Zákon nestačí - s Ivou Brožovou tak, jak ji neznáte

V sedmdesátých letech odmítla Iva Brožová vstoupit do KSČ, přestože věděla, že jí to zastaví kariéru. Ani se nestala formální katoličkou, aby vyhověla manželově rodině a nechala pokřtít syna. Když se ji v únoru 2006 pokusil z funkce odvolat prezident Václav Klaus, obrátila se navzdory mínění většiny na ústavní soud, dosáhla změny zákona a předsedkyní Nejvyššího soudu nakonec zůstala.

Nepoddat se a vzdorovat okolí je možná součástí genetické výbavy paní doktorky. Dědeček Ivy Brožové z matčiny strany Ferdinand Hnilica byl řídící učitel v Ústíně na Olomoucku a také národní socialista. V kraji jej vnímali jako silnou osobnost, Němci jej tedy hned na začátku války spolu s dalšími příslušníky české elity preventivně poslali do Buchenwaldu, aby nemohl „negativně působit“ na české obyvatelstvo.

Ke konci války jej propustili, protože se proti Říši de facto nestihl ničím provinit. Ale nedal si pokoj a začal ukrývat ruského partyzána. Brzy jej udali, a tak se až do konce války musel skrývat. Po válce jej sousedé přesto obvinili z kolaborace, jen proto, že se přátelil s českým Němcem, majitelem cukrovaru ze sousední vesnice, který byl odsunut do Německa.

Otec doktorky Ivy Brožové Milan Zapletal utekl z Protektorátu hned na začátku války. Přes Slovensko, Turecko a Severní Afriku se dostal do Francie. Když ji obsadili nacisté, uprchl do Anglie, kde se stal letcem 311. bombardovací perutě. Němci ho nakonec sestřelili nad Holandskem, takže zbytek války strávil v několika zajateckých táborech, nejprve v polském Saganu (Zahani) později v pobaltském Barthu.

Z lágru jej ovšem vydali Protektorátu, kde byl odsouzen k trestu smrti. Jako Čech byl totiž považován za protektorátního utečence, nikoli za příslušníka britské armády, a tedy za zajatce soupeřící strany. Podle Němců se na něj mezinárodní úmluva o válečných zajatcích nevztahovala.
„Naštěstí už byl konec války, a tak se tatínek výkonu rozsudku nedočkal ,“ vzpomíná paní doktorka.
„Vrátil se do Anglie, pak zpět do Československa. Jiné státy těmto hrdinům dávali vyznamenání, u nás se však letci stali pronásledovanou skupinou,“ dodáva.

Strýc paní doktorky Vlastimil Hnilica se v Brně krátne po převratu v únoru 1948 zúčastnil protikomunistické studentské demonstrace.
„Podle vyprávění ho udala uklízečka, která ho potkala při návratu z demonstrace. Když byl odsouzen, dědeček si velmi přál, aby se proti nepodmíněnému trestu odvolal. Ale strýc v komunistické soudy nevěřil. Neodvolal se a po celý zbytek života pak už pracoval jako manuelní dělník. Vykládal vagony v Moravských železárnách.“

Cesta do justice

Právě tyto rodinné zkušenosti s totalitními režimy a události Pražského jara přivedly Ivu Brožovou ke studiu práv. Okolnosti jí přály, protože v roce 1968 v Brně otevřeli první ročník Právnické fakulty, která měla navázat na prvorepublikovou tradici, a její „složitý původ“ tehdy nikdo neřešil. „ Prostě stačilo projít testy výběrového řízení.
"A já byla pilná studentka, “ směje se Iva Brožová.

Soudnictví se jí zdálo být nejsmysluplnějším naplněním studií práv: „ Pakliže vím, co právo je, a chci jej uvést do života, musím na to mít prostředky, a tedy i moc rozhodnout.“
Měla štěstí, protože justice vyprázdněná po normalizačních čistkách potřebovala nové lidi, takže se mezi soudce dostala bez problémů: „ Byla jsem perspektivní, mladá soudkyně s červeným diplomem. Externě jsem vyučovala na brněnské Právnické fakultě. Moje doktorská práce byla navržena na kandidátskou práci, ale bohužel podmínkou bylo členství v KSČ. To jsem pochopitelně odmítla. A tím se moje představa dalšího akademického působení definitivně rozplynula.“

Na brněnském Městském soudu Iva Brožová sice zůstala, ale brzy ji přeřadili do administrativní agendy spořitelen s minimální možností skutečného rozhodování. Režim ji pak už ale nechal na pokoji.

Život s rodinou

Jako tehdy mnoho jiných, se pak věnovala především rodinnému životu. Brzy se narodil syn Jaroslav a tradičně věřící rodina jejího manžela trvala na tom, aby přijal křest.
„ Nastal problém, protože já sama jsem pokřtěna nebyla,“ vypráví doktorka Brožová.

Tehdy měla k učení katolické církve v mnohém ohledu vážné výhrady: „Na jedné straně se mi otevíral nový rozměr, který přinášel naději, osvobození a vnitřní sílu, ale zároveň jsem nechtěla zradit odkaz svých ateistických předků, kteří víru v Boha odmítali, právě kvůli utrpení kterým prošli, s argumentem, že kdyby Bůh byl, tak by nikdy takové hrůzy nedopustil.“

Katolická církev křtí malé děti pouze pokřtěným rodičům, takže problém se zdál být neřešitelným. Pomohl však rodinný přítel manželů Brožových, s nímž byli v kontaktu od studentských let, doktor Vladimír Čermák, významný právní filosof, pozdější soudce Ústavního soudu. Za normalizace na vlastní žádost z justice ale odešel a až do revoluce působil jako podnikový právník v brněnském Kovopodniku.
Brožovy tehdy seznámil s tajně svěceným katolickým biskupem Stanislavem Krátkým, který prošel valtickým vězením, pak byl jeřábníkem a pak farářem v pohraniční farnosti na Hrádku u Znojma.

„Profesor Čermák věděl, že pan biskup Krátký nebude dělat drahoty a syna nám pokřtí,“ vysvětluje paní doktorka.

„Pan biskup byl člověk nezlomného ducha, úžasný optimista a navíc obrovský vzdělanec, který dobře rozuměl tomu, že cesty k Bohu mohou být nejrůznější. Pro něj bylo na prvním místě, jak člověk žije. Po letech kontaktu s ním jsem se i já postupně začala připravovat ke křtu. Na moje pochybnosti mi odpověděl americký politolog Michael Nowak. Podle něj je celá řada ateistů, kteří jsou svými životy natolik věrni světlu čestnosti, soucitu a odvahy, že jsou Bohu mnohem milejší a bližší, než celá řada věřících lidí. A takový byl myslím, můj dědeček, otec i strýc. Nikdy jsem se nestala pravidelnou návštěvnicí kostelů, protože jsem ze své povahy nedokázala přistoupit na organizovanou stránku víry, ale pan biskup Krátký s tím byl úplně spokojený.“

Po sametu

Život se Ivě Brožové zásadně změnil po pádu komunismu. Nejprve přešla na brněnský Krajský soud a znovu začala učit na fakultě. Od roku 1992 byla poradkyní čerstvě založeného federálního Ústavního soudu: „Po čtyřiceti letech popírání základních lidských práv, to byla úžasná nabídka.“ Po rozpadu federace byla jmenována ústavní soudkyní a v březnu 2002 ji prezident Václav Havel jmenoval předsedkyní Nejvyššího soudu České republiky, čímž pro ni nastalo období vážných sporů: „Ty zásadní střety souvisely se snahou moci výkonné dostat pod kontrolu, či ovládnout Nejvyšší soud,“ říká.

V únoru 2006 se ji z funkce pokusil sesadit Václav Klaus a spolu s vládou i s částí soudců ji chtěl nahradit bývalým ministrem Jaroslavem Burešem. „Nejtěžší bylo, že jsem stála proti všem. To moje rozhodnutí postavit se prezidentu republiky paralyzovalo dokonce i akademickou obec. Do té doby se zřejmě považovalo za přirozené, že moc výkonná bude mít všude svoje lidi . Zvítězila ve volbách, tak proč by ne. Potřeba nezávislé moci soudní jako pilíře demokratického právního se začala teprve identifikovat,“ vysvětluje.

„ Neměl jí kdo radit, ale velkou sílu nacházela v odkazu profesora Čermáka a v pomoci profesora Krátkého,“ vzpomíná na tu dobu její manžel a brněnský advokát Jaroslav Budeš, „vždycky jí říkal: „Nesmíte o sobě paní předsedkyně pochybovat, to oni chtějí, toho chtějí docílit.“

O tajně svěceném biskupovi Stanislavu Krátkém se říká, že měl shůry seslaný dar podpořit člověka v mezních situacích, schopnost zbavovat jej strachu a dodat mu odvahu. Podle řady svědectví už v komunistických žalářích jeho slova, doprovázená modlitbou, pomohla mnoha vězněným kněžím ustát nátlak STB a odolat rafinovaným metodám, jimiž je chtěla získat pro spolupráci.

V kleštích

Uprostřed soudních sporů v květnu 2006 doktorku Brožovou na přechodu pro chodce porazil třiaosmdesátiletý řidič, když si šla ráno zaběhat a způsobil jí těžké zranění. Nejprve byla v nemocnici, pak v domácím léčení: „Protože jsem byla doma už pátý měsíc, začaly ke mně doléhat zvěsti, že se uvažuje o mém konci ve funkci předsedkyně, protože dlouhodobě nevykonávám svou práci. Tak by ovšem všechny ty započaté spory zůstaly nedořešené. V mojí situaci lidé odcházeli na rok do invalidního důchodu, ale já jsem nastoupila a musela jsem plnit své povinnosti. A to o to víc, oč méně mi tehdejší místopředseda soudu byl ochoten pomoci. Šlo totiž o to dokázat, že správu soudu nejsem schopna vykonávat.“

Ústavní soud nakonec prohlásil odvolání Ivy Brožové za neústavní, ale soudních sporů, i když s vítězným koncem bylo víc: „ No, tak dva proti prezidentu republiky, dva s ministrem spravedlnosti a pak jeden s ministrem financí,“ vypočítává předsedkyně.

Iva Brožová se pak ubránila i skupině kolem svého někdejšího místopředsedy Pavla Kučery, který měl velmi blízké vztahy s politiky, především s bývalým ministrem Pavlem Němcem. Ale splnit si vytčený cíl a vnášet nové principy do rozhodování Nejvyššího soudu, tak jak to úspěšně začal dělat Ústavní soud, bylo pro ni na Nejvyšším soudu i nadále velmi těžké: "Obecná justice u nás stavěla na přeceňování textu zákona: co je v souladu se zákonem, to je právo. To já nesdílím. Aby něco bylo v souladu s právem, tak to musí být v souladu nejen se zákonem, ale i s hodnotový řádem, především s ideou spravedlnosti. V souladu se zákonem byl odsouzen i můj tatínek. I nacističtí zločinci se hájili tím, že jednali v souladu s norimberskými rasovými zákony. Zákon problém práva opravdu nevyčerpává.“

Doktorka Brožová však zdědila tým složený ze šedesáti soudců, mezi nimiž je největší koncentrace bývalých členů KSČ v českém soudnictví vůbec, včetně skupiny někdejších vojenských soudců.
Se svými právními názory tam proto i dnes často zůstává osamocena: „Každý si důvěru musí zasloužit, tedy i justice. Tu nikomu nemůžete poručit. A lidé budou rozumět jenom justici, která bude vydávat spravedlivá rozhodnutí. Soudce musí být moudrý. Musí ledacos unést a musí si vystačit s tím, že má moc nakonec o lidech rozhodnout. Samozřejmě, že kdo je odsouzen, nemůže vás chvalořečit, kdo prohraje spor, nemůže vás chválit. Ale spravedlnost musí být vykonávána tak, že i když člověk odejde od soudu poražen, odejde alespoň s pocitem, že nebyl ponížen a bylo mu rozuměno. A zdá se, že toto je náš hlavní dluh.“