přesněji: české knížectví, pojmenovává historik Rudolf Turek území Slavníkovců Velké Charvátsko. Byli Slavníkovci Charváti... patřili do tohoto kmene?

Někdy v roce 965 nebo 966 (ale bylo to možná až v roce 973) navštívil střední Evropu jistý kupec. Účel návštěvy? Obchodní, samozřejmě. Ale také poznávací. On si ten kupec psal deník. Jak se jmenoval? Deník? Nijak. Ten kupec nesl jméno Ibrahim ibn Jakub al-Tartuší. Neboli Ibrahim, syn Jakubův, z Tortosy. Skutečně pocházel z hispánské Tortosy, ale nebyl to Arab, jak by naznačovalo jméno. On jenom arabsky psal, původu byl židovského.

Ibrahim ibn Jakub se podíval i do Prahy. Já bych řekl nikoli "i do Prahy," ale "především do Prahy". Byla to přece už tehdy metropole. Popisuje Prahu jako zděnou (zděné byly ovšem pouze chrámy), píše o jejím obchodním významu, o tržišti v místech dnešního Staroměstského náměstí s pravidelnými sobotními trhy, se dvorem pro cizí kupce a celnicí, nezapomíná na kupní sílu českého denáru a taky jmenuje tři části přemyslovské říše.

Kronikáři nikdy nezklamou

Z těch částí uvádí první jako Farága. Případně Frága. Taky se objevuje zkomolenina Barája – je jasné, jde o Prahu a okolí neboli Pražsko, tedy přímé přemyslovské panství. Dále jmenuje Ibrahim Bojimu. Neboli Bojemu. Známe: Bohemie. V tomto případě jde o území slavníkovských Čech. A do třetice – Karako. Polské Krakovsko.

Zhruba ve stejné době píše o střední Evropě hebrejská kronika Josippón. Jména, která nás zajímají, se neodvažujeme vyslovit, hebrejsky neumíme (Židé používali a vlastně dodnes používají pouze souhlásky; samohlásky si musí každý doplnit podle souvislosti), v tom textu ale přesto vystopujeme jména jako Morava, Charvátsko a Srbsko (myslí se lužické Srbsko). Byzantský císař Konstantin VII. zase mluví ve spise, ve kterém se pokouší poučit (nevíme ovšem, s jakým úspěchem) svého syna Romana o správě říše, tak tedy on tam mluví nejenom o "hé megalé Morabia" neboli o velké Moravě, ale taky o "hé megalé Chróbatia" – o velkém Charvátsku. Jeho obyvatelé byli "Belochróbatoi", což mohlo znamenat jednak "Velkocharváti", ale taky "Bělocharváti".

Nejkonkrétnější je však náš starý dobrý Kosmas. V poznámce k roku 981 uvádí, že zemřel kníže Slavník, ale hlavně že "sídlem tohoto znamenitého knížete byla Libice (v latinském originále se jí říká Lubic). Libice leží v místech, kde řeka Cidlina tratí své jméno, ústíc do volnějšího toku Labe. Knížectví Slavníkovo mělo tyto hranice: na západ proti Čechám potok Surinu a hrad, ležící na hoře, jež slove Oseka, při řece Mži. Rovněž na jižní straně proti Rakousům tyto pomezní hrady: Chýnov, Dúdleby a Netolice, až doprostřed hvozdu; k východu proti zemi moravské hrad pod pomezním hvozdem ležící, jménem Litomyšl, až k potoku Svitavě, tekoucímu středem hvozdu; na sever proti Polsku hrad Kladsko, ležící nad řekou Nisou."

Záhadné území Slavníkovců

Jména řek a říček s výjimkou Suriny jsou jasná, potíže nedělají ani místní jména Libice, Litomyšl, Netolice. Slavníkovci během krátké doby spojili tři kmenové útvary. Velké Charvátsko: severovýchodní Čechy; Zličsko: východní část středních Čech; a Doudlebsko: což jsou Čechy jižní. To "Doudlebsko" používáme jako název území jenom nouzově... jestli šlo o kmen nebo kmenový svaz, o tom se můžeme jenom dohadovat.

"Tento kníže Slavník, dokud žil, št'astně žil." Jaký byl Slavník? A jací byli Slavníkovci?
Slavník. Pod tímto jménem ho známe dodnes. Nebylo však jediné. Zlaunic, Slaunic, Slawnik, Slawnyk. Víme o něm a o jeho rodu málo, a to jenom z posledního období jejich existence. Představovali asi stejně tak urozený rod, jakým byli Přemyslovci. Musili to být bud'to potomci starých rodových předáků či stařešinů, anebo příbuzní někoho, kdo byl mezi vyšší vrstvy povýšen ještě v dávnějších časech.

O původní rodové šlechtě starých Slovanů u nás jsme se už zmínili, je to sotva pět jmen: Přemyslovci, Slavníkovci, Vršovci, Těptici, Munici. Všechno ostatní kryje tma. Jenom pár světýlek probleskuje. "Ač v povaze a životě knížete Slavníka vyniká velmi mnoho rysů pamětihodných, chceme pověděti přece aspoň něco málo z toho. Byl to muž tváře ke všemu veselé, v svých úsudcích ducha bystrého, v hovorech vlídný, bohatý statky světskými i duchovními. V jeho domě se skvěla poctivost a upřímná láska, spravedlnost soudů a hojnost předáků. V jeho činech se jevila znalost práva, podpora chudých, útěcha smutných, přijímání pocestných a ochrana vdov a sirotků..." Tolik Kosmas.

"Byl to muž tváře ke všemu veselé..." Zajímavý detail. Možná něco napovídá. Napovídá hodně. Kníže Slavník žil v manželském svazku s kněžnou Střezislavou (ta přijala při biřmování nové jméno Adelburg). To jejich manželství prý bylo velice vášnivé, Střezislava porodila Slavníkovi šest mužských potomků, ale ještě (jaksi navíc) po něm zbyly i dcery (počet není znám), a taky řada nemanželských dětí, neboť kníže byl povahy velice temperamentní, velkomyslný a bujaré. "Ne s jednou hřešil, ale se zástupem žen," to o Slavníkovi napsal hrabě Brun, životopisec Slavníkova syna Vojtěcha.

Byli Slavníkovci spřízněni s Přemyslovci?

Jaký byl vztah libického knížete k Přemyslovcům? Bude to znít podivně, ale – příbuzenský. Musel s nimi být nějak spřízněn, protože byl spřízněn i s jinými čelnými rody – údajně snad i s císařským. Není rozhodně náhodou, že až do smrti jeho ženy Střezislavy nedošlo mezi Slavníkovci a Přemyslovci k otevřenému konfliktu, takže je tudíž dost pravděpodobné, že Střezislava byla Přemyslovnou. Předmluva Kristiánovy legendy předpokládá a přímo uvádí příbuzenství Slavníkovců s Přemyslovci.

Svatá Ludmila a její vnuk svatý Václav v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Olomouci

To je tak: Mnich řečený Kristián věnoval svoji legendu o životě a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily druhému pražskému biskupovi, a tím byl Vojtěch, syn knížete Slavníka a Střezislavy. V té předmluvě se autor obrací k Vojtěchovi, "k Vaší Svatosti, jenž z téhož rodu svůj původ odvozujete". Vojtěch měl odvozovat svůj původ z téhož rodu, ze kterého pocházel hrdina legendy, svatý Václav. To je jedna možnost. A druhá:

Biskup Vojtěch, strážce kříže,
ze slavníkovských byl statků.
Ten měl Střezislavu matku
a za ujce zličské kníže.

On si kronikář Kosmas někdy hrozně vymýšlí, jindy však má údaje z pramenů dnes nedochovaných. Bylo by docela logické, kdyby sestra zličského knížete byla Slavníkovou matkou. Tím spíš, že Slavníkovci se vlastně ujali Zličska. Ujali. To zní přímo dobročinně. Když se dostali do křížku český kníže Václav a zličský kníže – ten se možná jmenoval Radislav – tak Václavova mírnost umožnila ponechat věci v dosavadním stavu.

To znamená, že zličský kníže mohl ve své Kouřimi klidně dožít. Ale když byl Václav zavražděn, a když jeho bratr Boleslav skončil po čtrnáctiletém válčení napjatý vztah k Německu, tak Kouřim přepadl a rozkotal. Na trvalé ovládnutí Zličska však pražský kníže prostě neměl, a tak po pádu Staré Kouřimě zasáhli Slavníkovci, přičemž sjednotili skoro polovinu Čech. Čímž si dovolili hodně. Přemyslovci byli postupně ze svých východních sousedů Slavníkovců nervóznější a nervóznější. Ani se jim nedivíme – mohli očekávat, jestli se ten tým slavníkovských bratrů náhodou nepokusí podělit se o zděděné panství taky trošku na jejich úkor.

Stará Kouřim, rekonstrukce vnější brány z 9. století

Trošku? Kdyby došlo k dělení, tak by to bylo dělení zásadní a o všechno. Z toho vyplývají dvě základní, a jak se zdá, nepochybné skutečnosti: Slavníkovci přímou vládu Přemyslovců na svém vlastním území neuznávali; a za druhé: mocensky, územně i počtem členů svého rodu rychle posilovali své vlastní pozice, což obojí museli Přemyslovci sledovat s rostoucí nevraživostí. Ještě krátce po smrti knížete Slavníka bylo politicky výhodné s pány Libice a celé východní poloviny Čech spolupracovat. Že by šlo o vřelé přátelství, to sotva. Spíše šlo o diplomacii, když Boleslav II. souhlasil v roce 982, aby druhou nejdůležitější funkci v zemi, biskupský úřad, obdržel Slavníkovec Vojtěch.

Žádný mír netrvá věčně

Jak dlouho trvalo, že se ti dva spolu chytli? Minimálně. Odpor a nenávist Boleslavova vůči přísnému biskupovi se rychle přenesly i na jeho rod. Tak to už to tenkrát chodilo. (No tak něco podobného můžeme lehce vysledovat v moderní době.) Když se o pár let později vztahy přiostřily, bylo třeba zapomenout na vzájemné příbuzenské svazky. Jasně. V očích Přemyslovců se z takové přízně stala hrozba. Přátelství z rozumu definitivně skončilo.

Libice. Neboli Lubic a také Lubik, Libet, Liubuc a dokonce Bubic. Jsou to všechno jména druhého nejdůležitějšího města té doby u nás. Na rozdíl od většiny ostatních českých hradišť byla Libice založena v rovinaté krajině, na dvou terasách, které měly rozlohu dvacet hektarů. Kolem dokola bažiny a mokřiny – ty tvořily přirozenou ochranu, libické hradiště bylo takzvané "blatné". Základ Libice vznikl někdy ve století osmém při ústí Cidliny do Labe. Dnes je toto ústí vzdáleno asi jeden kilometr od obce, ale původně říčka Cidlina omývala západní obvod hradiska.

Vyobrazení sv. Vojtěcha z 15. století (uživatel Julo)

Až do 10. století se v něm staví prosté dřevěné příbytky, vymazávané hlínou, zakládají se pohřebiště, ve kterých doprovázejí mrtvé na věčnou pouť zbraně a šperky velkomoravského typu, ale nijak zvlášť bohatě. Vedle křesťanských hrobů se tu nacházejí i pohanské pohřby ve skrčené poloze. Tehdejší Libičtí zřejmě věřili v upíry čili duše mrtvých škodící živým, protože několik hrobů bylo záměrně poškozeno.

Konec rozkvětu

Ke zvratu ve vývoji došlo v polovině 10. století. Dnešní jazyk by možná použil anglického výrazu boom. Libice začala přímo kvést. Osídlení se přesouvá do přehradí a do okolních osad a ve vnitřním hradišti staví Slavníkovci knížecí sídlo. Jak vypadalo centrum slavníkovské moci? Knížecí palác byl roubený, dřevěný, s maltovou podlahou. Vedle stála menší budova, asi sídlo kněze. Kostel zasvěcený Panně Marii s příčnou lodí a apsidou. Na oltář tohoto kostela položili malého Vojtěcha, když těžce onemocněl, a zaslíbili ho duchovnímu stavu, uzdraví-li se. Že by měli Slavníkovci pouze pokojné a mírumilovné úmysly, tomu odporuje jednak intenzivní opevňování libického předhradí, jednak svědectví v podobě mince.

Svědectví v podobě mince? Jako předmět doličný? Nejstarší autentický doklad tohoto hradiska i jeho jména je denár, který tu byl někdy v 80. a 90. letech 10. století ražen. Jestli Slavníkovci razili svoje vlastní mince, tak tím dávali najevo svoji nezávislost. Na jedné straně slavníkovského denáru je kaplice s opisem Liubuz, na druhé straně hlava, zdobená vínkem, s opisem Zobezlav. Jedno místní jméno, jedno jméno mincovního pána, knížete Soběslava, nástupce Slavníkova.

Soběslav však začal razit první mince na Malíně, ano, latinsky "Malin civitas" – město Malín – se skvěje na líci prvních slavníkovských mincí. Na posledních mincích libické ražby už není obrázek kaplice, ale ptáka. Je to obraz ptáka hledícího jak dopředu, tak i dozadu, a také ptáka s pozdviženým levým křídlem. Mince, kterou dal Soběslav razit těsně před libickou tragédií, má na sobě podobu orla útočícího na kořist.

Kdysi tento obrázek pokládali za pelikána, krmícího své mládě, ale jeho realistická podoba, zdůrazněná ještě kuličkami na krku, které mají zobrazovat známá orlí vztyčená peříčka při sehnutí ke kořisti, ta dává za pravdu orlovi. Také druhá strana mince, její rub, má svou symboliku. Je na ní ruka, provázená opisem, na němž je Soběslavovo jméno, a ta ruka třímá dýku jako výhrůžku. Komu ta ruka s dýkou hrozí, než – Přemyslovcům.

Každý, i ten nejmenší zbytek lidského díla, nese stopy po katastrofě. Chrámová podlaha ožehnutá vysokým žárem, oprýskané nápisové desky zazděné do příčné lodi a podlahy. V troskách chrámu byla nalezena velká lahvovitá nádoba na vodu nebo víno. Libice lehla popelem tak náhle, že klíče zůstaly v zámcích dveří. Co se stalo? Úder. Překvapující. Zákeřný. A zdrcující. Dostavil se v nejméně očekávané chvíli. Přemyslovci zaútočili ve výroční den smrti svatého Václava, 28. září roku 995. Že by v tom zvoleném okamžiku byla ukryta nějaká symbolika? Můžeme v tom možná náhodném datu vidět důkaz, že ještě šedesát roků po zavraždění knížete Václava si Přemyslovci svého příštího světce vůbec nevážili, jestli dokázali takto znesvětit jeho památku? Možná. Faktem je, že využili příznivých okolností, které se jim naskytly, aby si to se slavníkovskou konkurencí vyřídili jednou provždycky.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová