1036. schůzka: Nejsilnější Čech

To se stane málokomu, aby se o něm skládaly básničky a zpívaly písničky ještě za jeho života. A když byla někdy kolem roku 1960 vyhlášena anketa nejlepších československých sportovců všech dob, skončil na sedmém místě. Říkalo se mu „nejsilnější Čech.“ O prvorozeném synovi maminky Kateřiny a tatínka Aloise, narozeném v obci s podivným jménem Kamhajek u Křečhoře, se zachovala se kromě zápisu v matrice zprávička z prvního roku jeho života. Kluk vážně onemocněl. Ležel bezvládně ve vysokých horečkách a sousedky vynesly znalecký posudek: „Kdepak, Kačenko, ten ti nevydrží.“

Vydržel. Vydržel toho mnohem víc. Od sedmi jezdil s koňmi, oral na poli a válcoval, pan řídící ve škole mhouřil nad tou docházkou oči, protože věděl, jak to s ním je. Když se rozhodovalo, čím bude, padla volba na kovařinu, rodiče poslal na učení ke kováři. Tady mu jeden starší učeň vrazil do ruky žhavou podkovu, která mu způsobila vážné popálení. Léčil se doma tři měsíce, načež se do kovárny už nevrátil. Šel se učit na řezníka. Patnáctiletý Gustav byl spíš chlap než chlapec. Z kamenů a rovné tyče si udělal činku a ve volných chvílích se pokoušel vzpírat. Mistr, u kterého se učil, z toho ovšem usoudil: „Kluk má roupy. Je zapotřebí ho zapřáhnout do práce!“ Brzy ráno s ním vyjížděl do vesnic kolem Kolína. Důvod? Poptat se, jestli je nějaký dobytek na prodej. Zatímco se mistr pomalu vezl vesnicí, musel Gustík oběhat všechny chalupy.

A když byl vyučen, tak vyrazil (jak bylo tehdy zvykem) na zkušenou neboli na vandr do světa. Do nedaleké Kouřimě, která je od rodného Kamhajku vlastně co by kamenem dohodil. Tam také Gustav uviděl první opravdový řecko-římský zápas. Když se konečně vyučil, šel do světa. Místo dostal v Brně u řezníka a uzenáře Moritze Soffera. Provázelo ho babiččino požehnání, které si pamatoval celý život: „Nechť tě, synku, Pán Bůh chrání od všeho zlého. A to ti hochu povídám: chraň se děvčat, ta by tě zkazila.“ V Brně začal po krátkém čase navštěvovat místní Sokol. Netrvalo dlouho a neměl, co se síly týká, konkurenci. Zavedli ho do klubu Hellas. Sedl si blízko dveří. Kdyby na něho šli, aby mohl vzít nohy na ramena. Atleti se rozcvičovali s činkami. V okamžiku, kdy se řeklo „Budeme zápasit!“ vyklidil raději Gustav pole. Pamatoval si, jaký výprask dostal jeden chlap z pivovaru, když si troufl na černocha Delawara.

Ale nedalo mu to, přišel ještě jednou. Jeho figura se sokolskému náčelníkovi zamlouvala: „Pracky máš silné.“ Ze všech atletů byl přitom skoro nejlehčí, vážil 94 kilo, žádný tuk, jenom vypracované svalstvo. Přijímací zkouška spočívala ve zvedání padesátikilových činek. Měl ji zvednout obouruč, ale on ji dostal nad hlavu v jedné ruce a hned pětkrát za sebou. Pak mu přidávali po dalších deseti kilogramech, ale jemu to nevadilo, zdvihal činky o sto šest a byl už ten první večer největším silákem v klubu Hellas. Napočítali mu 950 bodů. Ten druhý za ním stěží dosáhl na 500. Náčelník si ho vyzpovídal. „Kouříš?“ „Ne.“ „Piješ?“ „Ne.“ „Máš děvče?“ „Ne.“ „Tak při tom zůstaň a něco dokážeš.“ Mohl se zúčastnit společného fotografování. V popředí stáli zasloužilí siláci. Na Gustava zbylo místo v poslední čtvrté řadě.

Zdá se, že pozdější nejsilnější Čech zpočátku nevynikal zvláštní srdnatostí. Zdá se, že mnoho nechybělo a jméno Frištenský bychom vůbec neznali. Jenomže touha být silný, být co nejsilnější, ho neopouštěla. Cvičil denně, a to v době, kdy bývalo zvykem, že i profesionálové v obavě z přetrénování se tréninku věnovali nejvíc třikrát týdně. Ve svých osmnácti letech se stal Gustav nejsilnějším mužem v českých zemích, a možná i v celém Rakousku (aniž o tom věděl). Brzy se o tom měl však dovědět. A nejenom on. Prosadil se na živnostenské výstavě ve Vyškově, jejíž součástí byl i sjezd hasičů, koncert a sportovní produkce. Zápasit se mělo o ebenovou hůl se stříbrnou podkovou. Čáku si na ni dělali dva senioři, ale nepochodili. Vyhrál junior Gustav Frištenský.

Když na svoje začátky po padesáti letech vzpomínal, řekl skoro se studem: „Musím přiznat, že jsem se k tomu dostal jaksi nevědomky. Já jsem nevěděl, že jsem tak silný.“ Poslali ho do Prahy, na zápasy do klubu Žižka. Cítil se mezi těmi Herkulesy, o třicet, čtyřicet kilo těžšími než byl on sám, skoro jako střízlík. „To nemají v Brně nikoho pořádného? No tak pojď.“ Když přišly na řadu činky, všichni zpozorněli. Brněnský střízlík zvedl 75kilogramovou činku osmnáctkrát za sebou, náčelník pražského klubu jenom dvanáctkrát. A na žíněnce, na té zametl se všemi. Amatérsky závodil pět let. Během těch pěti let ani jednou neprohrál, domů si neodnesl ani jednou druhou cenu. Bylo to neuvěřitelné: dva tisíce zápasů během pěti let, to je sám o sobě fantastický počet, každý den jeden zápas. A ještě fantastičtější je skutečnost, že jako amatér nebyl poražen. Byl nejtechničtějším zápasníkem. Jeho tělesná hmotnost se pohybovala mezi 92 a 100 kilogramy. Ve své kategorii se však utkával i se soupeři mnohem těžšími – od sta do sto dvaceti kilogramů, někteří měli 130 i 140 kg. Měl obrovskou sílu, to jistě, ale bez vynikající techniky by nemohl lehce pokládat na lopatky zkušené obry, o třicet i čtyřicet kilo těžší než byl on sám.

Pořád nekouřil ani nepil, děvčat si však přece jenom hleděl. Tedy: jednoho děvčete, jmenovala se Miroslava, měla šestnáct let a byla to dcera brněnského sládka a Gustava nezkazila, i když měla babička strach. Když ho poprvé viděla na zápasech v Olomouci a i on si jí všiml, včas před ním utekla „jinou stranou, aby mi něco neudělal.“ Za pár měsíců nato se stala jeho ženou. „Mistrovství Evropy. V Rotterdamu se sejde zápasnický výkvět z celého světadílu. Výborní Němci, neméně dobří Francouzi. A taky Seveřané.“ Ten výstřižek z německých sportovních novin mu nedával spát. Jak se ale do Holandska dostat? V celém rakousko–uherském mocnářství nenašel přemožitele. Na cestu do Rotterdamu však pro něho peníze nebyly. Pokladník zápasnického klubu Hellas vypočítal, že by cesta na šampionát spolkla tisíc korun, on že má v kase patnáct set. Hlasovalo se. Pět pro, dvacet proti. Žárlivost zvítězila, ale čtyřiadvacetiletý Gustav se nedal. Nějaké úspory má, vezme si dovolenou na tři dny a pojede.

Přijel do Rotterdamu vlakem 3. třídy o půlnoci. Tma, pršelo, nikde nikdo. Nádražní posluha ho zavedl do hotelu. Po cestě zahlídl plakáty s obrázkem zápasících mužů. Po ním jména evropských hvězd a úplně dole, malými písmenky, „Gustav Frištenský, Austria, Bohemia. “ Na poslední místě. Druhý den začaly vyřazovací zápasy. 66 dvojic. Český borec porážel jednoho soupeře za druhým, ale nikdo si ho moc nevšímal. Až o půlnoci se kolem něj shlukli reportéři. „Odkud jste? A co jste? Kdo jste? My vás vůbec neznáme.“ Jak ale nastoupil na žíněnku, už ho lidi vítali potleskem. „A já jsem je porážel dál, jak před půlnocí, tak po půlnoci. Až do pěti hodin. Vlastně ne: do půl páté.“ Ve finále rozhodčí poněkud zbrkle odpískal Frištenskému vítězství, zápasníci si podali ruce a rozešli se. Soupeřův trenér však nesouhlasil, podal protest, že porážku neuznává a tak se hlasovalo, že boj vypukne nanovo.

Soupeři se dostavili na žíněnku, Frištenský si stoupl do rohu, druhý zápasník na něj vrhl pohled a pak si to raději namířil k rozhodcovskému stolku a tam prohlásil, že znova zápasit nebude a že porážku uznává. Trenér se na něj obořil, proč nebojuje, když mu vymohl nové utkání. „Nad ním se zvítězit nedá. Já jsem rád, že jsem z jeho pracek venku!“ Porazil několik mistrů Evropy a domů se vrátil jako hrdina. České Brno jásalo, jeho německý zaměstnavatel mu dal výpověď. Ani další firmy nechtěli s tím českým rváčem mít nic společného. Frištenský, slavný vítěz z Rotterdamu, o kterém psaly noviny po celé Evropě, si musel hledat práci.

Stal se profesionálním zápasníkem a vybojoval 8000 utkání. Porážky, které utrpěl, byly vždycky senzací prvního řádu. 8000 zápasů za 36 let. To znamená průměrně 4 zápasy za týden. Po celých třicet šest let. V Evropě, Asii, v Severní i Jižní Americe. Dohromady ho vidělo, jak sám odhadoval, dvacet pět milionů diváků. Na silně obsazeném profesionálním mistrovství slovanských národů obsadil druhé místo. Bylo mu tehdy dvaapadesát let.

Byl jednou Gustav Frištenský,
slavný zápasník brněnský,
devadesát kil vážil,
pět jich jednou rukou srazil.