173. schůzka: Viklef, Viklef, nejednomu ty hlavu zvikleš...

Jestli se ta pozoruhodná událost přihodila v tvrzi jménem Wicliffe nad řekou Teesou, to sice jisté není , ale právě podle ní se mu začalo říkat John z Wycliffu (častěji pak - zkomoleně - „z Wiclefu“). John neboli Jan Wiclef. Český „Jan Viklef“ je ovšem pouze jednou ze třiceti variant, jak se jeho jméno s užitím různých souhlásek a přesouváním samohlásek psalo. Že by o jeho životě bylo dost zpráv, to tedy není, hlavně o jeho mladých létech se toho ví málo. (I v tom je značná příbuznost s Husem.) S určitostí víme, že Wiclef studoval na universitě v Oxfordu. Věnoval se tam hlavně filosofii a teologii, ale nevyhýbal se ani vzdělání v jiných oborech středověké učenosti. V roce 1372 dosáhl doktorátu.

To, co ve svých spisech napsal, nedrží zase tak úplně pohromadě. On totiž Wiclef svoje stanoviska několikrát měnil, revidoval je a tříbil. (Koneckonců, na to nemusí být jedinec ani filosof, a může docela dobře žít ve století dvacátém.) Žil skromným, přímo apoštolským životem, měl velice rád svou zemi, Anglii, údajně přeložil do své mateřštiny Bibli. Byl autorem řady spisů, ve kterých si církev dost tvrdě podával. Měl za to, že se musí vrátit k prvotní chudobě. Kritizoval obecnou zkaženost mravů a zavrhl celou církevní soustavu. „Pravá církev,“ tvrdil Wiclef, „je společenstvím předurčených ke spasení. Je neviditelná. Jediným vnějším znakem jejich příslušníků je vzorný život. Proti této pravé apoštolské církvi stojí viditelná, hierarchická, zesvětštělá a zavrženíhodná. Hlavou první je Kristus, hlavou druhé Antikrist.“

Wiclef: Kristus je výlučně hlavou vyvolených

Wiclef si to rozdal i se svatým Augustinem, církevním učitelem z nejctěnějších, který tvrdil, že „Kristus je hlavou všech lidí, věrných i nevěrných.“ On totiž na rozdíl od Augustina prohlásil, že „Kristus je výlučně hlavou vyvolených“. Ale na druhé straně zase připouštěl, že takové vyvolení, ba přímo předurčení člověka svobody rozhodně nezbavuje: „Každý člověk, jenž má být zatracen, má být zatracen pro svoji vinu, a každý člověk, jenž je spasen, má být spasen svou vlastní zásluhou.“ Pak se se vší vervou pustil i do papeže: „Násilná vláda papežů není pro křesťany závazná. Obrodu křesťanství neprovedou mnišské řády, nevzejde z duchovenstva ani od papeže.“ Papež, který měl být jako náměstek Petrův ze všech nejpokornější a nejchudší, se v honbě za penězi proměnil ve velkofinančníka a jeho hříšného příkladu následovalo kněžstvo. Světský majetek bylo to, co způsobilo úpadek církve. Ta je dnes – podle něj - pouze církví navenek.

Až sem se Wiclefovo učení shodovalo s názory Husova předchůdce Milíče z Kroměříže. Teprve v taktice se jejich program rozcházel. Milíč totiž tvrdil, že obrodu provede lid , a revoluce (ta, které se říká husitská) u nás skutečně propukla. Wiclef, ten se spoléhal na světskou moc. Vyzýval stát, aby třeba silou vyvlastnil církevní statky a vrátil tak křesťanství k prvotnímu stavu. Jakpak se svými názory narazil náš Milíč, to víme – poseděl si nějakou dobu ve vězení jak v Praze, tak i v Římě , a to mohl být ještě rád, že císař Karel IV. byl velkorysý pantáta, protože těžko odhadovat, jak by se zachoval jiný monarcha, kdyby mu Milíč vmetl do tváře (tak jako Karlovi), že je Antikrist.

A jak to dopadlo s Wiclefem ve staré dobré Anglii? Neměl to lehké. Taky narazil. Kvůli svým názorům o papežské moci, o církvi, a hlavně o transsubstanciaci. Neboli o změně podstaty svátosti oltářní v tělo Kristovo. Jelikož se čtenáři těchto stránek nalézá jen velice málo odborníků přes transsubstanciaci, pokusíme se vysvětlit: ostatně – ani v otázce remanence to nebude zrovna slavné. Nelze nepřiznat, že oba výrazy jsou pro nás dnes již přece jen trochu odtažité, ale oba mají úzkou souvislost s pozdější husitskou praxí, totiž přijímáním podobojí. Nakonec se staly jakýmsi vnějším hlavní symbolem celého hnutí. Zřejmě se bez těchto dvou pojmů nepohneme dál... Takže jak to s nimi bylo?

Změna zaběhnutých pořádků

Ústředním dogmatem katolické církve bylo tvrzení, že ve chvíli, kdy kněz posvětí chléb představující svátost oltářní, mění se jeho podstata, tedy substance, a stává se tělem Kristovým. V chlebu je od toho okamžiku Kristus přítomen bytostně, tedy nikoli jen obrazně. Obdobně se vykládala proměna vína v krev Kristovu, no a to je jádrem toho jazykolamného pojmu – transsubtanciace, neboli česky „přepodstatnění“ (jeden výraz náročnější než druhý). Wiclef proti obecně přijímání teorii transsubstanciace neboli přepodstatnění postavil jinou představu: remanenci čili „trvání“. Chléb a víno podle něj zůstávají po posvěcení touto potravinou a touto tekutinou, Kristus v nich není přítomen svou tělesnou podstatou. A navíc: Wiclef studiem vyzkoumal, že učení o přepodstatnění vzniklo až v 11. století a závazné platnosti nabylo až v roce 1215.

Celá ta debata nebyla pouze na poněkud teoretické, ba přímo akademické úrovni, byla to žhavá praxe. Pro Wiclefa dokonce až nebezpečně žhavá. Za všechny svoje názory - a zvlášť za ten, že se nemění svátosti oltářní v tělo a krev Kristovy – to schytal opravdu natvrdo. Nepomohla mu ani přízeň králova důvěrníka (tím byl vévoda z Lancasteru), navíc mu připočten podíl na selském povstání v Anglii roku 1381 (neprávem, chudák Wiclef měl v tomto ohledu naprosté alibi; on se jenom domáhal mírného rozsudku proti povstalcům a varoval feudální pány před důsledky jejich zaslepené zloby), a když se všechny jeho hříchy včetně těch domnělých podtrhly a sečetly, dostalo se mu tomu anglickému Janovi řádného odsouzení. Postaralo se o to londýnské shromáždění devíti biskupů a třiceti šesti doktorů teologie a práva za předsednictví canterburského arcibiskupa. Ti všichni odsoudili dvacet devět Wiclefových článků, z toho patnáct zostřenou sazbou jako „bludné“. Dopadl ještě dobře. Měl štěstí. Mocní představitelé anglické královské rodiny a londýnských měšťanů ho před upálením zachránili. Kdokoli se ho ovšem rozhodl následovat, musel počítat s nejhorším.

„Wiclef sám musel přestati učiti v Oxfordu,“ dodává František Palacký, „a ustoupiti do fary své lutterworthské, kde požívaje pokoje, vykládal a zastával učení celou řadou spisů nových až do své smrti dne 31. prosince Léta Páně 1384.“ Všechny ty jeho spisy měly ovšem smůlu – ocitly se na seznamu děl pronásledovaných církví. Jeho přívrženci mu říkali evangelický doktor, a jeho nepřátelé zase „canis noster“." Neboli „náš pes“. „Theologické knihy Wiclefovy doneseny (podle věrohodného svědectví) mnohem později do Prahy nežli filosofické, a to teprv na počátku 15. století – i způsobily mezi mistry brzy velké kvašení myslí.“ Ve kterých mistrech to kvasilo nejvíc? Bylo jich hodně. „Slova jeho neméně důmyslná než horlivá proti porušenosti všelikých řádů padala v Čechách na půdu již dávno připravenou, a zvláště mladší jak mistři tak i studenti u velkém počtu naslouchali se zřejmým zalíbením učení jeho. Ale změny, které uvedl do věrouky křesťanské, odváživ se zvláště zapírati učení o transsubstanciaci neboli o přepodstatnění se chleba i vína ve svátosti oltářní v tělo a krev Krista Pána způsobila u mnohých veliké rozpaky.“

Obrana hodnot, mravních principů a ideálů

Ty rozpaky pociťoval i mladý mistr Jan Hus. On totiž zrovna tuhle Wiclefovu představu nějak nesdílel. Tedy představu o svátostech. Jinak ho upřímně obdivoval a zastával se ho. Vzal na sebe úkol mluvčího a šiřitele jeho reformátorského díla. Dá se říct, že připjal křídla myšlenkám, kterým hrozilo, že už nikdy nevzlétnou... Když pro sebe Jan Hus evangelického doktora objevil, tak se v jeho životě cosi náhle a podstatně změnilo. Našel dlouho a tápavě hledanou pravdu. A už ji neopustil. Ani na začátku, ani na konci svého života netoužil být originálním myslitelem, motor jeho činů tkvěl spíš v hluboké mravní potřebě nalézt sám sobě smysluplné místo v životě, a v tom mu Wiclef naznačil cestu. Hus pochopil, že právě uprostřed všech těch otřesů světa i jeho vlasti je víc než kdy jindy povinností člověka bránit veškeré čisté hodnoty, mravní principy a ideály. Proto se chopil obhajoby pravd, které přesvědčily jeho rozum i jeho srdce.

„Za časů apoštolů všecky věci k tělesné potřebě byly každému potřebnému obecny, dnes však kněžím a mnichům hrneček, tobolka, groš, peníz a měšec, to vše je soukromé! Kristus řekl: ,Kdož se neodřekne všech věcí, kterými vládne, nemůže býti mým učedníkem.‘ Kořen zajisté všeho zlého milování peněz! Odtud ten nevěstčí půvab, kejklířský oděv, královská nádhera, zlato na uzdách a ostruhách, které více září než oltáře, odtud stoly nádherné s pokrmy a číšemi, pitky a opilství, odtud kytara, lyra a flétna, odtud přetékající vinné lisy a spíže plné, odtud sudy tuku a plné měšce. Za takové věci chtějí být a jsou probošty církví, děkany, arcijáhny, biskupy a arcibiskupy. A že statků vždy přibývá duchovním, proto také jáhnů a kněží přibývá. Kdyby kněží měli být živi, jako dříve živi byli svatí, málo by jich bylo!“

Když si Hus přečetl Wiclefa a přijal ho, najednou zmizela dosavadní beznaděj, vytratily se pocity malátnosti, obraz světa jako by se před ním zjevil ve své lepší perspektivě. Hus zažil zázrak, který se v životě dostavuje, když člověk najde svůj pevný bod. Pustil se do drobné, všednodenní kazatelské práce, a ta přinesla plody, jakých se ani nenadál. Neboť začal říkat přesně to, co ostatní cítili. Takže ten starý anglický kacíř byl už zhruba patnáct let mrtev, když jeho spisy začaly kolovat mezi českými vzdělanci... Putovaly do Českého království jako takový kulturní kontraband zřejmě z university v Oxfordu, tam se od nás jezdilo studovat zásluhou stipendia. To před časem ustavil Mistr Vojtěch Raňkův z Ježova.

Ještě koncem 14. století se u nás o Wiclefovi mluvilo hlasem spíš tlumeným, ale na začátku století 15. už universita vřela vášnivými hádkami mezi českými wiclefisty a jejich odpůrci. „Přitom dva nejhorlivější hajitelé viklefismu u nás, Mikuláš z Litomyšle a Jan Hus zastávali v letech 1401 až 1403 nejdůležitější úřady při universitě – jeden co místokancléř, druhý nejprv co děkan fakulty filosofické, potom co rektor celého učení vůbec.“ Nejenom londýnským potentátům, ale i jejich pražským kolegům začalo být jasné, že každá druhá věta, kterou Hus vyslovil, je načichlá kacířstvím. „Nešťastným bohatstvím, v němž církev tone, zjedovatělo a otráveno je takměř všecko křesťanstvo na duši. Odkud svárové mezi papeži, biskupy a jinými kněžími? Psi se o kost hryžou! Vezmi kost, a přestanou!“ Ale i když říkal věci dosud neslýchané, neuvěřitelné, no prostě: kacířské – přes to přese všechno požíval několik let volnosti přímo neuvěřitelné. Což trvalo asi sedm let. Populárnímu kritikovi dobových mravů začali přitakávat nejenom řemeslníci a pražská chudina, ale do Betléma, který navzdory svým rozměrům začal brzy praskat ve švech, přilákalo Husovo kázání i onačejší pány. Přicházeli představitelé vyšších společenských vrstev, patricijové, šlechticové, pravidelně se dostavovala i mistrova obdivovatelka královna Žofie.

Kazatelna jako velmoc

Dcera Tomáše ze Štítného Anežka zakoupila dům v těsném sousedství, aby mohla být přítomna všemu, co se v Betlémě odehrávalo. Husova kázání měl údajně navštěvovat i její otec. „Kazatelny představovaly velmoc,“ konstatoval historik František Michálek Bartoš, a my můžeme dodat, že představovaly před těmi pěti sty léty totéž, co dnes média. Betlémská kaple však fungovala jinak než všechny ostatní tehdejší „velmoci“. Jednak věřícím nabízela interiér skoro reformační, bez pompy gotických chrámů, jednak se stala kazatelským stánkem, kde kněz promlouval k publiku výhradně česky. To byla neocenitelná věc – vždyť kázání se jinak povolovalo jenom ve farních kostelech a už vůbec ne v češtině. Takže vznik Betléma znamenal vlastně trojí novinku: Prosadilo se české kázání, od začátku tu zněly odvážné reformní myšlenky, a ty se obracely ke všem česky hovořícím Pražanům. A byla to slova, na která u nás nikdo nepřipadl. A když připadl, tak je pro jistotu dosud ani nahlas nevyslovil.

„Mnozí kněží zavedli bludně lid poslušenstvím, pravíce, že cožkoli papež přikáže, lidé mají činiti, jako by papež nemohl pobloudit. A přece mnozí papežové byli kacíři. Druzí zase praví, že cožkoli i zlého přikáže vyšší, biskup nebo papež, nižší má poslouchat, poněvadž prý nebude mít hříchu ten, kdo poslouchá, ale ten, kdo přikazuje. To je však šíp ďábla, jenž by rád uvedl každého v své poslušenství: Ani ten, kdo přikazuje co zlého, ani ten, kdo poslouchá, nebude bez hříchu, neboť dí Spasitel: ‚Povede-li slepý slepého, v jámu upadnou.´“ Takže (podle Husa) neposlouchat? Takhle jednoznačně to Jan Hus nikdy netvrdil. Podle něj však dobrý křesťan nemá poslouchat slepě, leč má se řídit povahou rozkazu. Lidé mají poslouchat svoje vrchnosti, a to jak duchovní, tak i světské, pouze ve věcech dovolených. Jaké to jsou ty dovolené věci? Takové, když se rozkaz srovnává s božími přikázáními, s Kristovým učením. A když ne? No tak potom poslechnout jest hříchem. Křesťan má povinnost se takovému příkazu vzepřít. Takže vrchnost, která takové nekřesťanské příkazy dává a která svým životem sama porušuje boží přikázání, ta není pro křesťana Bohem uznanou vrchností. Týká se to i papeže nebo krále? Papež, který žije ve smrtelném hříchu, není papežem před tváří boží. A král? Není králem. „Že tím pobuřuji lid? Toto obvinění připomíná obvinění Kristovo. Ten pobouřil celé Judsko od Galileje až sem. Kdo káže, aby kněží nesmilnili, lid lakomstvím a svatokupectvím neodírali, na jednom obročí dosti měli, tomu ihned přezdí jménem hanobitele církve a kacíře. Kdo káže, že kněží jsou svatí, boží stvořitelé, mající moc spasit i zatratit, že nikdo je nesmí trestat a oni jen na nejlepší v jídle a statku mají právo – takový kazatel je velebený a smí kázati.“

Bůh dej Viklefovi království nebeské!
Jan Hus

Hus četl Wiclefa s neskrývaným obdivem, nejedna myšlenka ho přímo vzrušila. Zdálo se mu, že mu ten Angličan bere od úst jeho vlastní slova; že vyslovuje to, co v něm samotném už dávno žilo. Na den svatého Jeronýma Slovana roku 1398, tedy 30. září dokončil Hus vlastnoruční přepis Wiclefových filosofických spisů, a oznámil to na konci rukopisu i písemně. Těch Janových glos a přípisků a komentářů je víc a úplně přesně dokumentují, co překladatel s Wiclefem prožíval. „Za zlatý stojí, co tu slyšíš!“ poznamenal si jednou na okraji. A jindy zase: „Bůh dej Viklefovi království nebeské!“ Ne vždycky však byl tím Angličanem nadšen, to zase ne, někdy se k němu staví docela kriticky, protože má prostě jiný názor. Tak třeba ke konci Wiclefova traktátu O idejích poznamenává v česko-latinské makaronštině: „Nechvátaj non intelligentibus dávati.“ Neboli: „Nepředkládej těm, kteří to nechápou.“ Ale nejznámější jeho výrok (tedy ten, který měl vztah k anglickému učiteli) zněl: „Viklef, Viklef, nejednomu ty hlavu zvikleš!“

Na universitě, na kněžských synodách, ale hlavně v kapli Betlémské říkal Hus samá hrozivá rouhačství. Mohl si to dovolit, protože doba byla kritice nakloněna (jak se praví v jedné populární písničce, stalo se tak trochu módou sezóny nepořádky tepat...) Na zlořády v církvi nadával kdekdo, dokonce i z papežských dvorů se volalo po perestrojce. Ve změti všech těch hlasů se ten Husův zprvu jaksi ztrácel a důslednost jeho myšlenek představitelům oficiální církve dlouho unikala. A ještě jedna příznivá okolnost – tedy pro Husa příznivá – tu byla. Pražského arcibiskupství se ujal šestadvacetiletý mladíček, člověk bez kněžského svěcení, víc voják než prelát, muž církve neznalý a takřka nevzdělaný (údajně dočista analfabet), zato však králův oblíbenec. Zbyněk Zajíc z Házmburka.