509. schůzka: Veletrůn versus genetika

Ovšem v našich dějinách, a to i docela nedávných: zase nic neobvyklého. Mdlým mrtvem jsme se kolikrát přímo brodili! Ovšem – pravda – není mdlé mrtvo jako mdlé mrtvo. Mdlého mrtva může být mnoho druhů. Jaké to bylo kolem roku 1700?Šlechta se tehdy z valné části odstěhovala do Vídně, bohaté měšťanstvo pečovalo o vlastní majetky a blaho, řemeslníci a cechy mezi sebou vedli malicherné půtky. Venkovský lid, zastrašený represemi po povstáních roku 1680 tvrdě a pokojně robotoval, co však především – odváděl čím dál vyšší daně. Čili: stále žádné výrazné rozdíly. Kupříkladu takové daně byly, jsou a budou. Za každého režimu nepříjemné. Jenomže: tyhlety se platily úplně ze všeho. (Koneckonců, i dnes, že... No Z čeho tenkrát? Z obilí ke mletí, z piva, ze soli, z prodeje, z dobytka, ze slepic, z komínu, z vah, z věrtelů, a taky z rasa. Prostě ze všeho. Až po pohřeb. I ten byl zdaněn. Duchovní život národa je v rukou jezuitů a katolické církve. Což znamená povinnou návštěvu kostelů, procesí, vzývání mučedníků. Prosazuje se kult příštího svatého Jana Nepomuckého. Na Karlově mostě se objevují první barokní sousoší. Rodina bavorských architektů Dienzenhoferů se přistěhovala do Prahy, nejstarší Kryštof se pouští po stavby průčelí chrámu svatého Mikuláše.

Rozsáhlá a intenzivní barokní výstavba představuje jednu z kladných stránek tehdejšího života, ale kupříkladu pražská universita, kdysi tak slavná, umírá na úbytě. Lékařskou fakultu tvoří všehovšudy tři profesoři. Nemají žádné studenty, na přednáškách to zeje prázdnotou. Nepitvá se: studium lidského těla se nadále považuje za bezbožnou opovážlivost. Fakulta teologická: Na jejích seminářích se řeší problémy typu: Jak dlouho potrvá poslední soud, a kdy začne? Modlí se za nás Kristus vkleče? Cestou do Betléma jela na oslu častěji Panna Maria anebo svatý Josef? (Ve století nových myšlenek Newtonových, Leibnizových nebo Voltairových to jsou problémy vskutku ústřední.) „Sotvakdy předtím byl život v českých zemích jalovější, apatie obecnější, duchovní a mravní úroveň nižší než v prvních letech 18. století,“ napsal francouzský historik Ernest Denis. Snad právem.

Na počátku novověku sestávalo španělské království ze dvou územních celků: z Kastilie, kde vládla Isabella, a z Aragonie, spravované Ferdinandem. Ti dva sice byli manželé, ale každý se staral o svoje. Netrvalo však dlouho a obě poloviny splynuly v jeden státní celek. Vzápětí se Španělska zmocnili Habsburkové. Způsobila to nepříliš šťastná, tenkrát však běžná politika dynastických sňatků. Duševně chorá dcera královského páru Johana Šílená byla provdána za Filipa Sličného. Ten v průběhu dvou let zemřel, zůstali však jeho dva synové. Byli to Habsburci Karel a Ferdinand. Oba dva tyto pány jsme už na svých Toulkách potkali. Karel (jako císař Karel V.) se chopil ohromných držav španělských, a jeho mladší bratr Ferdinand usedl po bitvě u Moháče na uvolněný český trůn. Habsburský dům se tak definitivně rozdělil na větev španělskou a rakouskou, přičemž jeho příslušníci nadále drželi i císařské žezlo.

Impérium Habsburků bylo v časech svého největšího rozkvětu vskutku nekonečně rozlehlé. Nad touto říší slunce nezapadá, říkávalo se tehdy. Kromě Španělska a podunajské monarchie, zahrnující i země Koruny české, patřilo Habsburkům Nizozemí, Burgundsko, Neapolsko, Sicílie, Sardinie, ale především a hlavně osady na jihu i na severu Ameriky. Je logické, že Habsburků měli tu nejlepší snahu udržet nabyté državy pohromadě. Nedrobit ten rodinný poklad. Spíše jej pokud možno ještě tu. nebo onde. rozmnožit. To všechno vedlo po generace ke sňatkovým spekulacím. A kdyby jenom spekulacím, ale ona se při nich uzavírala manželství mezi blízkými příbuznými, čímž, jak známo, trpěl genofond rodu. Degenerativní příznaky se za takových okolností hromadily. Legendární převislý dolní pysk u Habsburků byl symptom možná výrazný, ale koneckonců nepodstatný. Co bylo horší, to byl zvyšující se počet psychických poruch. Příklad? Rudolf II. Také mentální zaostalost se v tom rodě vyskytovala (ještě v 19. století slabomyslnost u Ferdinanda Dobrotivého). Zhoustl výskyt abnormálních porodů a případů neplodnosti. Nejenom Habsburci byli ti potrefení, dědičné nemoci byli prokletím více dynastií. Například ruští Romanovci a španělští Bourboni trpěli hemofilií, poruchou srážlivosti krve.

Je však pravda, že u Habsburků byla náchylnost k nervovým a duševním chorobám zesílena. Sklon k nim zanesla do rodu zřejmě Johana Aragonsko-Kastilská (vstoupila do dějiny pod přívlastkem Šílená). Trpěla hlubokou melancholií s hysterickými rysy. Přímo chorobně žárlila na svého krásného manžela (tomu se díky pohlednosti říkalo Filip Sličný). Když náhle zemřel, dala ho pohřbít v klášteře, do kterého sama vstoupila a do smrti se od manželovy hrobky už nehnula. Syn této Johany a Filipa (Karel, v pořadí V., Španělský) trpěl depresemi a propadl alkoholismu. I jeho bratr (to byl už v uvozovkách „náš“ první Ferdinand) měl sklon k depresím, trpěl jimi zvlášť po smrti své manželky, královny Anny Jagellonské. A je tu Ferdinandův vnuk, císař Rudolf II. Byl to zřejmý psychopat, možná schizofrenik. Jeho bratr Matyáš měl poněkud snížený intelekt. A Rudolfův nemanželský syn, don Julius d'Austria, z toho se stal vraždící sexuální deviant. Poslední Habsburk na španělském trůně, tedy Karel II., a císař Ferdinand V. Dobrotivý (poslední Habsburk, který se dal korunovat za českého krále), ti oba byli oligofrenici. O Karlu VI. (což byl otec císařovny Marie Terezie) se tvrdí, že byl agresivní psychopat, který mimo jiné při lovu bez zřejmého důvodu zastřelil svého dvořana. Ta tragédie se stala za císařova pobytu v Čechách. Tvrdilo se však, že šlo o nešťastnou náhodou. Císař se ve výčitkách svědomí nervově zhroutil.

Ale abychom se už dostali k další z velkých celoevropských rvaček: Na jedné straně je sice pravda, že habsburskému impériu vyrostli během 16. a 17. století zdatní, výkonní a politicky výbojní soupeři, ale přece jenom poslední impuls ke ztrátě obrovité španělské říše přišle z tajemného a tehdy nerozpoznaného světa lidských chromozomů... „Poslední Habsburk na španělském trůně Karel II. (panoval pětatřicet let až do roku 1700) byl svou duševní i tělesnou malátností typickým výhonkem rodu a exemplárním důsledkem jeho úpadku. Dosedl na trůn jako čtyřletý, vládla za něho Marie Anna Rakouská. (Což znamená, že oba jeho rodiče byli habsburské krve.) A španělský panovník zůstal figurkou na trůně i poté, co dosáhl plnoletosti. Dvě manželství nemohla nic změnit na jeho neplodnosti. Když roku 1700. umíral, byl bez dědice. že to tak dopadne, se vědělo dlouho předem.“

A válka o osiřelé impérium mohla začít. Na předních evropských dvorech se španělské nástupnictví přetřásalo dlouho. Mnohem dřív, než začalo být aktuální. Řada vladařů si dělala chutě. (I tak se to dá říci, i když se většinou mluví o nadějích.) Ale měly vůbec nějaké opodstatnění, ty naděje? Proč by ne... Prakticky všichni byli se španělským Karlem nějak příbuzní. Z celé té plejády švagrů, synovců a bratranců se kromě bavorského kurfiřta Maxmiliána a savojského vévody Viktora Amadea nejvehementněji hlásili dva převýznamní nápadníci. Kdopak to vykřikoval: Já! Já!? Tady prosím?! Francouzský král Ludvík XIV., a pak ještě císař Leopold I. Na ně se nástupnická kandidatura posléze zúžila. „Král slunce Ludvík XIV. měl za manželku sestru španělského Karla – Marii Terezii. Z toho titulu vznesl svoje nároky.“ Švagr... a že by měl dědit? „Snažil se o to. Protože ovšem chápal, že splynutí Francie a španělského impéria by zbytek Evropy vzhledem k hrozícímu vážnému narušení mocenské rovnováhy nepřipustil, tak následnictví reklamoval nikoli pro sebe (jaká skromnost!), ale pro vévodu z Anjou. Byl to jeho vnouček.“ Obětavý dědeček. No, impérium by každopádně zůstalo v rodině.

„Předem však důrazně upozorňoval, že ani pro budoucno neuvažuje o žádné personální unii.“ No a náš císař Leopold I.? Nejpyskatější Habsburk? „Ten měl ve svém prvním manželství další ze sester španělského Karla II., Markétu Terezii.“ Tedy další Habsburkovna, a další pokrevní svazek. „Mužského dědice se od ní, pravda, nedočkal, na toho čekal netrpělivě až do svých osmatřiceti let.“ A nepostarala se o něj první, ba ani druhá, leč až třetí manželka. „Nakonec Leopolda Bůh ve třetím manželském svazku přece jen vyslyšel a obdařil dvěma syny. Pro vlastní středoevropskou říši začal Leopold počítat s nástupnictvím prvorozeného Josefa; pro Španělsko (ocitající se v nouzi) rád nabídl nejmladšího z Habsburků – svého syna Karla.“ Stačilo si tedy vybrat... Jenomže koho? Toho ze Savojska, Bourbona s půlkou habsburské krve, nebo rovnou Habsburka z Vídně? Ať tak či onak – nový panovník se stal de facto pánem Evropy. A to Evropa nedovolí! Takže jak se zachoval v Madridu umírající Karel? Na koho se obrátil? To, co udělal, to byla od španělského krále schizofrenní obojakost a hrubá politická chyba. Karel pod nátlakem domácí šlechty podepsal tajnou závěť, ve které svěřil Španělsko vnukovi Ludvíka XIV. Filipovi z Anjou. Současně však byla Vídeň až do posmrtného otevření testamentu ujišťována, že za následníka je považován Karel Habsburský, ve chvíli podepsání závěti patnáctiletý.

„Jakmile se tajné rozhodnutí stalo věcí veřejnou, císař Leopold si věc vyložil jako spiknutí a urážku. Na dva dny se prý tenkrát uzavřel do svých komnat, a když opět vyšel, rádci ho nepoznávali.“ Copak se s ním stalo? „Tatam byla jeho proslulá nerozhodnost. Energicky prohlásil závěť za neplatnou, potvrdil nároky mladšího syna, prince Karla, a začal připravovat vojenské tažení proti Francii. Bylo k tomu zapotřebí urychleně přesunout hlavní ozbrojené síly z turecké fronty na západní hranice říše a do Itálie. Obdobně reagovala i Francie. Disponovala nejpočetnější armádou na kontinentě, takže bez větších problémů obsadila nejenom Španělsko, ale i jeho državy na Apeninském poloostrově. Vnuk Ludvíka XIV. vévoda z Anjou byl v Madridu úspěšně korunován na prvního španělského krále z rodu Bourbonů, a to pod jménem Filip V.“

No, a v Evropě se zase mohlo válčit... Však už tu byl dlouho relativní klid... Válka o španělské dědictví se skutečně rozhořela v plné síle. Trvala od konce roku 1700 celých třináct let. Praly se spolu jenom Francie a Rakousko? Ale kdepak, ten krvavý vír s sebou strhl řadu dalších států, tolik, až se počtem účastníků i rozmanitých dílčích front proměnila do značné míry ve válku celoevropskou. Tím spíš, že boje se mísily a prolínaly s konflikty jiných států, například Švédska, Polska a Ruska. „Rozhodující osobností ve válce o dědictví španělské i za konfliktů předcházejících a následujících byl geniální stratég a válečník princ Evžen Savojský. Pocházel z početné rodiny savojských vévodů. byl vychován při dvoře Ludvíka XIV. a připravován na dráhu duchovního. Lákalo ho však vojácké řemeslo a nakonec k němu před odpor francouzského krále dezertoval. Jako dvacetiletý se účastnil rozhodující bitvy s Turky před Vídní a poté vstoupil natrvalo do služeb Habsburků. Mladík právě tak smělý jako vzdělaný udivoval válečnými nápady – podařil se mu například překvapivý přechod Alp i s děly. Přiměl osmanskou říši k mírovým jednáním, ve třiceti už byl polním maršálem, ve čtyřiceti presidentem dvorské válečné rady. Francouze, kteří neprozřetelně opovrhli jeho službami, ve válce o španělské dědictví nemilosrdně drtil. Vyhrál bitvy u Chiari, u Hochstädtu, u Turina, u Malplaquetu. Díky svým diplomatickým schopnostem s nimi nakonec sjednal mír u Rastattu.“

Všechny ty pranice ale necháme raději na Toulky evropskou minulostí... jestli se do nich někdo někdy pustí... my bychom si teď měli načrtnout jen velice hrubé obrysy toho zápasu. „Počáteční úspěchy Francie vedly ke vzniku protifrancouzské koalice, ve které hrála iniciativní roli – jak jinak – Anglie. Zrodil se jakýsi triumvirát Anglie, Nizozemí a Rakousko, vojensky podporovaný řadou říšských států a později i Portugalskem. V průběhu dlouhých bojů získala tato koalice výraznou převahu. Arcivévoda Karel se dokonce z Vídně odebral na španělskou frontu, aby si náhodou nenechal korunu v poslední chvíli vyrvat. Dvakrát se jeho armádám podařilo dobýt i Madrid. Oddíly Evžena Savojského zatím úspěšně operovaly v Itálii, Angličané se vylodili ve Španělsku, obsadili Gibraltar, zabrali pro sebe rozsáhlé francouzské kolonie v Severní Americe, což znamenalo, že šlo (v jistém smyslu) dokonce o válku světovou.“ Francie byla bita, ztrácela jednu pozici za druhou. Jenomže když jí bylo nejhůř, objevili se u versaillského dvora tajné emisaři z Londýna. Nepřátelé? Copak chtěli v Paříži? Anglie nemohla připustit, aby snad rakouští Habsburci, její koaliční spojenci, aby tací sežra... (nono! Chci říct: no, sir!) All right. Aby tací spolkli celé španělské dědictví a stali se fakticky hegemonem na kontinentě. A rýsoval se někde na obzoru nějaký obrat?

Když zemřel císař Leopold I. (to bylo v roce 1705.), tak ani moc ne. Zato nečekaný skon jeho syna a nástupce císaře Josefa I. roku 1711 takový zlomový moment představoval. V této těžké chvíli (těžké pro rakouské Habsburky) musel zarputilý uchazeč o španělské dědictví, Josefův mladší bratr a jinak španělský vzdorokrál Karel – jako poslední Habsburk – převzít náhle vládu na středoevropskou monarchií. A současně vyvstalo to akutní nebezpečí, jehož se Angličané obávali už dřív: Že v případě vítězství pohltí habsburská monarchie všechno, o co tu Anglie tolik let bojuje, a že dojde ke spojení obou částí habsburského veleimpéria pod jediným žezlem. „Anglie začala svou vojenskou přítomnost v protifrancouzské alianci doslova sabotovat. A v roce 1713., po mnoha zákulisních jednáních, na nichž se na její stranu postavili i další spojenci, uzavřela s Francií v Utrechtu separátní mír. Vídeňská vláda se marně snažila dohodu rozbít. Jako osamocená mocnost neměla teď ovšem rakouská monarchie žádnou naději. A tak o rok později podepsala v Rastattu mírovou dohodu s Francií taky.“

A tak nám ta malá světová válka skončila. Bourbon Filip byl uznán za španělského krále s tím, že nikdy nedojde ke sjednocení Francie se Španělskem. Poslední Habsburk císař Karel VI. byl slušně odškodněn (dostal španělské Nizozemí – pozdější Belgii, Neapolsko, Milánsko, Mantovsko, Sardinii, část Toskánska). Anglie si uškubla pro sebe nejenom Gibraltar, ale i rozsáhlá zámořská území, taky monopol na přepravu černých otroků Afriky byl její a kromě toho se usadila natrvalo v Indii. Všichni byli spokojeni. Samozřejmě – jenom dočasně.