1118. schůzka: Konzervativní dědek Josef Mařatka

První šel kvůli domácímu provincialismu dvacetiletý Jaroslav Čermák. Následovali ho další čeští malíři – Soběslav Pinkas, Viktor Barvitius, Karel Purkyně a jiní. Ačkoli se většina Čechů rozhodovala pro Paříž s představou, jak se domohou slávy a bohatství, začínali a zpravidla i končili mezi bohémou na Montmartru (či pod ním). Společně sdíleli nejlacinější ateliéry a žili (s prominutím) z ruky do huby.

K proniknutí do zvláštností pařížské atmosféry potřebovali i pomoc starších a zkušenějších. Izolaci se bránili sdružováním do drobných kolonií, jejichž ústřední postavou se stával ten, kdo v domestikaci či svým společenským postavením byl napřed. První z takových ostrůvků kolegiality se vytvořil kolem ateliéru Vojtěcha Hynaise, který žil v Paříži patnáct let. Hynais, právě tak dobrý člověk jako malíř, ochotně pomohl řadě českých Pařížanů, zejména Luďku Maroldovi a Josefu Mařatkovi.

Konečně jsme na to jméno narazili. Rod Mařatků pocházel z Vysokého nad Jizerou. Tam kromě tradice vlastenecké vždy vzkvétala tradice vyřezávaných betlémů, a rodina Josefa Mařatky se touto řezbářskou činností zabývala. Josef však nepřišel na svět ve Vysokém, ale 21. května 19874 v Praze. Rodina žila v domě v Žitné ulici, kde mimo jiné bydlel i Antonín Dvořák. Syn Josef se rozhodl (po lehké koketérii s hudbou) pro umění výtvarné.

Absolvoval nejprve průpravu na Uměleckoprůmyslové škole u vynikajícího profesora Celdy Kloučka, načež se stal žákem Myslbekovým, se kterým jako dvaadvacetiletý přešel na Akademii, kde byla konečně zřízena sochařská škola. Tvárný Mařatka přijal sice s výhradami, nicméně bez reptání sochařské kánony svého učitele. Na druhé straně jako člen rebelantského Spolku výtvarných umělců Mánes se ztotožňoval s naléháním vrstevníků: „Je třeba zatuchlý vzduch v Praze konečně provětrat!“

V umělecké Paříži to totiž vřelo, zatímco na pražské škole panovaly staré poučky i metody. Nedalo se čekat, že se to změní. Stárnoucí vševěd za katedrou nemínil o ničem diskutovat (míněn je Myslbek). Ten Mařatkovi nadával: „Místo práce děláte jen štandfusy kolem Slavie!“ Přesto v něm pan profesor rozpoznal nadaného člověka. A ukázněný mladý muž dál vyšíval zadané školní práce podle přání.

Fascinace Rodinem

Mařatka odjel do Paříže v červenci 1900. K tomu kulatému letopočtu se v Paříži konala slavná Exposition Universelle. Opravdu Všeobecná výstava. 80 000 vystavovatelů, 48 milionů návštěvníků. Pravý šok však na českého stipendistu čekal mimo areál výstaviště. Na náměstí Alma – place de l’Alma – si privátní pavilon postavil donedávna vysmívaný skandalista Auguste Rodin. Ukazoval tu výsledky třiceti let práce, které mu poroty Salonů věčně odmítaly.

Jednoho dne se Janem Dědinou vydali k Augustu Rodinovi a domluvili s ním návštěvu Prahy. Nejhorší bylo dopravit z Francie sochy, ale 2. května 1902 mohla ta sláva začít. Nikdy ještě nebyl u nás takový zájem o sochařství. Přicházely tisíce, desetitisíce lidí. Sochaři a vůbec výtvarníci se po hospodách nebavili o ničem jiném než o Rodinovi. A když se na konci května v Praze objevil Rodin osobně, vypukly orgie audiencí, projevů a přípitků.

Co ještě povědět o Mařatkovi? U Rodina v učení pobyl takřka čtyři roky. Pak se vrátil domů, aby nějaký čas tvořil ve stylu svého prominentního učitele. Pod Rodinovým vlivem Mařatka dospěl k secesnímu symbolismu. Mezi hlavní díla té doby patří jeho plastika Opuštěná Ariadna.

Po návratu z Paříže nastoupil jako asistent ke svému příteli Suchardovi, aby mu pomohl s náročným pomníkem Františka Palackého. Mimo to spolupracoval i s Ladislavem Šalounem na pomníku Jana Husa. V té době také modeloval nadživotní plastiky Drama a Hudba pro Obecní dům, sousoší Vytrvalost a Síla, a nadživotní postavy Skromnost a Ušlechtilost pro Novou radnici. Účastnil se také výzdoby Hlávkova mostu.

Roku 1914 byl Mařatka povolán na frontu. Tři roky strávil ve vojenském táboře u Bratislavy, kde sloužil jako důstojník sanitní služby. Poté působil ve vojenské nemocnici na Karlově náměstí. Koncem války modeloval Raněného Čechoslováka, a po válce se zabýval tématem odboje. Léta působil jako profesor na UMPRUM. Patřil k umělcům, kteří rozhýbali české sochařství.

Pilný Mařatka, zcela pohlcený prací na sochařském díle, byl v rodinném a civilním životě divný patron. Jak se dozvídáme ze vzpomínek jeho jediného syna Zdeňka, uměl být v období poklidu vlídný, přátelský a pohodový, to se však měnilo v závislosti na míře pracovního stresu.

Když řešil nějaký komplikovaný problém, nebo když zrovna tvořil, zcela se propadal do uzavřenosti, mlčenlivosti, také mu však často „bouchaly saze.“ Pak si vybíjel své tenze na rodině, zejména na své jinak milované manželce Zdeňce. Se synáčkem chodil na procházky tak, že kluk musil mlčky cupitat po boku svého otce, který si neustále cosi kreslil. Z vlídného umělce byl najednou nerudný patriarcha. Josef Mařatka zemřel 20. dubna 1937 ve věku šedesáti dvou let.