1179. schůzka: S projekty v šuplíku proti moci starců.

Budeme se hrabat v jinak nepřístupných zásuvkách. Neboť právě v nich byly uloženy plány na reformu habsburské monarchie, největší v celých dějinách této říše. Vymyslel ji, sepsal a pečlivě uložil následník trůnu František Ferdinand Karel Ludvík Josef Maria Habsbursko-Lotrinský, Jeho královská Výsost korunní princ rakouský, uherský a český, arcivévoda rakouský... a tak dále a tak dál, a ještě k tomu všemu s přídomkem d’Este.

Vracíme se opět k Františku Ferdinandovi. Jeho otec Karel Ludvík Rakousko-Uherský, mladší bratr císařův, vykonal jako hluboce věřící člověk pouť do Svaté země. Tady se napil vody z říčky Jordánu a nakazil se tyfem, na jehož následky po návratu z cesty ve Vídni 19. května 1896 zemřel. Jeho nejstarší syn František Ferdinand d’Este se tak stal oficiálně následníkem trůnu.

Vzhledem k postavení osoby císaře v tehdejším Rakousku-Uhersku, zvláště však vzhledem k poměrně vysokému věku panovníka, to znamenalo mnoho. Vždyť v roce 1900, v témže měsíci, kdy se následník oženil, oslavil císař sedmdesátku. František Josef I., unavený, rezignovaný, žijící už jen svou byrokratickou rutinou, odmítající cokoli měnit a přející si nebýt ničím obtěžován, zůstával spíše symbolem a ikonou říše než jejím faktickým vládcem. Ač jeho organismus nadále vykazoval pozoruhodnou odolnost, sám vysoký biologický věk Františka Josefa už žádné záruky neposkytoval. Ke střídání na trůnu mohlo dojít v kterékoli chvíli.

Což si František Ferdinand d’Este - nyní druhý muž v říši - bezpochyby uvědomoval. Chtěl být připraven. Nespokojen se stavem viklající se říše, se stylem vládnutí-nevládnutí, rozzuřen na „klub gerontů“, kteří si kdysi panovníka zajali pro sebe a nyní se v závětří Hofburgu pokoušeli už jen dožít, zoufalý z Maďarů, mocensky usilujících ovládnout i Předlitavsko a zejména rozpůlit armádu, jeho miláčka, pustil se s pověstnou energií do pilné práce.

Netrvalo to dlouho a jeho vídeňský zámek Belveder začal být označován nejenom jako nejkrásnější zámecký komplex v Evropě, ale též jako „druhé mocenské centrum“, za líheň reformních projektů a programových alternativ, které se měly stát skutečností brzy poté, co se on jako František II. chopí žezla.

Tyto plány připadaly kdekomu jako bláznivé a mnohým jako nebezpečné, protože po nástupu na trůn nemínil František Ferdinand v monarchii ponechat kámen na kameni. Však se také starci u dvora před budoucností třásli, právě tak jako Maďaři, jejichž nenávist vůči následníkovi nebyla o nic menší, doufali v nějaký zázrak. František Ferdinand naopak věřil, že jeho hvězdná chvíle se kvapem blíží. Pak provede změny, jimiž zachrání monarchii před zánikem, vrátí jí vitalitu i náležitou roli v „evropském koncertu velmocí“.

Nejdříve zpacifikuje Maďary. Zlikviduje dualismus. Vrátí starobylé habsburské monarchii jednotu, sílu mocné armády, dá jí perspektivu i energického vladaře. Vznikne jeden stát, jedna vláda, jedna branná moc! Ano, zřídí „Spojené státy habsburské“! Obdobu toho, co viděl za návštěvy v USA. Jenže na všechny reformy potřebuje čas a klid. Jen ne teď, proboha, žádnou válku, o níž se všude mluví...

Následník to nedával navenek znát, ale situace ho frustrovala: běžel mu čas. Plný elánu, s hotovými projekty v šuplíku, s myslí překypující plány na zásadní reformu impéria, pořád jen mlel naprázdno. Na jaře 1914 to nějaký čas vypadalo nadějně, císař se zmítal v horečkách. Dopadlo to však jako obvykle. „Starý“ se zase uzdravil.

Už na podzim roku 1913 zveřejnil arcivévoda záměr navštívit horké teritorium Bosny. Byl to odvážný, ale nepříliš šťastný nápad. Habsburci o území Bosny a Hercegoviny, zprvu propůjčené dočasně, celkem pečovali, ale sami do Bosny raději nejezdili. Cítili, že nejsou zvanými hosty. V březnu 1914 vyšla v záhřebském deníku Srbobran krátká zpráva: „Generální inspektor rakouskouherské branné moci se v červnu zúčastní manévrů v Bosně a navštíví též Sarajevo.“

Tím inspektorem byl míněn arcivévoda František Ferdinand. Nedlouho nato kdosi poslal příslušný novinový výstřižek bělehradskému gymnazistovi, vůdci jedné z buněk Mladé Bosny (což byla spiklenecká organizace nacionalistických studentů a dělníků) - Gavrilu Principovi. Devatenáctiletý mladík, fanatický Srb hořící touhou po pomstě, začal jednat. Kostky byly vrženy.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

klasika.jpg

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?