1117. schůzka: Nová třída a její velké „opáčko“

Nastal čas takzvaného historismu. Z alba dějin opsali architekti postupně vše podstatné, co už bylo vymyšleno, vyzkoušeno, uskutečněno. Asi od konce první třetiny 19. století se staré dobré stavební slohy opět vrátily, pro rozlišení měly nyní předznačení pomocí předpon novo, neo, pseudo. Stavělo se pseudorománsky, neogoticky, novorenesančně, sem tam novobarokně. Jestli se klasické stavební slohy měřily dřív na staletí, pak život jejich pseudoozvěn byl omezen na pár desetiletí.

V té míchanici se držel nejhouževnatěji sloh novorenesanční. Tedy alespoň u nás, a ve střední Evropě obecně. U nás se zapsal řadou staveb, a to velice povedených. V první řadě onoho zástupu novorenesančních klenotů vidíme Národní divadlo, Národní muzeum, Muzeum hlavního města Prahy, Velké divadlo v Plzni nebo třeba hotel Imperial v Karlových Varech.

Zmatení architektonických jazyků

Na sklonku předminulého století se však v duchu známé Čapkovy pohádky o pečení dortu všechny osobité ingredience jednotlivých řádných slohů navzájem promísily. A vznikl mišung neboli pelmel stylových prvků. Vypůjčování, setkávání, mísení prvků nedávno ještě zakázané – to vše se stalo charakteristikou eklekticismu.

Do babylonského zmatení architektonických jazyků vpadla před rokem 1900 ještě secese, „nové umění" (Art Nouveau), a vzápětí další moderní směry – u nás například kubismus. Pro všechen ten podivný chaos a zrychlení stylových proměn se pokusí najít porozumění dnešní schůzka s českou historií.

Jenomže – kde brát a nekrást, že ano? Od koho se učit? Nápodobou přece! Přejímáním zvyků, rituálů, tradic, hodnot už existujících. Měšťanstvo už od 18. století přejímalo z pokladnice aristokratických tradic kdeco. Začalo to nenápadně – rokokovými hrnečky a figurkami, umisťovanými do skleněných vitrín v parádních pokojích. Pokračovalo to v první půlce 19. století, v éře útulného biedermaieru, který imitoval šlechtické výbavy interiérů.

Od módy portrétních miniatur, nástěnných skříňových pendlovek (a tak dále) se dospělo až k přejímání nábytkových sestav. Jenom namísto drahých, dříve ručně stavěných sekretářů a kabinetů, se začalo s lacinější sériovou výrobou mobiliáře. Podnikateli už nestačilo podobat se panu hraběti zevnějškem, ale i postavením. Od poloviny 19. století si měšťané, co na to mají, kupují už nejenom stylový nábytek, ale k mání jsou i erby a šlechtické tituly.

Nikdy předtím lidé nežili v tak dynamické době, v jaké si ocitli v 19. století. Bylo vůbec myslitelné nalézt pro společnost a svět ocitající se v prudkém pohybu ukotvení v nějakém novém architektonickém slohu? Četní pozdější kritici vyčítali architektům 19. století tvůrčí impotenci. Dnes pociťujeme neoprávněnost takových odsudků. Vždyť v našich zemích nikdy nepůsobili tak vzdělaní odborníci, absolventi techniky či Akademie. Odpovědně hledali konstruktivní odpověď na nároky doby. Hlupáci či lenoši to rozhodně nebyli.

Projektanti a inženýři se ale v 19. století – zejména v jeho 2. polovině – ocitli před úkoly, jaké jejich předchůdci neznali a neřešili… Byly to hlavně rostoucí požadavky na výstavbu čím dál prostornějších užitkových staveb, především továrních hal, ale i železáren, důlních komplexů a podobně. Čeho se měli koncepčně přidržet, když kromě starších manufaktur, obvykle vkládaných do původních hospodářských objektů, žádné vzory neexistovaly?

Zjednodušeně lze říct, že k tomu úkolu přistupovali po jedné ze dvou možných cest, aby pak ti i oni, jak už to často bývá, sklízeli kritiku. Buď užitečné objekty navrhovali přísně účelně, asi tak jako činžáky pro dělníky, a rezignovali na estetiku, například na jakýkoli dekor na fasádách, anebo se vydali opačným směrem, že totiž při architektonickém ztvárnění továren uplatňovali prvky obvyklé u staveb vyššího určení.

Prostě se inspirovali paláci a zámky a na blokové konstrukce textilek, chemiček či výroben nábytku přilepovali pilíře, pilastry, sloupové portiky. Projektantům střízlivým a úsporným se nadávalo do architektonických nihilistů, zatímco ti „umělečtější" byli obviňováni z nevkusu nebo eklekticismu. Sem tam někdo přizdobil továrnu obloučkovými vlysy, nebo dokonce „ukradl z hradu" středověké cimbuří. To se kupříkladu objevilo na vysokých pecích kladenské Vojtěšské huti.

Ano, architekti opisovali, kompilovali, přebírali, ale – nebyla to nějaká zmatená činnost. Nebyla projevem úpadku, nevkusu nebo duchovní krize, ale – jak to nazvat? Snad nezbytným hledačstvím. A hledání cest je úctyhodné vždy, i když nevede hned k triumfu.