Zpočátku jsem vypadala jako Sekerkovy Loučky, ze kterých jsem přišla. Nedalo se na mě koukat, vzpomíná Petra Janů

Petra Janů
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Petra Janů

Už 45 let vyprodává koncertní sály. A nepotřebuje překvapovat publikum tím, že je pořád nová. „Nemusím si nic dokazovat a nikam se necpu,“ říká zpěvačka.

Ceny, alba, muzikálové role, plné sály. Má Petra Janů ještě vůbec nějaký sen? „Nechci se rouhat, ale mně se všechny sny splnily. Dokonce přeplnily. Žiju si bonus. Nemusím nic dokazovat a nikam se necpu. Dělám jen to, co mě baví, a těším se z každého dne, protože nevím, kolik jich ještě bude. Je to úžasný.“

Zpočátku byly její sny skromné. „Chtěla jsem vydat album, být Zlatým slavíkem, aby za mnou zpíval sbor Lubomíra Pánka,“ vypočítává se smíchem. „Zpočátku jsem vypadala jako Sekerkovy Loučky, ze kterých jsem přišla, což je víska v Českém ráji. Měla jsem na hlavě trvalou, kterou jsem si dělala sama. Nedalo se na mě koukat.“

Za co vděčí Jirkovi

Začínala v roce 1972 v Semaforu. „Byla jsem neuvěřitelně sebevědomej a ctižádostivej jedinec. Byla jsem přesvědčená, že zpívám dobře a tak jsem se účastnila všech soutěží. Všechno jsem objela. Byla jsem tenkrát úplně pitomá,“ přiznává.

„Já nebyla vůbec pokorná a postavil mě na zem Jiří Císler. Naučil mě všechno, co používám dodnes.“ Po roce 1989 nastalo hluché období, a tak se vyučila v oboru kuchař-číšník. Jako svoji závěrečnou práci připravovala tabuli Evropské unie. „To by se dalo vysílat na silvestra!“

A co dál?

Restauraci si nakonec neotevřela. Zůstala u hudby. Má za sebou 23 desek, ale nevadí jí, že na koncertech po ní chtějí jen ty staré pecky. „Jsem vděčná, že mám písničky, který lidi chtějí tak dlouho poslouchat,“ říká. „Pro mě je poklona, když za mnou přijde 16letej kluk a řekne, že dobrý.“