986. schůzka: Glejt na varhany

„Antonín Dvořák se odebral spolu se svým otcem Františkem ze Zlonic do Prahy, a mínili tam původně dojít pěšky, vozík se skrovným majetkem táhnouce za sebou, leč záhy naložil fasuněk Tondy Dvořáků sedlák František Veselý, a po strastiplné cestě státní silnicí vylodil oba Dvořáky před domem v Dominikánské ulici na Starém Městě pražském vedle německé techniky,“ tedy v dnešní Husově ulici (praví se v knize Jana Miroslava Květa Mládí Antonína Dvořáka). Dvořák nepřišel v Praze mezi cizí lidi. Podle tehdejšího mravu a rodové soudržnosti se ubytoval u krejčího Jana Plívy, který měl za manželku Dvořákovu sestřenici Marii, dcery Kateřiny Dvořákové, otcovy sestry. Což pro základní orientaci stačí, neboť – soudím tak podle sebe – v příbuzenských propletencích lehce člověk zabloudí, i když je vidí na papíře, natož pak když je „jen“ slyší v éteru. U příbuzných Antonín dlouho nevydržel, brzy se přestěhoval na Karlovo náměstí – k tetě Pepičce Duškové, což byla otcova nejmladší sestra. Žil tam s malou přestávkou snad patnáct roků, až do doby, kdy se oženil. Sestřenice Anna Dušková ty časy zachytila ve své vzpomínce:

„U nás měl Antonín snídaně, na obědy chodil ke Zpěváčkům u Národního divadla, na večeře též. O prádlo se mu starala matka. V čase švestek jí prosíval o oběd, a vidím ještě, jak odpočítává matka pro Antona na misku 30 knedlíků, z nichž nezbylo nic. Když jsme se na Křemelci odstěhovali do většího bytu v zadním traktu domu, měl ve svém pokoji vypůjčené piano, naproti stůl, za ním postel. Často komponoval hned, jak se vzbudil. Hudební myšlenku si nejprve zahrál na svrchnici postele. Psával–li u stolu, držel brko mezi zuby a prsty hrály klavír na kabátě nebo na nohách. Až za chvilku se obrátil k pianu. Rodiče moji byli zbožní a modlili se ráno i večer vkleče. Matka jednou Antonína vybídla, aby modlitbu také konal v pokleku.“
„Tetičko, modlím se nejraději u okna, když hledím na tu zeleň a k nebi.“

Začátkem října v roce 1857 udělal Dvořák přijímačky na varhanickou školu. Obdržel známku „recht gut“, což lze přeložit jako „skutečně dobrý, opravdu dobrý.“ Tuto známku měl on jediný. O něco horší ohodnocení „sehr gut“ ( tedy „velmi dobrý“) dostali dva budoucí chovanci ústavu. Varhanická škola zajišťovala odborné školení varhaníků a chrámových hudebníků; spolu s konzervatoří, vychovávající budoucí dirigenty a instrumentalisty, patřila k nejváženějším hudebním učilištím v Praze. K jejím žákům patřili známí skladatelé Karel Bendl, Leoš Janáček a Josef Bohuslav Foerster. Varhanická škole nebyla jediná, jíž byl Dvořák žákem. Dlužno podotknout: jíž byl Dvořák žákem souběžně. Zřejmě kvůli té věčné němčině, které se nemohl zbavit a kterou si pořád nemohl osvojit, navštěvoval zároveň 4. třídu měšťanské školy u františkánů u Panny Marie Sněžné (byl do ní zapsán coby třináctiletý, i když mu bylo už 16 let).

Varhanická škola, měšťanka, Cecilská jednota, a to současně – to svědčí o elánu, s nímž začal Dvořák uskutečňovat svůj životní sen, a taky o energii a cílevědomosti, která se u něho později ještě mnohokrát projevila. Sstačí se podívat na jeho podmračený kukuč (na žádné fotce se nesměje ani neusmívá). Vyzařuje z něj, že co si umíní, toho dosáhne.

Do školy to Antonín neměl daleko – varhanická škola (čili Ústav pro církevní hudbu) byla na Starém Městě. Umění varhanní hudby bylo v minulosti u nás proslaveno jménem Bohuslava Matěje Černohorského a Josefa Segera a jiných mistrů. Toto umění však počátkem 19. století postihla krize, způsobená vlivem operního slohu italského a vnikání klavírních stylových prvků do hry varhanní. Ředitelem byl zde Karel František Pič, který prošel zaměstnáním vychovatele ve šlechtických rodinách, byl varhaníkem porůznu v Čechách a ve Vídni, najmě pak varhaníkem u svatého Mikuláše v Praze; odtud přešel na varhanickou školu a učil též na pražské konzervatoři. Byl pedagogem přísným a neúprosným v požadavcích na kontrapunkt, ale v jednání s posluchači byl velmi laskavý. K českým posluchačům byl vstřícný, a nejenže nezrušil české výklady některých učitelů, ale sám se naučil obstojně českému jazyku. Antonín Dvořák vyrostl v omezeném hudebním prostředí maloměsta a při příchodu do Prahy znal jen málo hudby – teď ale mohl rychle poznávat významná díla hudební literatury a aktuální úroveň komponování. „Tehdy jsem poprvé slyšel instrumentální skladby, Mozartovy, Beethovenovy a Mendelsshonovy; předtím jsem skutečně sotva věděl, že ti dva poslední existují.“

Budoucí skladatel, jemuž rodiče mohli posílat měsíčně jen obtížně ušetřených osm zlatých, neměl přirozeně dost prostředků, aby mohl pravidelně navštěvovat koncerty a operní představení. Posluchači dozajista drží stále v paměti, že Dvořákovi rodiče se museli starat ještě o jeho osm sourozenců. „Na přepych mi peněz nezbývalo,“ svěřil se po letech v interview londýnskému listu Sunday Times. „Přesto se mu občas podařilo vyslechnout dobrý koncert,“ napsal rovněž student varhanické školy, pozdější věhlasný český skladatel Josef Bohuslav Foerster. „Udělal to tak, že vklouzl do orchestřiště a schoval se za velký buben.“ Těch koncertů, kvůli nimž stálo schovávat se za buben nebo se jinak protlačit, nebylo po Dvořákově příchodu do Prahy málo. Největší nadšení publika vyvolaly dva večery, na kterých Franz Liszt dirigoval kromě svých dvou klavírních koncertů také symfonické básně Ideály a Tasso a Dantovskou symfonii. Za pár měsíců na to zazněla na konzervatoři Beethovenova 9. symfonie, která v Antonínovi zanechala hluboký dojem.

„Dvořák měl to štěstí, že mohl hrát na violu v Cecilské jednotě,“ píše německý muzikolog Klaus Döge ve své knize o Antonínu Dvořákovi. „Byl to orchestr, jehož smyčcovou sekci tvořilo 14 prvních houslí a 14 druhých, 10 viol, 8 violoncell a 8 kontrabasů. Skládal se z profesionálních hudebních a nadaných amatérů. Zkoušelo se jednou týdně a neméně dvakrát za rok pořádal orchestr veřejné koncerty, ve kterých Pražanům představoval samé novinky, významné, některé z nich i dost odvážné. V Cecilské jednotě Dvořák poprvé slyšel a hrál hudbu Richarda Wagnera, Roberta Schumanna, Nielse Wilhelma Gadeho a mnoha jiných. Tady se seznámil se spoustou pro něj nových skladeb, získal představu o rozmanitosti žánrů tehdejší orchestrální tvorby a poznal nejrůznější barevné možnosti orchestru (nikdy předtím neměl hodiny instrumentace).“

Varhanická škola... I když jsme se již zmínili o prestiži tohoto ústavu, z dnešního pohledu to bylo zařízení velice skromné, a to se vyjadřuji eufemističtěji než Josef Bohuslav Foerster ve své knížce Poutník. „Představte si prostý občanský byt o čtyřech nevelkých místnostech. První z nich je školníkova, jenž tu žije se svou ženou a pravidelně s jedním žákem ústavu jako strávníkem. Okna jsou obrácena do špinavé, uzounké a stále jakoby začazené Konviktské ulice, stejně jako okna vedlejší místnosti, jež je o něco menší a takřka přeplněna, stojí v ní varhany s dvěma manuály chudičké dispozice, přesto ovšem nejlepší nástroj, jediný slušný, na němž se žáci mohou cvičiti, byť měl jen deset registrů. Malý pokoj, v němž stojí varhany, sousedí s pokojem ještě menším, s maličkými varhánkami, dvěma lavicemi a s tabulí. Konečně je zde místnost čtvrtá, o něco prostornější. Také v ní najdete několik lavic a katedru o dvou stupních s psacím stolem. V tmavém rohu vlevo tyčí se varhany, o něco větší a lepší nežli v pokoji sousedním.“

V těchto prostorách působili významní učitelé – ředitelem školy byl (jak už víme) skladatel a varhaník Karel František Pič. Jeho nástupcem se stal Josef Krejčí, který se stýkal s Lisztem a Mendelssohnem a byl považován za „pozoruhodně zdatného,“ ale i velmi konzervativního hudebníka (protože kupříkladu – už jako vedoucí konzervatorních koncertů – dlouho odmítal zařadit na program Dvořákovy Slovanské tance. „Je to příliš lehká hudba.“)

Student Dvořák si ho nicméně velmi vážil – ukázal a věnoval mu jednu ze svých prvních skladeb, Smyčcový kvartet A dur, opus 2. Krejčí to byl, kdo zavedl na varhanické škole tuhý řád s přednostním požadavkem dokonalé znalosti němčiny. „Všechno tam páchlo plesnivinou, i varhany!“ posteskl si po letech Dvořák. Kdo se chtěl něčemu naučit, muset umět německy. „Und fertig!“ Kdo neovládal tuto řeč, –„ten nemochla pyt primus, auf jeden Fall!“ Antonín uměl německy mizerně, nedovedl se dobře vyjádřit. „Já jsem znal německy špatně, a i když něco jsem věděl, neuměl jsem to dobře říct. Spolužáci se proto na mě dívali skrz prsty a za zády se mi smáli." Smáli se mu i později, když se dozvěděli, že skládá: „Podívejte se na toho Dforžaka: zdalipak víte, že taky komponuje? Ha, ha, ha!“ A říkali mu ironicky „Mistře!“ to proto, že psal i jiné věci než povinné harmonické příklady. Velmi se kvůli tomu zlobil.

Ale vraťme se ještě k učitelskému sboru varhanické školy. Patřil k němu pedantický, přísný a přesný František Blažek, autor tehdy velmi rozšířené učebnice harmonie, a také Josef Leopold Zvonař, uznávaný skladatel a učitel zpěvu (toho už jsme se na Toulkách českou minulostí potkali), a nelze nejmenovat varhaníka Josefa Foerstera, který byl v 70. letech jedním z iniciátorů církevní hudby v Praze a tatínkem skladatele Josefa Bohuslava).
Tak jako o Antonově dětství, i o závěrečné etapě jeho krátkého, a připusťme: vlastně nedostatečně hlubokého studia slyšíme jen útržkovitě. Vynikal prý v hudební praxi. Zatímco na varhany hrál znamenitě (a to po pouhých třech čtyřech letech, což udiví každého, kdo za stejnou dobu absolvoval leda tak »bayerovku« na klavír); s teoretickými předměty, s těmi to bylo o něco horší. V dobové třídní knize se zachovala poznámka učitele harmonie Blažka, že prý Dvořákovi „chyběla patřičná píle a vytrvalost“. V sedmnácti... osmnácti letech měl Antonín nárok mít ještě potíže sám se sebou, s vlastní vůlí a pracovitostí... Ostatně je možné, že jeho potíže opět tkvěly zejména v jazykové bariéře. Vyučovalo se většinou v němčině. Jen profesor Blažek přednášel harmonii česky. Kdo se chtěl něco naučit, musel němčinu aktivně ovládat. A na to Antonín pořád ještě nestačil.

„Jistě tu spolupůsobila okolnost známá každému, kdo se učil nejprve na venkově a teprve potom v Praze,“ domnívá se autor knihy Mládí Antonína Dvořáka Jan Miroslav Květ. „Mnozí venkovští hoši dělali zprvu dojem zaostalých, ale poněvadž byli nadaní a zdraví, uplatnili se tím silněji a trvaleji. A k těm patřil dozajista i Dvořák, typický chlapec z českého venkova. K tomu přistupovaly i potíže materiální. Dvořákovu otci se v té době nevedlo ještě příliš zle, takže mohla syna na studiích podporovat, ale ty podpory nebyly velké, protože rodina byla četná. Také strýc Zdeněk podporoval mladého Dvořáka, a snad i kníže Kinský. To všechno ale nestačilo, a Dvořák se musil o sebe starat jednak sám, jednak musil přijímat dobrodiní svých pražských příbuzných. Což nepřispívalo příliš jeho duševní pohodě a mohlo se to odrážet i ve studiích. Proto se snad v Dvořákových vzpomínkách později mihl záblesk trpkosti.“

Varhanická škola trvala dva roky. Při závěrečných zkouškách nenašel Antonín velkého porozumění jednak pro problémy jazykové, jednak pro povahu svého nadání. „Výborný, ale spíše praktický talent. Praktické vědomosti a znalosti zdají se býti jeho snahou. (V teorii jest slabší.)" Copak ti fousatí profesorové věděli o tom, co se zdá býti jeho snahou. Pouze praktický talent, tedy hudebnický, v něm nebyl. Veřejným koncertem v létě roku 1859, na němž hrál Bachovy fugy a také (mimo jiné) jednu fugu vlastní, složil absolutorium, a to – co do prospěchu – jako druhý ze čtrnácti (zbylých, tedy těch co prošli) posluchačů. Prázdniny po absolutoriu, poslední skutečné prázdniny v životě, strávil Dvořák doma, ale nikoli v poměrech růžových, neboť vztahy mezi jeho otcem a majitelem hospody Novotným se zatím přiostřily. Dvořák věděl, že z domova už nemůže nic očekávat, ba spíše že mu asi nastane nutnost pomýšlet na podporování rodičů a sourozenců. Vrátil se tedy do Prahy před počátkem sezóny a sháněl existenci.

Přesídlil ke svému strýci, železničnímu zřízenci Václavu Duškovi na Karlovo náměstí. Tam dostával snídani, někdy obědy i večeře. Snažil se uhájit hladový život vyučováním hochů, kteří mu byli doporučeni ve škole. Nikdy nepřicházel domů pozdě a nikdy ho nikdo neslyšel mluvit hrubě nebo neslušně. Když si u Dušků udělali mladí lidé ze dvou tří hodin masopustní veselici a požádali Dvořáka, aby jim hrál na pianino, nevyhověl jim, a aby se vyhnul účasti na zábavě, spal poprvé mimo dům. Kromě soukromých hodin, které dával, bral po kůrech výpomoc, zejména u křížovníků, kde byl ředitelem kůru Josef Krejčí. Měl tedy možnost poznat praktickou znalost varhanní hry Dvořákovy i v kostele, a jistě ji uznával, když mu dovolil, aby ho v kostele zastupoval. Dvořák skutečně pomýšlel zpočátku na dráhu ředitele kůru, ovšem v Praze, nikoli na venkově. Důkazem toho je jeho dochovaná žádost, v níž žádá městskou radu pražskou o uprázdněné místo varhaníka u svatého Jindřicha a dokládá ji třemi přílohami – křestním listem, vysvědčením, z varhanické školy a potvrzením, že substituoval varhaníka u křížovníků. Žádost byla zamítnuta s podotknutím, že místo bylo propůjčeno jinému žadateli. On umí, to ano, avšak nemá praxi. Jeho krajan Průcha byl po té stránce šťastnější, neboť se mu dostalo po absolutoriu hned dvou míst. Aniž měl praxi. Měl tedy Dvořák hned na začátku své životní dráhy příležitost poznat, že život neměří každému stejně, a hlavně podle skutečných kvalit.

Na vojnu Dvořák nemusel. Nijak reklamovaný nebyl, ale opakovaně se z ní dokázal vykroutit. Jak? To je právě záhada, protože on byl zdravý jako - třeba jako řípa. Anebo jiná okopanina. K odvodům, snad ve Slaném, se dostavoval, a to postupně třikrát za sebou, počínaje rokem 1860. To mu bylo devatenáct let. Pokaždé ho však obvodní komise pustila zase domů. Přitom žádnou protekci neměl, sotva ji mohl získat, kde taky... Mohl se však domoci setrvání v civilu například v situaci, kdy se dostavilo více rekrutů, než byla konskripční kvóta. O nástupu brance (a jeho dalšího osudu) se pak rozhodovalo losem. Nic bližšího však nevíme, leda to, že zproštění od vojenské služby oslavil Antonín Dvořák zkomponováním svěží polky, nazvané Rekrutská.

Ale nějak se živit musel. Vstoupil do orchestru, který vyhrával lidem k tanci. Stal se violistou v kapele Karla Komzáka. Což byl nevelký orchestr, v Praze ale velmi populární – hrával na tanečních zábavách, po restauracích, pořádal promenádní koncerty. Z hlediska živobytí to jeho členové brali jako vytloukání klínu klínem, a to až do podzimu roku 1862, kdy bylo slavnostně otevřeno Ullmannovo Prozatímní divadlo. Kapelník Prozatímního Jan Nepomuk Maýr si v časové tísni ulehčil vybudování nového operního orchestru tím, že se pokusil angažovat Komzákovce jako už hotový a zkušený celek.

Nápad to byl dost lišácký, ale hlavně kontroverzní, protože chtěl cizí kapelu, ale ne jejího šéfa. Dirigovat ji mínil sám. S Karlem Komzákem, který soubor vypiplal a osm let jej vedl, se pochopitelně dostal do tvrdého sporu, v jehož průběhu se kapela rozložila. Nicméně většina hráčů – včetně Dvořáka – si jistotu pravidelné gáže nenechala ujít. Ještě nějaký čas hrál rozpolcený orchestr i mimo divadlo, na bálech a v zahradních restauracích – o divadelních prázdninách v roce třiašedesátém účinkovali Komzákovci dokonce na výstavních hudebních slavnostech v Hamburku (Dvořák jel prvně v životě do ciziny), pak ale znechucený šéf resignoval a odešel k vojenským kapelám, až se nakonec vypařil někde v Tridentu. A violista Antonín Dvořák už měl svoji partituru nachystanou v divadle. Prozatím v tom Prozatímním.