1013. schůzka: Soukromá tvář géniova

První veřejný koncert řídí on. Jak vypadal Antonín Dvořák po návratu z Ameriky, tedy v době, kdy mu bylo… kolik… no ještě nepřekročil šedesátku? Kdybychom ho potkali na ulici, poznali bychom ho? Kromě zažloutlých fotografií, které vám ovšem po rozhlasových vlnách poslat nemůžeme, tu máme naštěstí vzpomínku ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta:

„Krátkolebá jeho hlava nízkého vráskovitého čela, oči hluboko pod hustými černými brvami, svítících, vyčnívajících poněkud lícních kostí, tupý začervenalý nos, a ústa živá, i když nemluvila. Celá tvář pleti velmi snědé, ježovitá vousiska pod nosem, úzce střižený plnovous, na vrchu hlavy něco řídkých vlasů. Při bleskotu očí, chvílemi pátravě, skoro nedůvěřivě, chvílemi přímo dětsky hledících, a při živosti rtů byla tvář Dvořákova vždycky zastřena jistou zasněností až zadumáním. Hledíval obvykle vážně, málokdy mu přeletěl na tváři úsměv, tím méně smích. Sám žertoval zřídka, ač žerty jiných jej bavívaly. Přicházíval ke mně do kanceláře Národního divadla, když dokončil některé své dílo. Nepamatuji se, že by býval kdy usedl. Obyčejně chodil, někdy se postavil k mému psacímu stolu nebo k oknu, a pohlížeje střídavě do neurčita mluvil nebo poslouchal. A stávalo se, že uprostřed některé své věty náhle ustal a zamyslel se. To mu v duši vylétl a počal pěti skřivan hudební myšlenky, z nichž některou hned počal si hvízdati. Teprve po chvíli, a opět jako by nebylo přerušení, vracel se ze své zasněnosti. Někdy také uprostřed řeči se obrátil a s pozdravem anebo bez pozdravu odkvapil. A přišel třeba za několik dní, aby domluvil, v čem jsme předešle přestali. To vše způsobila v něm hudba. Myslil ponejvíce nikoli slovy, nýbrž tóny. Bylo mu v očích i na tváři skoro znáti, jak v něm stále vře a tryská gejzír tónů."

Plakát k hudebnímu festivalu v Leedsu 1886 s Antonínem Dvořákem|foto:Profimedia

A ještě jedno svědectví, doplňující to první, je z pera Leoše Žižky, původně příručího v Urbánkově nakladatelství hudebnin, posléze skladatel a spisovatel, ten viděl našeho génia takto: „Byl silnější, neklidný, nedovedl chvíli postát. Obličej jeho nebyl sice příliš sličný, ale výrazný tak, že si ho musel každý pamatovat. V tváři brunátný, s krátkým plnovousem, jejž nepěstoval a který se mu někdy ježil. Zamračených rysů, s dvěma kolmými vráskami nad nosem. Jeho hnědé oči bloudily nepřetržitě kolem. Obyčejně se ani v zimě v místnosti nesvlékl z kabátu a klobouk nechával na hlavě."

Měl ve zvyku vstávat velmi brzy – třeba i kolem páté hodiny ranní – a po procházce zasednout k práci na právě rozepsaném díle. V mnoha případech ho však inspirace přepadla na velmi neobvyklých a pro soustředěnou práci nevhodných místech. Tak například hlavní téma první věty sedmé symfonie napadlo skladatele na nádraží při vjezdu slavnostního vlaku z Budapešti. Osmou část Requiem jménem Lacrimosa psal ve vlaku při své cestě do Londýna. V Americe, během prázdninového pobytu ve Spillville v létě 1893, komponoval svůj slavný Americký kvartet při procházkách ke Krocaní řece… a okamžité nápady si zaznamenával na manžety u košile. V závěru svého působení ve Spojených státech amerických navštěvoval Dvořák často v přístavu loď Saale. Protože měl už s několikaměsíčním předstihem zakoupeny na tuto loď palubní lístky, byl mu podle tamějšího zvyku umožněn vstup na palubu, kdykoli loď kotvila v newyorském přístavu. Skladatel se chtěl alespoň takto přiblížit domovu, který v poslední fázi amerického pobytu silně postrádal. A právě tady se věnoval i práci na proslulém violoncellovém koncertu h moll. Partitura orchestrální verze 7. slovanského tance pak vznikala jednoho srpnového dne v roce 1878 na vrcholu Špičáku během letního výletu s přáteli na Šumavě.

„Rozumím ptačí řeči," říkával Dvořák, a byla to přinejmenším pravda v tom smyslu, že v jejich zpěvu rozeznával smysl. Rozeznal pění jen tak pro krásu od cíleného vábení samičky, stejně jako strachu, zlobu, varování či volání z hladu. Bezpečně poznal každý ptačí druh podle vzhledu i po hlase. Doma i v zahradním altánu na Vysoké míval Dvořák mnoho klecí se zpěvnými ptáky, hlavně drozdy, a vždy, když zpívali, říkal: „Slyšíte? To jsou praví mistři." Jindy se zas posadil na lavičku – vedle stál jeho příbramský přítel Fiedler – a pravil: „Sedněte si, kamaráde, a poslouchejte. To je božská krása!" A jednou, když byl velice pohnut, dodal: „Víte, než umřu, napíšu nějakou pěknou ptačí symfonii, a dám si na ní záležet."

Obhlížel denně zahradu na Vysoké, a stejně jako se těšil z každého nového květu, neuniklo jeho pozornosti žádné nové ptačí hnízdo. Kamarádil se s černohlávky, kosy, pěnicemi, sýkorkami i drozdy. Absolutní nadšení v něm vyvolalo, kdy se na „jeho stromě" uhnízdil slavík, král zpěvu. To byl ochoten chodit spát třeba o hodinu později, místo v devět až v deset, jen aby si mohl vyposlechnout koncert jeho večerních trylků. Zuřil naopak, když se v zahradě objevili draví ťuhýci. To začal chystat všemožná bezpečností opatření, jejichž vrcholem se stal válečný pakt s panským hajným. Dovolil mu, aby každého ťuhýka, jakmile ho spatří, bez milosti zastřelil. Slíbil za každého zlaťák a pivo navíc v místní hospodě u Fenclů. Načež se začaly dít zázraky: jako by se ťuhýky roztrhl pytel. Hajný obden chodil fasovat prémii. Až po čase, když už Dvořák viděl osmého „skoleného dravce," prozřel. „Já ťululum! Ten ťulpas hajný!" (což byla ve skladatelově mírumilovném slovníku už velmi ostrá slova). A jak to s těmi ťuhýky vlastně bylo? On mu ten vykutálený střelec hajný totiž každého ze dvou či tří mrtvých ptáků přinesl ukázat několikrát po sobě…

Jinak při jeho pobytech na letním sídle ve Vysoké bylo Dvořákovou hlavní zálibou pěstování holubů. Nesledoval žádný konkrétní chovatelský cíl, chtěl mít ve svém holubníku zástupce všech druhů. Miloval holuby od dětství. Ze všech tvorů božích měl vůbec ptáky nejraději (učil se přece od nich zpívat), a ochočení holubi byli jediní, jež dokázal přemluvit, aby mu zůstávali nablízku. Na Vysoké si pořídil hliněný holubník, ve kterém se snažil shromáždit co nejpestřejší přehlídku druhů. „Mám párek kamzlů, černého tygra, francouze, slepičáky a žlutě pruhované." Neměl chovatelské ambice, pečená holoubata by za nic na světě nevzal do úst, dělal si obyčejnou radost tím, že pozoroval „holubí dům," krmil jeho obyvatele a poslouchal jejich vrkání a brumlání. Než se na Vysoké vydal na ranní procházku, zatahal u holubníku na šňůrky, kluci povylétali a mohl sledovat, jak u korýtka žíznivě pijí.

Kolekce se mu časem rozrostla na víc než dvacet párů, pyšnil se rozmanitostí chovu. Návštěvám hrdě předváděl nafouklé staváky i drobné parukáře, zakládal si na bublácích, ale ze všeho nejvíc si cenil anglických voláků a parukářů. Přišel k nim trochu neobvyklým způsobem. Při jednom z koncertů v Anglii, na kterém dirigoval své skladby, byli přítomni i členové anglické královské rodiny. Jeden z hodnostářů se během přestávky tajně vyptával Anny Dvořákové, co má její manžel nejraději, že by to ráda věděla sama královna (což byla královna Viktorie). Anna popravdě vykoktala, že jeho velkou láskou je chov holubů. A Dvořák brzy po návratu do vlasti obdržel královskou zásilku dvou párů anglických voláčů a čtyř párů parukářů. „Mohla jsi říct­… že mám rád lokomotivy!" Když byl v Praze nebo v zahraničí, vedl čilou korespondenci s vysockým havířem Hodíkem, kterého ustanovil správcem domu a zahrady, a zasílal mu řadu pokynů, jak poskytnout holubům co nejlepší péči. Z Vysoké psal svému příteli Antonínu Rusovi: „Prosím Vás, buďte tak laskav a pozeptejte se u paní Hovorkové stran těch holubů. Právě nyní bych je potřeboval. Dnes do rána mi právě jeden samec (slepičák) pošel a potřebuji nutně jednoho. Pakli holuby neznáte, upozorňuji, že slepičák má křídla černá, kolem hlavy a krku na půl je touže barvou černou opeřen, a hlavní věc, ocas má jako slepice nahoru. Kdyby bylo možno i ten pár krásných slepičáků, co mně paní Hovorková slíbila, dostat, bylo by mi to velmi milé."

Je to docela zajímavé číst či poslouchat tenhleten mix drobných postřehů. Jako by jím dostávala Dvořákova postava úplně lidskou podobu. Měl dva doktoráty, rytířský řád, byl doživotním členem panské sněmovny, ale na „pana doktora" slyšel nerad. Byl nejpyšnější, když ho coby milovníka lokomotiv strojvůdci jmenovali do kolaudační komise pro uvádění nových strojů na železnici. A jeho dobročinnost? Sám neutrácel skoro za nic. Ochotně však obdarovával žebráky, měl soucit s lidskou bídou. S jedinou výjimkou: nesnášel žebravé flašinetáře. Občas prý hodil kolovrátkáři šesták, ale pod podmínkou, že toho okamžitě nechá. Anebo se otočil a prchal. Ta „muzika" ho přímo tahal za uši. A jaký byl doma? Domácký typ. Rád se věnoval dětem, rád s nimi rozprávěl. Někdy jim ovšem byl přinucen dát výprask. Ono to tehdy jinak nešlo. A domácí karban, ten byl jednou z jeho vášní. Zvláště pak hra zvaná darda. Často komponoval u kuchyňského stolu, nevydržel však dlouho sám. A ještě jeden neznámý fakt. Rád a samozřejmě celé rodině čistil boty. Byl to pro něho odpočinek. Jinak ovšem doma nepomáhal. A co se týče jídla: byl skromný. Exkluzivní menu, která mu coby známému umělci všemožně nabízeli, mít nemusel. Byl polévkový, bramboračka s houbami měla přednost před steaky a bifteky. Plesal nad švestkovými knedlíky (dokázal jich spořádat třeba třicet na posezení), miloval čočku s uzeným, hovězí s cibulovou omáčkou, celerový salát, prostě… pořád to byl venkovan.

A ještě o jedné věci bychom se měli zmínit, z dnešního hlediska takové… problematické: Kouřil. A dost hodně. Nejraději dýmku, kterou mu za šesták čistil syn Otakar, ale s gypsovkou ho žena vyháněla ven. „Ten smrad se nedá vyvětrat!" Takže dával přednost cigaretám, ale ty mu tolik nešmakovaly. Dochoval se skladatelův anekdotický výrok na adresu jednoho svého studenta: „Vy nekouříte? Tak to z vás nebude žádný komponista. Kdo komponuje, musí kouřit!" I proto se pak řada Dvořákových žáků nechávala vidět s dýmkou. Vzdávali tak hold svému učiteli, který kromě toho, že byl kuřák, tak byl pro ně mistr a největší český hudební skladatel všech dob. A dejme ještě slovo zmíněnému synu Otakarovi, který napsal knihu vzpomínek na svého tatínka: „Zcela neznámé jest, že otec prováděl s velkou zálibou tělocvik, spočívající v tom, že předpažoval v jedné ruce židli uchopenou za nohu. Později pořídil si činky, s nimiž rád cvičíval v ranních hodinách. Jiným jeho sportem byl kuželník na Vysoké. Téměř každou neděli odpoledne a zpravidla i čtvrtky odpolední byly zasvěceny hře v kuželky."

Dvořákovic rod proslul velkým počtem dětí. V minulosti dolního Povltaví se vyskytovala doslova záplava nositelů tohoto jména, kteří jen zčásti byli navzájem příbuznými. Dávný původ skladatelovy rodové větve lze nalézt v Třeboradicích u Čakovic, ale v 19. století se jádro této linie posunulo na dnešní Kralupsko. Původně zámožnější sedláci zchudli ve třicetileté válce. A ze zbylých chalupníků se postupně stávali drobní řemeslníci. Nakonec byli zdejší Dvořákové většinou vesnickými šenkýři a řezníky. Někteří přitom také provozovali hudbu, přičemž hlavním rodovým nástrojem byla zřejmě citera. Skladatelův děd měl čtrnáct dětí, a jeho syn – Antonínův otec – zplodil devět dětí. O stejný počet se zasloužil i Antonín Dvořák. Ne všichni jeho potomci se dožili dospělého věku. Prvorozený Otakar zemřel ve třech letech, protože se napil z krajáče mléka, do kterého spadly a rozpustily se jedovaté sirky.

Josefka Dvořáková – ta si užila světa jenom tři dny. A další rána pro manžele Dvořákovy: dcerka Růženka se nedožila ani svých prvních narozenin. Rodiče ale zápas se smrtí nevzdali v desetiletí 1878 až 88 měli dalších šest dětí, které se všechny dožily dospělosti: Čtvrtá a nyní nejstarší z dětí byla Otilie (nikdo jí neřekl jinak než Otilka). Zdědila otcův hudební talent. Dokonce se dochovalo několik jejích drobných klavírních skladeb. Ve svých dvaceti letech se provdala za Dvořákova žáka, skladatele Josefa Suka. Jejich vnuk Josef Suk se stal špičkovým houslistou.

Otilie zemřela předčasně roku 1905. Bylo jí pouhých sedmadvacet letech. Po Otilce přišli na svět Anna, Magdalena, Antonín, Otakar (druhý toho jména), a Aloisie. Z nich se hudbě věnovala dcera Magdalena (doma nazývaná Magda). Byla koncertní pěvkyní. Pro své děti napsal Dvořák Sonatinu, opus 100 – právě rodině vyhradil tento jubilejní opus. Je to známá a se vší všudy originální verze Humoresky, která dokládá melodickou invenci a uchvacuje svou melodií (ale také vtipem) dodnes. Syn Otakar se později zasloužil o zachování celé řady vzpomínek na svého otce, které v roce 1960 sepsal do knižní podoby. Zemřel v roce 1961. Poslední z Dvořákových dětí, Aloisie, se dožila skoro osmdesáti let. Zesnula v roce 1967.

Od podzimu 1895 se, po tříleté pauze, Antonín Dvořák opět vrací k výuce skladby na pražské konzervatoři. Až počnou Dvořáka opět objímat múzy, dohodne se na dvouhodinovkách pouze dvakrát týdně, ve středu a v pátek ráno. Ale až tu bude ředitelem, slavným sice, leč formálním, čestným: přidají mu k ředitelskému titulu raději »fámula«, jenž bude vyřizovat veškeré organizační záležitosti, Karla Kittla. Což už se ale odehraje v roce 1901. My překročíme s Antonínem Dvořákem práh dvacátého století příště. Budou mu v něm vyměřeny dva roky a sedm měsíců života. Ale i ty byly naplněné.