1178. schůzka: Málokterý Habsburk byl tak neoblíbený

Neapolsko-sicilskou princeznu Italové kdysi připravili o trůn. A ponížená šlechtična, posedlá touhou zvrátit zlý úděl, rodila syny ve víře: „Bombarduju trůn! Jeden z mých potomků na něj dříve nebo později usedne!" Ten sicilský byl v nenávratnu, zato habsburský přece jen aspoň na obzoru, neboť manželem Marie Annunciaty byl Karel Ludvík Rakousko-Uherský, bratr císaře Františka Josefa. A její syn dostal jméno František Ferdinand. V budoucnu k němu přibude ještě rodové jméno d'Este.

Narodil se roku 1863 a v jeho žilách kolovala krev dvou nejvýznamnějších a nejvlivnějších dynastií, které ovlivňovaly dějiny celé Evropy. Právě díky jeho původu ho tehdejší, ale i současní historikové označovali za „nehabsburského a nerakouského". Byl příliš rázný, nevstřícný, jednoznačný a - nepopulární. František Ferdinand d'Este byl rozhodnut rázně skoncovat se vším, co je v monarchii zteřelé, nehybné, zatuchlé. Věděl, že habsburská koruna mu bude korunou trnovou. Přesto se jí nemohl dočkat. Ale osud mu ji nedopřál...

Jaké byly politické názory, sympatie a antipatie následníka trůnu? Nesnášel Maďary. Byli pro něj národem rebelantů, zrádců, programově podkopávajících základy říše. Vytýkal jim drsné metody asimilace Chorvatů, Slováků a Rumunů. Podle hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel" se u něj začala projevovat sympatie k utlačeným národům v Uhrách a stále silněji myslel na federalizaci říše.

„Zamýšlím přeměnit říši ve větší množství menších, rozlohou a počtem obyvatelstva přibližně stejných států. Žádný z nich by neměl být příliš silný a samostatně životaschopný," uvažoval. Což byl záměr ve své podstatě centralistický, jak to konečně výstižně formuloval sám František Ferdinand: „Tak jako jsou při výrobě spolehlivě držícího a neomezeně trvanlivého betonu velké kameny a křemeny roztlučeny, aby je cement mohl stmelit v homogenní masu a tak vytvořit nerozbitný monolit, musejí být části federativního státu stejné a rovnocenné, aby byla zajištěna soudržnost celku."

Při této federalizaci by zmizely nejen Uhry, ale i korunní země, včetně té naší, české. Menší správní jednotky by měly oproti vídeňské centrále malou váhu a význam. Duchovním otcem tohoto plánu nebyl kupodivu František Ferdinand, ale Rumun Aurel Popovici, který patřil do okruhu následníkových důvěrníků. Podle něho se měla říše rozdělit na patnáct států. Naše země měly být rozporcovány nejenom na Čechy a Moravu, ale i na Sudety Deutschböhmen a moravské Sudety Deutschmähren.

V pozadí celého plánu byla ovšem stará habsburská taktika „rozděl a panuj". V jejím rámci počítal František Ferdinand dokonce se spoluprací Rumunů, Slováků a jižních Slovanů, zejména Chorvatů. Ne nadarmo patřil mezi jeho politické důvěrníky i Slovák Milan Hodža, pozdější československý premiér. Jenomže všem těmto úvahám a plánům stáli v cestě zejména ti Maďaři.

V prosinci roku 1913 arcivévoda František Ferdinand oslavil padesátiny. „Bože, promeškal jsem ničemně větší část života!" bilancoval zachmuřeně. Měl k tomu své důvody. Stolec Habsburků byl dál okupován třiaosmdesátiletou zadnicí takřka už netečného strýce, obklopeného stejně netečnými geronty, jejichž zájmem zůstávalo ničím už nehýbat, nic neřešit, hlavně se udržet u moci. Následník zuřil, ale mlčel. Komplex čekatele třesoucího se nedočkavostí však dal mimoděk najevo na jaře 1914, kdy císař vážněji onemocněl.

Tehdy (prý) až do panovníkova uzdravení stála na benešovském nádraží, kam to měl František Ferdinand ze svého sídla na Konopišti jen kousek, lokomotiva trvale udržovaná pod párou. Co kdyby následník trůnu musel náhle spěchat do Vídně? Leč nestalo se. Topič posléze dostal pokyn nechat kotel vyhořet. S plameny v topeništi jako by symbolicky - a brzy i fakticky - vyhasly naděje konopišťského pána.

„Politicky byl František Ferdinand katolický konzervativec," píše ve své knize Osud trůnu habsburského historik Jan Galandauer. „Jeho konzervativnost však byla bojovná a autoritativní, byl stoupencem bojovného katolicismu. Těžko lze posoudit, jaká byla jeho vnitřní zbožnost, ale v jeho chování nebylo ani stopy po křesťanské pokoře, skromnosti a lásce k bližnímu. V tom ho ještě posilovala manželka Žofie Chotková, která věřila, že posláním jejího manžela je spasit víru a dynastii před volnomyšlenkářstvím a židozednářstvím..."