15. schůzka: Příchod lidu praotce Čecha (nejstarší Slované u nás)

Hranice civilizovaného světa vede pár kroků od skupinky lidských sídel – vytyčuje ji krajní brázda nejvzdálenějšího pole. O krok dál začíná hvozd, v očích usedlíků skrývající sterá domnělá i skutečná nebezpečí. Je plný vlků, ten prales, vlků, duchů a strašidel. Lidé v něm až na výjimky nežijí. Leda brtníci, jmenovci medvědů, kteří tu sbírají med divokých včel. Leda dehtáři nebo smolaři, kteří tu pálí svoje milíře. Občas se sem odvažují horníci, pátrající po železné rudě. Jinak nikdo. Je-li sám a neozbrojen.

Země plná lesů, hvozdů a hájů

Kde člověku nestojí v cestě smíšený, především bukový a dubový porost, tam se prostírají bažiny. A tak míst vhodných k usazení, úrodných a předem štědrých, je vlastně málo. Navíc podnebí je měnlivé, nestálé, vlhké. Mrazy, sucha a povodně vyvolávají nové a nové hrozby hladu. Ach ano, ten život v "končinách mlékem a strdím vlhnoucích", jak o nich fabuluje Kosmova Kronika, ten život skýtá velice těžce vydělávaný a ještě k tomu nejistý chléb.

Vypadala praslovanská vesnice jako dnešní? Ale kdepak, nevypadala. Spíš to byly jakési osady. Osady o několika chaloupkách, roztroušené daleko od sebe... Anebo ještě přesněji – polosamoty s pár usedlostmi. Slovanské osady sestávaly v průměru tak asi z deseti domů. Jednotlivé příbytky mohly být uspořádány do tvaru podkovy, jak ukazuje naleziště v Dessau-Megiskau v Německu; nějaký patrný řád však ve vzájemné poloze obydlí nikdo nenajde. Lidé je stavěli rozptýleně, většinou na úzkém pruhu podél vodních toků.

Polozemnice. Ani ryba ani rak. Něco mezi domem a zemnicí. Skutečná zemnice byla zahloubená metr a až metr padesát do země, přičemž střecha spočívala vlastně na zemi. Polozemnice sahala jenom něco přes 80 centimetrů do země. Její tvar? Čtvercový. Výjimečně mírně obdélníkový. Rozměry? Průměrně 10 m2, byly však i menší – 4 m2, ale taky větší – až kolem 19 m2. K těmto větším – něco přes 18 m2 – taky patřila polozemnice v Březně u Loun. Tam stojí příbytek patřící nejstarším slovanských obyvatelům, kteří přišli na území naší vlasti.

Obnovený svět

Dlužno upřesnit, že to obydlí tam nestojí nepřetržitě od 6. století, ale bylo rekonstruováno (na základě konkrétního objevu) v roce 1981 a v provozu bylo vyzkoušeno o rok později. Nejprve se na její stavbu vybíraly nástroje. Staří Slované ještě nepoužívali pilu, takže volba padla především za železné sekery, jednak běžného typu, jednak s příčně postaveným břitem – této sekeře se říká teslice. Dále dláta, lžícovité nebozezy, nástroje s týlními laloky. Série tohoto nářadí nástrojů byla vyrobena podle původních vzorů.

Pak došlo na stavební materiál. Podle rozboru dřevěných uhlíků nalezených při archeologickém výzkumu se zjistilo, že by se mělo používat dřeva javorového, jasanového, dubového a bukového – v úvahu ještě přicházela vrba, líska a topol. Mimochodem – tyto stromy se dnes v okolí Března už nevyskytují – až na jasan, lísku a topol. Součástí pokusu bylo také zjistit čas, potřebný k vykonání díla právě s původním nářadím.

Tak například přeseknout dubový kmen o průměru 13 cm úzkou železnou sekerou trvalo dvě až dvě a půl minuty, zatímco bukové kmeny o průměru 20 centimetrů si vyžádaly 12 minut. Výkop polozemnice si naproti tomu pokusníci trochu ulehčili. Ale jenom trochu. Žádný bagr. Použili moderní nářadí jménem krumpáč. Práce s ním byla o polovinu rychlejší než práce se starobylým nástrojem s týlními laloky.

Tak se žilo, bydlelo a pracovalo

Jak vypadal takový slovanský dům zblízka? Dva nosné kůly svědčily o existenci krovu. Na nosících ležela dřevěná vaznice, a na tu byly zavěšeny krokve, ty tvořily součást sedlové střechy. Lehké pletené stěny by asi nesnesly tlak střechy, protože ji museli archeologové dovést až k zemi a tam podložit. Stavitelé ve 20. století pracovali s kmeny, které dostali – a ty byly všelijak pokroucené. Takové starosti ve století sedmém naši předkové určitě neměli – už při kácení stromů si samozřejmě vybírali nejrovnější kmeny. Dále: v žádném ze slovanským obydlí se nenalezly železné hřeby. Celá konstrukce se svazovala houžvemi nebo spojovala dřevěnými kolíky. Ještě jeden problém: krytina. Jakou krytinu používali staří Slované?

Ve vykopávkách se nic takového pochopitelně nenašlo. Volba padla na rákosové došky. Rákosu bylo určitě dostatek, zatímco mezi obilnými zrny, která se našla, bylo těch žitných jenom poskrovnu.

Do staroslovanského domu se nevcházelo. Scházelo se do něj. Šlo se totiž dolů. Vybavení bylo nejnutnější. Ten nejzákladnější inventář, který nemohl chybět. Především oheň. Pec nebo otevřené ohniště. A ložnice? Spíš lůžko. Dvě dvojice dubových kmenů, mezi ně větve překryté silnější vrstvou rákosu, rozměry 135x175 centimetrů, poněkud málo pro dnešní mužskou populaci. V příbytcích podobného druhu bydlely poměrně početné rodiny, odhadem asi šest jedinců, z toho dvě dospělé osoby. Rodiče s dvěma dětmi mohli spát na loži – nohama směrem k ohništi – další děti na nějaké lavici. Výstavba domu zabrala v roce 1981 za pomoci tří pracovníků asi 270 hodin. Když tyto údaje promítneme do minulosti, dalo by se odhadnout, že v 6. století po Kristu by si stavba domu vyžádala asi tři až čtyři týdny.

Bydlení na zkoušku

V další části pokusného programu nastoupily tříčlenné skupiny dobrovolníků, kteří se v domě usídlili. Bylo to po dobu osmnácti dnů. Pokus se uskutečnil na konci ledna a na začátku února, kdy se předpokládalo poměrně mrazivé počasí. Předtím byl opravdu třístupňový mráz a taky sníh, pak se oteplilo na plus 4° Celsia, následovalo ochlazení na minus 5°, v závěru mírné oteplení. Oblačno i jasno, sněžení, slabý déšť, mlhy i mrholení. Jak se vedlo obyvatelům domu?

Zpočátku pociťovali značný chlad a vlhko, to proto, že se v obydlí předtím nikdy netopilo. Maximální teploty uvnitř kolísaly mezi třemi až pěti stupni. Po třech dnech se teplota v příbytku začala vyrovnávat a stále stoupala. Denní průměr činil 10 až 12 stupňů, v teplejším období dokonce 18° C. V průběhu doby se ustálila na přibližných 13° C, a to i za venkovních teplot kolem -5° Celsia. Další bod – technika vytápění. S tou byl problém. Hlavně s kouřem. Ten mohl odcházet jednak dvěma protilehlými otvory při vrcholu štítu, jednak střechou. Zpočátku to vypadalo, jako by dům hořel, ze všech částí střechy totiž stoupal dým. Uvnitř pokusného obydlí vystoupil kouř do výšky jednoho metru až metru dvacet nad úroveň podlahy a tam se, většinou za nepříznivého počasí, stále udržoval. Při suchém bukovém dřevě potíže s kouřem však skoro neexistovaly. V podstatě bylo nutno provoz v obydlí přenést do jeho spodních partií pod kouřovou clonu.

To potvrzují i národopisné výzkumy – za podobných podmínek bývá příbytek vybaven jenom nízkým nábytkem, sedátky, lavicemi... Lidé v tomto obydlí pohybují sehnuti, se skloněnou hlavou.

Zvířata měla volný pohyb

Hospodářská stavení? Žádná. Chlévy neexistovaly, dobytek se pásl venku na lukách či spíš v lese, luk bylo málo. Podřadná pastva se odrážela na zuboženém stavu skotu. Mimochodem, právě hovězího dobytka bylo podle nálezů kostí na archeologických vykopávkách nejvíc – přes padesát procent. Oproti vepřům – ti tvořili ani ne čtvrtinu. Třeba to souviselo s nedávným stěhováním z východu. Tato teorie má své stoupence; ti podotýkají, že drobnější zvířectvo by se na velkou vzdálenost špatně hnalo, proto tedy tolik skotu u prvních slovanských obyvatel.

V pozdějším období se poměr prasat, ovcí a koz na jedné straně a krav na straně druhé obrátil. Jaké byly chlévy pro dobytek? Žádné. A protože nejsou chlévy, není ani hnůj, a pole, nehnojená, primitivně obdělávaná pole dávají neuvěřitelně nízké výnosy: z jednoho zasetého zrna se sklízejí dvě, a když je mimořádně příznivý rok, tak čtyři. Zemědělce neuživí ani obilí, ani dobytek. Nutná kombinace obou způsobu výživy zajišťuje při vší vyčerpávající dřině jenom velice nejistou existenci. Lidé mají špatné nářadí, železo je vzácné, nové kovové pracovní prostředky se většinou získávají překováváním starých zbytků.

No tak ono tomu není tak dávno, co se na vesnici schovávala každá zlomená podkova – ano, a hospodáři ve svých závětích odkazovali potomkům i krumpáč a rezavý řetěz. Byl to takový bludný kruh... Prakticky bez východiska. Bídným nářadím se dá půda jenom bídně obdělávat, navíc je nehnojená, takže málo rodí, rychle se vyčerpává, a tak musí dlouho ležet ladem, aby se vzpamatovala, takže vlastně jenom polovina obdělávané půdy je sezónu co sezónu využita, ovšem i oseté plochy pohlcují nadměrné množství zrna, ze kterého jenom nepatrná část vzejde, životní podmínky se nelepší, nastalo všeobecné ustrnutí, pohyb lidstva vpřed se zdánlivě zastavil, jenom kolovrátek času se pořád točí dál a dál.

Nádobí nebo příruční sklad?

Co to je? Ptali se archeologové, když objevili na sídlišti našich prvních Slovanů kusy vypálené hlíny – na jedné straně hladké a světle hnědavé, na druhé straně pórovité a černošedé. Zlomky naznačovaly, že půjde nejspíš o část nějakého většího a značně hmotného předmětu. Ale jakého? Z úlomků mazanice se podařilo s trochou trpělivosti sestavit čtvercovitou pánev s rovným dnem a svislými stěnami. Byla dlouhá skoro metr, o něco méně široká, kolmé stěny vysoké přes 7 centimetrů a váha – skoro 60 kilogramů. Ještě jednou stejná otázka – co to je a k čemu to mělo sloužit?

Ten předmět dostal nejprve název pekáč, pak vstoupil do dějin jako pražnice. Postupně se ukázalo, že pražnice náležely k inventáři těch nejstarších slovanských obydlí u nás. Vyráběly se z mastné hlíny ochuzované příměsí slámy a plev. Vypáleny jsou rozdílně, neuměle, většinou špatně, někde se jenom vysušovaly vzduchem, takže ani nelze mluvit o keramice. Vzhledem k tomu, že byly tak těžké a přitom křehké, nedaly se snadno přenášet z místa na místo. Nač byly potom dobré? Tato záhada není dodnes spolehlivě vysvětlena.

Jedna verze se přiklání k tomu, že šlo o jakýsi příruční sklad, na kterém se vysoušelo obilí určené k okamžité spotřebě. Uvažuje se však také o pražení zrn pro přípravu lehce stravitelného a chutného pokrmu zvaného pražmo. K takovému pražení nebylo zapotřebí ani dlouhé doby, ani velkého žáru – plocha se vyhřála žhavými uhlíky, které se pak vymetly, a vana byla připravena. Někdy se však našly i stopy těsta, což zavdalo podnět k myšlence, že snad pražnice sloužily k pečení chlebů a nekvašených placek. Jedna záhada, která čeká na rozluštění...

Příliš strohý odkaz

Se žárovými hroby je to poněkud paradoxní. Přestože přispěly vůbec k objevu naší nejstarší slovanské kultury, je na druhé straně jejich vlastní výpověď víc než skoupá. Skutečnost, že mrtví byli spalováni, znemožňuje antropologům určit jakékoli podrobnosti o tělesném vzhledu našich nejstarších Slovanů. Žárové hroby jsou nemluvné i proto, že kromě popelnice téměř neobsahují žádné jiné předměty. Jenom tu a tam se najdou nepatrné zbytky oděvních součástí nebo ozdob, jako přezky, spony, bronzová spirálka, někdy hřeben, pinzeta, nožík, železné šipky, navíc pár neurčitelných kovových předmětů – nic, nad čím by archeologové mohli zajásat. Žádné honosné milodary, jako se nacházejí z období předchozích nebo následujících.

Ujít pozornosti však nemohlo, že mezi nálezy je velmi malý počet předmětů z kovu. Zřejmě byl pro naše nejstarší slovanské předky kov velice vzácný. Když po vyčerpání polí stěhovali svou osadu na jiné místo, pečlivě s sebou brali veškerý upotřebitelný materiál, včetně kovového nářadí a náčiní. Jak by ne, když si opravovali i rozbitou keramiku...

Možná se vám zdá obraz života našich praotců přehnaně černý. Přes všechna zkreslení je však pravdě blíž než ta idylická představa o stařešinovi, který pokleká, líbá zemi a slibuje svému lidu ráj, bezstarostnost a všechny dary přírody až po med, mléko a strdí. Na to bychom neměli zapomínat. Raný středověk, to byl čas hladovějících rolníků, žijících v nejistotě a bázni. Také v hluboké oddanosti bohům – nejprve pohanským. později jedinému křesťanskému. Není v naší moci pochopit přesně ono niterné středověké zaujetí, s nadějemi vzhlížející k nadpřirozenému, božskému, mocnému. Ale existovalo, bylo odpovědí slabého tvora na nejistou existenci v čase: když nemohl ovládnout vnější síly přírody, alespoň se v duchu přimkl k síle, o níž věřil, že je daleko mohutnější. Být zadobře s bohy, to dávalo lidem víru v tento málo milosrdný, přece jen však krásný život...

Je dobře to mít na paměti. Trvalo ještě nejméně pět staletí, než se člověk vyprostil z okovů vlastní malosti, izolace a bídy. Zatím jsme se pohybovali na ledě velice tenkém. Stěží lze čekat od skromných nespálených zbytků ze staroslovanských popelnic, aby vypovídaly o své době plasticky a úplně. Na toulkách českou minulostí však právě teď dospíváme k významnému bodu. Vůbec poprvé máme možnost vzít do rukou alespoň trochu souvislejší písemný záznam, týkající se vlastních politických dějin nejstarších Slovanů. A poprvé se objevuje i jméno slovanského panovníka. I když se vší pravděpodobností není on a ni jeho jméno slovanské. Ale je tady. Sámo.