1037. schůzka: Ze starých pověstí (nejen českých) o míči a puku

„Ale zase na druhé straně resignovat a fotbal s hokejem během několika schůzek, zasvěcených počátkům sportu u nás pominout, to bychom zvolili opačný extrém: dvě slavné kolektivní hry, z hlediska hráčů i fanoušků vůbec nejoblíbe­nější (a nejenom v Čechách, na Moravě i ve Slezsku) nemo­hou přece v příběhu našich dějin chybět.“

Má pravdu, předseda (tím myslím předsedu družstva Toulky českou minulostí Petra Horu–Hořejše), který se věru odvážně pustil do nadlidského úkolu zmapovat po­čátky sportovního dění v zemích Koruny české, a přitom se samozřejmě nemohl vyhnout dvěma nejpopulárnějším ko­lektivních hrám). Začít bychom mohli třeba u fotbalu. Snad je zde na místě vypravit se do ještě vzdálenější minu­losti… a poněkud dál za hranice naší vlasti, abychom si ozřej­mili, kdy a kde vzal fotbal svůj počátek.

Všude se odpradávna do něčeho kolektivně kopalo. (Anebo do někoho. Zejména u nás to je takový hezký národní zvyk.) Tak tedy: kopalo se do zvířecí hlavy, do vycpané kůže, do nafouknutého bachoru. Ve starověké Číně to byla hra zvaná cu–ču (znali ji tam už před pěti tisíci lety). V Japonsku se tamnímu prapředku fotbalu říkalo kemari, v antickém Řecku episkyros, což staří Římanů převzali jako harpastum, ve středověké Evropě se setkáváme s italským calciem, a ještě leckde jinde to bylo s honěním nějaké rekvizity po zemi stejné. Fotbalista se zrodil, zdá se, brzy po vyhynutí neandertálců.

Kolem roku 1800 se už na všech školách a univerzitách v Anglii hrála míčová hra ve stylu „kick and run“, tedy „kopni a běž“. Co ústav, ovšem jiná pravidla. Regule se postupně sjednocovaly zejména na prestižních školách Eton a Harrow, a pak i na kolejích v Oxfordu a Cambridgi. V roce 1848 cambridgeští vysokoškoláci svoje „rules“ neboli pravidla sepsali. A za 15 let nato se ocitáme na správném místě, v hospodě, v londýnském pubu Freemason´s Tavern. Právě tam vytvořili zástupci dvanácti místních klubů Fotbalovou asociaci, a pravidla (značně odlišná od dnešních a ovlivněná rozšířeným ragby) sjednotili. A čas běží dál, máme tu rok 1873 a v něm první mezinárodní zápas mezi Anglií a Skotskem. (Dopadl nerozhodně. 1:1.) Fotbalová infekce se začala čířit po světě. Nejdřív do anglických kolonií, posléze i do Evropy. Fotbal strhává hráče, brzy i diváky.

Jsme na začátku 20. století, píše se rok 1901, a na jednom z nejstarších stadionů, v londýnském Crystal Palace, sleduje finále Anglického poháru Tottenham Hospur–Shefield United 110 820 diváků. Což už tedy byla masa. Tehdy chybělo jenom pár let do založení FIFA – tedy Mezinárodní fotbalové federace. Psal se rok 1904, místo události: Paříž. FIFA měla tehdy (pravda) zatím jen 7 členů. Pouhé čtyři roky po jejím založení se fotbal ukázkově dostává na program olympijských her 1908 v Londýně. Zlatou medaili si tehdy Angličané nechali doma. A kulatý nesmysl si dál vítězně razí cestu, třebaže čeští gymnaziální profesoři se durdí a píšou na ministerstvo i na policii, ať se proti tomu hrubému a násilnickému sportu, kazícímu mládež, něco podnikne. Nejlépe: zakázat ho.

I u nás se začal fotbal přímo masově šířit (spolu s rostoucí oblibou tohoto sportu), a to na sklonku 19. století. Příčiny? Akčnost. Dramatičnost hry. Vedle těchto vlastností však hrál důležitou roli i fakt, že (na rozdíl od většiny ostatních sportů) fotbal nabídl zábavu lidovým vrstvám sociálně slabým, neboť kromě míče (ten byl arci drahý) nevyžadoval drahé a náročné vybavení. Až do roku 1870 se hrálo na libovolně velkých, nevyznačených hřištích (ta mívala na délku třeba i 180 metrů – ta dnešní jsou dlouhá 90 až 120 metrů), branky tvořily zapíchnuté tyče, ve výšce dvou a půl metru spojené páskou či provazem. Teprve později byl špagát nahrazen břevnem. Zvláště úrodnou půdu nachází u nás kopaná ke konci 80. let 19. století. Nejstarší zprávy se ovšem podobají bájím ze starých pověstí českých, anebo z rýmovačky o hradu Veveří: Kdo nevěří, ať tam běží!

Roku 1887 prý anglický asistent profesora fyziologie Ewalda Heringa zaučoval na pražském Albertově vysokoškoláky do tajů této hry. V téže době tělocvikář v Roudnici nad Labem profesor Jan Sommer, vrátivší se nedávno z ciziny, učil kopat do míče své studenty. A je tu rok 1889: mladičký kníže Emmerich Thurn–Taxis se vrátil z anglických studií s domácím učitelem, zahradníkem a komorníkem, s nimiž (a ještě s dalšími dobrovolníky) pak v Loučni u Nymburka (sídle Thurn–Taxisů) dal do kupy první jedenáctku. Je však zároveň nepochybnou skutečností, že divoký fotbal tajně (zato s gustem) hrají už i mnozí pražští gymnazisté, přebírající první poznatky a zkušenosti od sportsmanů z veslařských a cyklistických klubů. A už tu máme rok 1892: roudničtí veslaři v prvním doloženém zápase hrají s místními sokoly, a porážejí je (tedy snad) 1:0. V témže roce vychází ve sborníku Pobělohorské župy překlad fotbalových pravidel od známého pražského tělocvikáře, profesora na reálce v Křemencově ulici a místonáčelníka Sokola Josefa Klenky.

Z Klenkových regulí takzvané kopané jednoduché jich alespoň pár ocitujeme: „Hřiště se vytkne buď brázdami, nebo kameny, holemi, deštníky nebo podobně. Obránci jsou poznačováni jako strážci mety, záložníci jsou hraničáři, útočníci pak harcovníci.“ Všem dohromady se pak říká kopáči. Jest naší snahou nezahlcovat P. T. posluchačstvo, potažmo čtenářstvo Toulek letopočty, ale některým se nevyhneme. Takže si představte, že tu máme tu rok 1893. Z literárního a řečnického spolku Slavia se vyděluje malý sportovní klub, nejprve cyklistický, brzy však v té partě převládne kopaná. Vzniká napříště slavná, dlouho pak v našich zemích neporazitelná SK Slavia. (Kdeže ty časy jsou…) Současně se však rodí i její rival, Athletic Club neboli Atletický klub Královské Vinohrady, jenž vzápětí nato mění svůj název na AC Sparta, přičemž i do centra jeho zájmu se brzy dostává fotbal. O málo později se konaly líté bitvy na Královské (potažmo Císařské) louce.

Jejich původním organizátorem byl německý veslařský klub Regatta a děly se za účasti studentů pražských gymnázií. (Jen pro informaci venkovským, to jest mimopražským posluchačům: ostrovem se Císařská louka stala poté, co byla uměle vytěžena zemina ze západní poloviny louky na přelomu 19. a 20. století, když zde byl budován Smíchovský přístav.) A právě na fotbalovém hřišti, zde se nacházejícím, se konalo první derby Slavie a Sparty. 29. března roku 1896 se kluby Slavia a Sparta poprvé utkávají v rámci více než improvizovaného "1. mistrovství Čech." Turnaj má krkolomný název „Národní zápasy mužstev kopaný míč cvičící.“ Účastnily se ho družstva AC Praha, AC Sparta, SK Slavia a ČFK Kickers - což bylo mužstvo Akademického gymnázia. (Takže on to byl vlastně takový pražský městský přebor.) Na hřišti sice vyhrává toto první derby Sparta (1:0), jenomže v zákulisí je výsledek zpětně pozměněn. (Jak typické pro českou kotlinu.) Rozhodčí, jímž byl sám praotec českého sportu Josef Rössler–Ořovský, po utkání gól odvolává. Kromě protestu Slavie bližší důvody neznáme. Co však víme: byla zavdána první příčina k řevnivosti, která už mezi oběma kluby zamrzne na věky. Díky tomuto historickému utkání (a hned ovlivněným výsledkem 0:0) se prvním mistrem Čech stává ČFK Kickers. (Ještě jednou podotýkáme, že ve skutečnosti šlo leda tak o mistra Prahy.)

Nicméně podle dobového komentáře se turnaj líbil a vyvolal zájem diváků, autor článku však kritizoval „mnohé nemilé výstupy, za něž nesou odpovědnost jak samotná mužstva, tak i pořadatelé, neb hřiště nebyla řádně hrazena a obecenstvo hrnulo se co chvíli dovnitř, přerušovalo boj a dráždilo výkřiky zápasníky již tak dost zdivočelé.“

Ještě něco o hokeji. Zdůrazněme, že se nám nesmějí plést dvě formy hokeje, totiž dvě rozdílné hry, ačkoli po jistý čas žily a byly provozovány vedle sebe. Starší typem byl „bandy hockey“, hraný jak na suchu (což byl hokej pozemní), tak i na ledu koženým míčkem a takzvanou pastýřskou (tedy plynule zahnutou) holí. Termín „bandy“ má v angličtině dva významy: „odpalovat“, a taky „ohnout do o“ (do „o“ byly ohnuty ty pastýřské hole a odpalovalo se jimi). Mladší odvozeninou od "bandy" je kanadský lední hokej – „kanada“, jak se mu říkalo v prvopočátcích.

Ani sami Kanaďané, považovaní za tvůrce této nejrychlejší kolektivní hry, se však nemohou shodnout, kdy a kde vlastně lední hokej vznikl. Přitom existují zprávy, že v principu podobná zábava se provozovala už v 16. století na zamrzlých kanálech v Nizozemsku, a v Rusku, tam se zase hrála takzvaná sviňka. Nicméně za pravlast moderního hokeje byla uznána Kanada, byť brusle tam prý přinesli evropští přistěhovalci. V roce 1856 se do Kanady přemístil anglický pluk Royal Canadian Rifles, jehož vojáci se v přístavech Kingston (ten byl jistou dobu hlavním městem), a Halifaxu učili ve volnu bruslit, a poněvadž znali staršího bratříčka hokeje, lidovou hru skotského původu shinny, zkusili ji přenést na led. Spolu s Kingstonem a Halifaxem se o poslední krok k lednímu hokeji zasloužil i Montréal, kde na McGillově universitě provozovali hru na ledě studenti, kteří poprvé postavili do branky brankáře (soupeř, který gólmana neměl, mohl používat menší branku). V roce 1878 studenti vypracovali první pravidla, která určovala, že se hokejka může zvedat jen do výše ramen, protivník se nesměl napadat zezadu, nebylo povoleno ho držet za límec, kopat, blokovat podlezením jako v ragby a přihrávat dopředu. A podle historiků této university se zde hrál také první zápas v ledním hokeji pod střechou, dne 3. března roku 1875.

Shinny se hrálo s gumovým míčkem, ale v tomto prvním utkání v hale už se na ledě objevil předchůdce puku – plochý a kulatý kus dřeva. Gumový puk byl vynalezen v roce 1877 a jeho autorem byl (podle ústního podání) montrealský student Robertson, autor prvních pravidel hokeje. Ten prostě odřízl spodní a dolní část kulatého míče. V roce 1900 (opět podle ústního podání) vystřelil jistý Francis Nelson na branku, a puk, který jí proletěl, zranil diváka. Nelson se poté vydal do přístavu, kde koupil starou rybářskou síť, kterou zavěsil do branky. Časem, aby puk stále nelítal mimo hrací plochu, vznikly mantinely – hrazení – a postupem doby dostával hokej další a další úpravy až do dnešní podoby.

A u nás? Jakými cestičkami se ubíral náš, český hokej? Byl k nám importován. Nikoli z Kanady, ale přes Anglii – a to nejprve v podobě bandy hokeje, jenž se (jak už víme) hrál se zahnutými holemi s míčkem. Jestli se bandy u nás ujal jako doplňková sezónní zábava cyklistů, tenistů, bruslařů kolem roku 1890 (a to opět z iniciativy Josefa Rösslera–Ořovského), ke kanadskému lednímu hokeji se Češi dostali jako slepí k houslím zcela náhle a kocourkovským stylem v sobotu 13. ledna 1909. (Což je poněkud udivující, snad až hodinářská přednost.) Mezi počátky bandy a kanady leží takřka dvacetiletá časová proluka (tedy v českých poměrech). V Kanadě začali s oběma druhy hokeje už o generaci dřív. Starší formě hokeje se u nás fakticky věnovalo jenom pár desítek lidí, hlavně bruslaři, když jim zamrzly rybníky a řeky, a pak také tenisté, když si za mrazu polili kurt vodou. V okamžiku přechodu na kanadu – kolem roku 1909 – u nás existovalo snad jenom dvanáct klubů.

V Kanadě se už od roku 1893 hrál Stanley cup, postupně se oddělovali profesionálové od amatérů, zatímco v Evropě panoval klid, a mlhavé tušení o ledním hokeji měli jenom v Anglii a Francii. K nám se konkrétnější zprávy o kanadě donesly až roku 1906. K těsnějším setkání s Francouzi došlo dva roky nato. Ti díky kontaktům i hráčům z francouzsky hovořícího Québeku už hokej hráli, dokonce soutěžně, ale jen mezi sebou – v Evropě nenacházeli rovnocenné soupeře. Neexistovali. Na rozdíl od bandy tady kanadu nikdo neuměl. Načež tu prekérně mrtvou situaci zkusili doslova po kocourkovsku změnit Češi. (Jistěže. Kdo jiný než Češi, když jde o Kocourkov?) V říjnu roku 1908 založili Francouzi Mezinárodní federaci ledního hokeje (LIHG). A jak nikdo lední hokej nehrál, stali se jejími jedinými členy. (Bylo to takzvané exkluzivní členství.) Přesto se však s ani ne měsíčním odstupem se do federace přihlásili hned další. A to byli – Češi. Takový krok balancoval svou podstatou někde mezi Josefem Švejkem a Járou Cimrmanem. Byl to opravdu mistrovský tah. 15. listopadu 1908 se skrze nějakého pana Emila Procházku přihlásili do federace jako druzí v pořadí Češi. Mezi námi – on ten Procházka snad ani nevěděl, co činí. V českých zemích byl sice tucet bandy klubů, ale dosud tu neexistoval žádný hokejový svaz. Čili ono bylo zapotřebí dodatečně nějaký založit, což se po tahanicích a hádkách zdařilo v půlce ledna roku 1909. Přesněji: 13. ledna byl založen ČSH, neboli Český svaz hokejový, jehož předsedou se stal přední bruslař Josef Potůček z Bruslařského závodního klubu Praha. A za pouhých deset dalších dnů – (23. ledna) už čeští hokejoví "mušketýři" (jak se jim pak říkalo) stáli na ledě v městě pod Mont Blankem, ve francouzském Chamonix, aby utkáním s reprezentanty Francie zahájili 1. mezinárodní mistrovství v kanadském ledním hokeji.

Co na tom bylo bláznivé, kocourkovské a cimrmanovské, vězelo ve skutečnosti, že zalomené kanadské hokejky si naši koupili o den dříve až v Chamonix. Čili jak kotouč (kterému jsme říkali pivní tácek), tak i hokejky si Češi osahali vůbec poprvé asi čtyřiadvacet hodin přes svým prvním mezinárodním zápasem. České mužstvo nejprve mezi účastníky chybělo, posléze bylo na plakátech propagováno jako Club de Prague a v programu bylo dokonce představováno jako l´Equipe de Hongrie – čili (kupodivu) družstvo Maďarska. První zápas odehrálo proti Clubu de Patiners Paris – ten reprezentoval Francii. Češi nastoupili nikoli v národních, nýbrž ve slávistických dresech s červenou hvězdou na bílém podkladě. V tomto historicky prvním mezinárodnmím zápase jsme byli poraženi 8:1. Což je dost, ale za zmíněných již okolností to ale nebyla žádná nakládačka.

My jsme byli hlavně překvapeni tím, že soupeř jezdil s pukem i za jejich branku. Brankář Gruss měl na rukou palčáky, a jediným jeho chráničem byla šála, omotaná kolem pravého kotníku. Co je však hlavní – právě v tomto mači vstřelil historicky první branku českého týmu Jan Palouš. Druhý den hrálo české mužstvo dva zápasy. K tomu odpolednímu proti Britům už nastoupil do branky Antonín Potůček. Ten českou výpravu zaskočil tím, že přijel dodatečně z Prahy s penězi, které se podařilo vybrat časopisu Sport a hry ve veřejné sbírce. Turnaj ovšem pro něj skončil nešťastně, protože v posledním zápase s Belgičany si pohmoždil koleno. Z vůbec prvního mistrovství (v němž Češi nezískali ani bod) si tentokrát naši „mušketýři“ odvezli skóre 4:31.