1179. schůzka: S projekty v šuplíku proti moci starců.

Vracíme se opět k Františku Ferdinandovi. Jeho otec Karel Ludvík Rakousko-Uherský, mladší bratr císařův, vykonal jako hluboce věřící člověk pouť do Svaté země. Tady se napil vody z říčky Jordánu a nakazil se tyfem, na jehož následky po návratu z cesty ve Vídni 19. května 1896 zemřel. Jeho nejstarší syn František Ferdinand d’Este se tak stal oficiálně následníkem trůnu.

Vzhledem k postavení osoby císaře v tehdejším Rakousku-Uhersku, zvláště však vzhledem k poměrně vysokému věku panovníka, to znamenalo mnoho. Vždyť v roce 1900, v témže měsíci, kdy se následník oženil, oslavil císař sedmdesátku. František Josef I., unavený, rezignovaný, žijící už jen svou byrokratickou rutinou, odmítající cokoli měnit a přející si nebýt ničím obtěžován, zůstával spíše symbolem a ikonou říše než jejím faktickým vládcem. Ač jeho organismus nadále vykazoval pozoruhodnou odolnost, sám vysoký biologický věk Františka Josefa už žádné záruky neposkytoval. Ke střídání na trůnu mohlo dojít v kterékoli chvíli.

Což si František Ferdinand d’Este - nyní druhý muž v říši - bezpochyby uvědomoval. Chtěl být připraven. Nespokojen se stavem viklající se říše, se stylem vládnutí-nevládnutí, rozzuřen na „klub gerontů“, kteří si kdysi panovníka zajali pro sebe a nyní se v závětří Hofburgu pokoušeli už jen dožít, zoufalý z Maďarů, mocensky usilujících ovládnout i Předlitavsko a zejména rozpůlit armádu, jeho miláčka, pustil se s pověstnou energií do pilné práce.

Netrvalo to dlouho a jeho vídeňský zámek Belveder začal být označován nejenom jako nejkrásnější zámecký komplex v Evropě, ale též jako „druhé mocenské centrum“, za líheň reformních projektů a programových alternativ, které se měly stát skutečností brzy poté, co se on jako František II. chopí žezla.

Tyto plány připadaly kdekomu jako bláznivé a mnohým jako nebezpečné, protože po nástupu na trůn nemínil František Ferdinand v monarchii ponechat kámen na kameni. Však se také starci u dvora před budoucností třásli, právě tak jako Maďaři, jejichž nenávist vůči následníkovi nebyla o nic menší, doufali v nějaký zázrak. František Ferdinand naopak věřil, že jeho hvězdná chvíle se kvapem blíží. Pak provede změny, jimiž zachrání monarchii před zánikem, vrátí jí vitalitu i náležitou roli v „evropském koncertu velmocí“.

Nejdříve zpacifikuje Maďary. Zlikviduje dualismus. Vrátí starobylé habsburské monarchii jednotu, sílu mocné armády, dá jí perspektivu i energického vladaře. Vznikne jeden stát, jedna vláda, jedna branná moc! Ano, zřídí „Spojené státy habsburské“! Obdobu toho, co viděl za návštěvy v USA. Jenže na všechny reformy potřebuje čas a klid. Jen ne teď, proboha, žádnou válku, o níž se všude mluví...

Následník to nedával navenek znát, ale situace ho frustrovala: běžel mu čas. Plný elánu, s hotovými projekty v šuplíku, s myslí překypující plány na zásadní reformu impéria, pořád jen mlel naprázdno. Na jaře 1914 to nějaký čas vypadalo nadějně, císař se zmítal v horečkách. Dopadlo to však jako obvykle. „Starý“ se zase uzdravil.

Už na podzim roku 1913 zveřejnil arcivévoda záměr navštívit horké teritorium Bosny. Byl to odvážný, ale nepříliš šťastný nápad. Habsburci o území Bosny a Hercegoviny, zprvu propůjčené dočasně, celkem pečovali, ale sami do Bosny raději nejezdili. Cítili, že nejsou zvanými hosty. V březnu 1914 vyšla v záhřebském deníku Srbobran krátká zpráva: „Generální inspektor rakouskouherské branné moci se v červnu zúčastní manévrů v Bosně a navštíví též Sarajevo.“

Tím inspektorem byl míněn arcivévoda František Ferdinand. Nedlouho nato kdosi poslal příslušný novinový výstřižek bělehradskému gymnazistovi, vůdci jedné z buněk Mladé Bosny (což byla spiklenecká organizace nacionalistických studentů a dělníků) - Gavrilu Principovi. Devatenáctiletý mladík, fanatický Srb hořící touhou po pomstě, začal jednat. Kostky byly vrženy.