1163. schůzka: Ve škamnách i za katedrou

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Amos Komenský

Díky inspiraci, kterou se nám staly knihy Petra Hory–Hořejše, se můžeme nyní pozastavit ve škole, školní třídě, a buďto se posadit do škamen, anebo usednout rovnou za katedru. Nechceme, aby tento příběh zapadl v prachu zapomnění, neboť profese učitelská budiž na roveň stavěna povolání a postavení lékařů, vědců, inženýrů; o hasičích, policistech a vojácích ani nemluvě.

S veškerou úctou a obdivem k velkému učiteli národů Janu Amosu Komenskému patří se říci, že první praktické kroky na cestě k modernímu školství učinila císařovna Marie Terezie. Ne snad že měla povědomí o pedagogice a didaktice. To sotva. Ale uvědomovala si, že škola je »politikum«, a proto patří do rukou státu, nikoli výlučně církve. Zároveň pochopila, že ku prospěchu státu je žádoucí, aby každé dítě chodilo do školy. Poslechla své moudré rádce a 6. prosince 1774 podepsala proslulý školní řád, první všeobecný zákon o školách obecných v monarchii.

My sice vzápětí skočíme do století 19., ale jednu myšlenku skutečného autora tereziánského školského řádu, opata Jana Ignáce Felbirgera, se sluší zopakovat: „V nižádném jiném státě než jen v šťastném Rakousku pečuje se tak o nejnižší školy.“ Což byla pravda. Školní řád přikazoval, aby se v každé obci, kde je farní kostel, zřídila triviální škola. Triviální proto, že učila (vedle náboženství) triviu neboli třem předmětům: čtení, psaní, počítání, „to jest znání písem, slabikování a čtení tisknutých věcí.“ K tomu navíc se poskytovalo „pro venkovský lid patřičné uvedení k pravosti a náležitosti, též i k hospodářství. " Každá škola měla mít jednu, dvě učebny „výlučně k učbě sloužící“, dostatečně velké, ne tuze velké, aby se v zimě mnoho dříví nespálilo, ale ne malé, aby děti pohodlně seděly. Byt učitelů měl být dostatečný a měla při něm být komora, pec, sklepy, chlév, dvůr. Náklady na školu nesla obec a vrchnost. V každé zemi se měla zřídit jedna škola normální. Což neznamená, že by ostatní normální nebyly – chtělo se tím vyjádřit, že „normální škola“ je ústav, stanovící normy a vzory pro školy nižšího stupně a vychovávají nebo zkoušejí jejich učitele. „Vyšším stupněm byla gymnázia, státní a církevní. Připravovala k vysokoškolskému studiu a také k povolání státní úředníky i budoucí kněží.“

Adepti kněžství neplatili školné, i když někteří pak nevděčně zběhli, pateři jedni vyklouzové… Nejvyšším stupněm byla universita: po Bílé hoře zvaná Karlo–Ferdinandova, roku 1882 rozdělená na českou a německou.Po několika menších reformách přinesl pak rok 1848 nové myšlení i do školské politiky. Profesoři Franz Friedrich Exner a Hermann Bonitz připravili modernizaci školství, z níž se ale nakonec uskutečnily jen zlomky. Vše zvrátil konkordát, dohoda mezi státem rakouským a svatou Stolicí papežskou z května roku 1855, která vrátila školství do rukou církve katolické. té doby pochází památné ustanovení: „Víra toho, kdo učitelem býti má, musí býti bez poskvrny, a kdo z pravé cesty uhne, budiž z místa sesazen.“ Což možná zní povědomě učitelům, kteří sloužili přibližně o sto let později. (Větším cifrám se raději vyhýbáme.) Až když na sklonku 60. let (19. století arci) získali rozhodující vliv na státní politiku liberálové, začala vznikat modernější organizace a náplň školství. Zákon z roku 1869 vyřadil nadvládu církve a podřídil školy výlučně státu a civilním institucím. Z těch hlavních změn, které přinesl nový školský zákon, uvedeme alespoň ty nejdůležitější: Byla zavedena povinná osmiletá školní docházka od šesti do čtrnácti let. Vznikly řádné učitelské ústavy; učit mohl jen náležitě vzdělaný učitel. Na obecné škole, teď už nikoli triviální, se objevily další předměty. Zůstalo náboženství jako učební předmět prvořadé důležitosti, čtení a psaní se rozšířilo o jazyk vyučovací (tedy mluvnici), počítání zahrnulo nauku o tvarech měřičských. Dále byla výuka rozšířena o nejpotřebnější a nejsrozumitelnější věci z přírodopisu, zeměpisu a dějepisu, též o kreslení, zpěv, ruční práce ženské a tělocvik, povinný pro chlapce (což se nedodržovalo), a tělocvik pro dívky (nepovinný). Se svolením zemského školního úřadu mohlo být zavedeno nepovinné vyučování druhé zemské řeči, hra na housle, rukodělné vyučování pro chlapce a vyučování pracím na školní zahradě.

Jak již bylo konstatováno, náklady na školu nesla obec. Ta směla pro tento účel vybrat (neboli předepsat) až 10 procent přirážky k přímým daním. Ze zákona musela obec školu zřídit, pokud „v obvodě jedné hodiny cesty (a to podle pětiletého průměru) jest více než 40 dětí školou povinných, které by musely choditi do školy víc než 4 kilometry vzdálené.“ Obec byla povinna opatřit budovu. Pokud postavila školu novou, mohl přispět stát subvencí až dvaceti tisíc zlatých. Proto se většinou obecní tatíci nezpěčovali, pokud ovšem se nejednalo o školu menšinovou. (O té se ještě zmíníme.) Vydržovat školu znamenalo vybavit ji vhodným nábytkem a zaopatřit ji topením a osvětlením. Učitele však platila a školními pomůckami zaopatřovala okresní školní rada. Školní rady patřily mezi nejdůležitější instituce. Zemské školní radě předsedal sám místodržitel, okresním radám okresní hejtman, v obcích starosta.

„Ach, to byla školní budova“, vzpomíná na školu v polovině 19. století spisovatel J. A. Táborský. „Lze ji popsati začátkem písničky Roztrhaná chalupa, slunce do ní svítí . Jaké to rozdíly! Tenkráte nejhorší stavení ve vsi byla škola. Ve chlévci ke škole přistavěném stála kravka a v malém chlévku vepřík, někdy i dva, poskytovali rodině pana učitele poloviční živobytí. Druhou polovici dal roční plat 120 zlatých, což bylo v měně v roce 1900 asi 96 korun. Dále skromný sobotáles (to, co dostal v naturáliích: vajíčka, špek, někde oběd od rodičů při sobotní obchůzce statků i chalup). A připočítat lze i výdělek hudební za hraní v kostele nebo na svatbách.“ Než ale podlehneme dojetí, dodejme drobnůstku: rodina učitele, o níž J. A. Táborský vypravuje, měla při vší své nouzi služku. Chudou dívenku z chalupy, která vděčně sloužila jen za stravu a spala na hůře, v podstřeší pod doškovou střechou. „Kdybych měl mluvit o tehdejší škole v 70. letech“, vzpomíná zase jiný literát, dnes taktéž spolehlivě zapomenutý, L. K. Žižka, „ tedy kdybych měl o ní mluvit, nemohl bych chválit. Pravda, učitelstvo bývalo celkem dobré, ale organizace škol, vyučování, učebnice, to vše bylo slabou stránkou tehdejšího školství. Vyučování bylo odkázáno na řečnickou schopnost učitele a paměť žáků, s úkoly se velmi šetřilo, nebyly sešity ani předepsané učebnice. Mnohé předměty se odbyly jen notýskem a jakýmkoli sešitem, třeba doma udělaným. Učebnic bylo velmi málo, a to, co se půjčovalo, bylo skutečně rozbité na hadry. O nějaké hygieně nebylo ani řeči. Zapáchající záchody, žádná voda na pití, žádné větrání ani při největších vedrech. Tělocvična ve škole nebyla, na tělocvik se docházelo do starého skladiště.“

A další pamětník, pan Sedlák: „Na písecké škole sice záchody byly, ale pamatuji se, že malí žáčkové zvyklí z domova prostšímu způsobu, dávali přednost malému dlážděnému dvorečku. Na tom dvorečku jsme se rádi zdržovali o přestávkách, a honili jsme se tam mezi vystrčenými zadečky, zatímco starší žáci na nás plivali z oken prvního patra.“
Jedno svědectví lepší než druhé. A to tu máme ještě jednoho pamětníka, jistého pana Pražáka: „Vymýšlely se tresty rafinovanější než bití. Znal jsem učitele, který opravoval práce barevným inkoustem, a kolik v nich bylo chyb, tolik ran dával na ruce. Rafinovaný trest byl, mělo–li dítě předpažiti, na ruce se mu dalo pravítko a muselo skrčiti nohu. Po malé chvíli se i otrlý silák počal kolébati, až upadl na zem.“
Odejděme však ze síně školských hororů, leč ve třídě obecné a poté takzvané měšťanské školy setrváme. Úplná škola obecná měla 5 tříd, na ni v rámci povinné osmileté školní docházky měla navazující měšťanská škola 3 třídy. Učební předměty školy měšťanské upřesnil školní řád z roku 1905. Na prvním místě bylo stále ještě uváděno náboženství, jazyk vyučovací s naukou o písemnostech, zeměpis a dějepis, přírodopis a přírodozpyt, počtářství s jednoduchým účetnictvím, geometrie a kreslení geometrické, kreslení od ruky, krasopis, ženské ruční práce pro dívky, tělocvik pro chlapce obligátní, pro dívky dobrovolný. „Účelem škol obecných stanoví se, aby děti v náboženství a mravnosti vychovávaly, ducha jejich vyvíjely, jim poskytovaly znalosti a zběhlosti, jichž mají k dalšímu vzdělávání v životě zapotřebí, a byla základem, aby se z nich staly hodní lidé a občané.“

A to už otevíráme vrata střední školy. Což byla původně jen gymnázia, ale postupně se tyto střední školy rozdělily na směr klasický a na školy reálné. Jak rostl počet a kultivovanost středních vrstev, tak i někteří budoucí mistři řemesel, živnostníci a podnikatelé si uvědomovali, jak je potřebné vyšší vzdělání. Na gymnáziích se však museli učit mnoha zbytečnostem, latině a dokonce řečtině („proč by si skladník nemohl přečíst Vergilia v originále?!“) - pardon, to patřilo do jiného umění, sami jste zajisté poznali, že do filmového. Klasické jazyky potřebovali jenom excelentní vzdělanci; ti sice uměli citovat Homéra v originále, ale nikoli zatopit v kamnech, když dostala služka volno. Gymnázia se stále víc stávala průpravou pro universitní studium, nikoli pro praktický život. A tak (jaksi na okraji školského systému) vznikaly ústavy s praktickou náplní výuky, až posléze byla (v roce 1849) otevřeno vlastně první řádné šestitřídní reálné gymnázium. Tato gymnázia se poté začala rozvíjet ve větším počtu, s různou délkou studia a s různými osnovami. Zároveň vznikaly odborné školy zemědělské, průmyslové, obchodní. Jejich počty a typy jsou téměř nepřehledné. Od škol jen nedělních nebo večerních až po školy ukončené nějakou formou maturity.

No a školy nejvyšší… u nás jim říkáme vysoké. Ty by měly býti místem svobodného myšlení, soustavného vědeckého bádání, kde pokrok vědecký se umožňuje a výzkumy vědecké se dějí, kde zároveň dorost vědeckých pracovníků se vychovává; jsou však zároveň vrcholem a korunou všeho školství, nejvyšším ústavem vyučovacím, odkud věda, poznání, vzdělání má ve všechny vrstvy národa se šířiti, je osvěcovati, zušlechťovati, povznášeti. Krásná předsevzetí. Stálo by za to i dnes se k nim vrátiti.

Ke zvláštnostem tehdejšího školského systému patřily takřečené školy menšinové – vyučovací ústavy, zřízené pro jazykovou minoritu v obcích, kde už existovala škola téhož typu, vyučující jazykem tamní většiny obyvatelstva. Byla to dost kuriózní situace. Němci sice tvořili v českých zemích početně menšinu, ale pohraniční oblasti (šlo o třetinu území českých zemí) byly téměř zcela německé. Proto tam také přirozeně působily školy s výlučně německým vyučováním. Když ale rozvoj průmyslu přilákal do „německých českých zemí“ mnoho desítek tisíc českých dělníků, chtěli tu mít Češi pochopitelně také svoje české školy. Pokud se nejednalo o ústav menšinový, nebývalo v monarchii samo zřízení školy velkým problémem. Naopak, obce velice rády využívali státních subvencí k postavení nové školní budovy. Složitější situace nastala v okamžiku, kdy se měly uplatit zákony stanovící, že každé dítě má právo vzdělávat se v mateřském jazyku. Bez větších komplikací se první menšinové školy zakládaly pro německé menšiny v »českých« Čechách a na »české« Moravě, jakož i Slezsku, kupříkladu v Praze, Kladnu, Příbrami, na Moravě pak v Přerově, Prostějově, Zábřehu, Hranicích, v Brně. Hladce to obvykle šlo i tam, kde na ně platili převážně čeští daňoví poplatníci. Když se roku 1877 obecní rada města Žižkova pokusila vzepřít, její rekurs zamítl správní soud a rozhodl, že obec je povinna (německou) školu zřídit a vydržovat. Zdálo se, že to bude užitečný právní precedens také pro české minoritní školy v oblastech německých. Byla to však klamná iluze. V čem měli čeští Němci problém? Když začali Češi v německých oblastech žádat vlastní české školy, německá strana namítala, že právo na zřízení menšinové školy žádný zákon výslovně nestanoví. Byla to pravda? No… tak… byla. Do ústavního zákona, stanovícího národní práva občanů, se dostala tato věta: „V zemích, kde bydlí více národností, jest povinnost veřejné ústavy vyučovací zřídit tak, aby příslušníkům každé z těchto národností poskytnuta byla možnost dojíti vzdělání v řeči mateřské, aniž by přitom byli nuceni učiti se jinému zemskému jazyku.“ Tak to je přece jasné. Co se na tom někomu nezdálo? Ta ošemetná věta se dostala do zákona dosti kuriózním způsobem. Když se roku 1864 v českém zemském sněmu projednával návrh zákona o jazykové rovnoprávnosti, vyvolal rozhořčenou odezvu německých poslanců jeho 4. paragraf, podle něhož se mělo na německých gymnáziích a reálkách povinně vyučovat druhému z obou zemských jazyků. Tedy češtině. Němci souhlasili nanejvýš s tím, aby vyučování češtině bylo nepovinné. Nicméně většina poslanců se posléze přiklonila k původní koncepci. Německý tábor to pociťoval jako těžkou křivdu a zákon nazval zákonem jazykového donucení – Sprachenzwanggesetz . Hezký název. Přitom jednoslovný, jak to má němčina ráda. Sněmu došla řada protestních rezolucí. Z Reichenbergu dokonce hrozili… (z Liberce) hrozili, že vstoupí–li zákon v platnost, přinutí to české Němce, aby děti posílali na „zahraniční“ (rozumějme říšskoněmecká) učiliště. Při projednávání školského zákona byl podán doplňující návrh, definující právo „dojít vzdělání v řeči mateřské, aniž by žáci byli nuceni učit se cizímu jazyku.“ Němci nepostřehli drobnou léčku (pokud to vůbec léčka byla). Vyložili si formulaci jednostranně. „Jawohl, es ist das ausgezeichnet Gesetz ! Správně, naše děti se nebudou muset učit česky." Pozdě poznali, že hůl má i opačný konec. Jakpak protilehlý konec onoho klacku vypadal? Skrytý jeho smysl se vyjevil při uplatnění ustanovení, že všude, „kde v pětiletém průměru na hodiny pěší cesty jest více než 40 dětí, které musejí chodit do školy přes půl míle vzdálené, má být zřízena škola.“ A tak – stejně jako dříve v českých městech Němci – Češi žijící v německém území vycházeli z toho, že existuje–li „na hodinu dokola“ pouze škola německá, pak podle litery i ducha zákona jako by tam pro české děti neexistovala žádná škola. Takový výklad začal budit germánské běsy. „Dát Čechům školu v jejich odvěké vlasti?! A ještě ke všemu ji vydržovat z peněz německých poplatníků?! Pro ty nekulturní nádeníky?!“ Téměř každou žádost o českou školu příslušné německé obecní zastupitelstvo odmítlo. Nezbylo než se odvolávat, a když vyšší orgány přece jen přikázaly, že obec školu zřídit musí, následovala hned žádost příslušné (německé) obce, aby se zřízení školy alespoň odročilo. Fakt je, že v tomto právním pingpongu soudy rozhodovaly vesměs proti sabotážím a obstrukcím německých obecních zastupitelstev a školních rad. Valná většina žádostí o českou školu se dočkala kladného výsledku, leč jednání se vlekla zpravidla řadu let. A tak takřečení menšináři zřizovat soukromé české školy, zvané školy matiční. Byla založena Ústřední matice školská, která podporovala české školství v německém území. Z prostředků ryze českých. Zpočátku němečtí odpůrci postupovali „v rámci zákona“, ale období od roku 1890 „jest dobou zápasů doslova krvavých, kdy útok soustřeďuje se nejenom na rodiče, žádající o zřízení školy veřejné, nýbrž i na ty, kdož posílají dítky do škol matičních.“ Snahy zabránit rozvoji českého školství v té době už neomlouvají ani důvody právními, ani finančními, úspornými. Od sklonku století hlásá se otevřeně národní nenávist a úmysl vyhladit české obyvatelstvo, českou školu z míst národnostně smíšených. Nicméně během 30 let se podařilo v německých oblastech zřídit asi 40 českých škol, veřejných i matičních. Mnoho tisíc českých dětí se naučilo mateřskému jazyku i určité národní hrdosti. Avšak vzhledem k tomu, co zažívaly ze strany německých nacionálů, odnesly si i pocit protiněmecké antipatie. Ten negativní vztah posílil později i »nevděk Němců« v samostatném Československu. První republika totiž poskytla občanům německého jazyka naprosto stejná školská práva jako Čechům. Měli k dispozici od škol obecných až po jednu německou universitu v Praze a dvě vysoké školy technické v Praze a v Brně. Teoreticky mohl občan uznané německé národnosti dosáhnout universitního gradu, dokonce profesury, ani by znal jediné české slovo. A oni – leč o tom snad až v některých z příštích Toulek, na kterých se budeme – bohdá – toulat s vámi dál.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související