Z klášterů se vždycky šířila civilizace. To tvrdí Alena Ježková, autorka knih o řeholních řádech

Kniha o klášterech a řeholních řádech v Čechách a na Moravě jí zrála v hlavě dlouho. Lákalo ji, že o nich nic neví (protože není věřící). Pak pochopila, že to není důležité. „Je pravda, že cestu si můžete vytyčit. Ale je lepší, když nevíte, kam jdete a ta cesta vám vyrůstá pod nohama.“

Kniha Tichá srdce – kláštery a jejich lidé vyšla v roce 2013. Teď přišel na pulty druhý díl Tichá srdce – příběhy míst a lidí. Aleně Ježkové po prostudování spousty materiálů prý došlo, že kláštery byly skutečnými pulzujícími srdci v krajině.

Počítače, mobily, maily…

„Soustřeďovala se v nich nejen vzdělanost, ale taky nové hospodářské metody a nové technologie. Šířila se z nich civilizace.“ Stejné je to i dnes. Řeholní řády jsou různé, některé se věnují ve větší míře kontemplaci, ale nežijí uzavřeně. A nové technologie jim vůbec nejsou cizí.

„Běžně jsem se s nimi domlouvala mailem. Dokonce si myslím, že jsou daleko otevřenější vůči novinkám.“ Zvlášť se to prý projevuje u ženských řádů, které jsou zjevně praktické. „Jako příklad můžu uvést jednu řeholnici, které je 93 let a s tou si občas píšeme mailem.“

Radost z víry

Vzájemný respekt byl pro Alenu Ježkovou tím nejpěknějším při psaní o životě v klášterech. „Největší radost jsem měla, když mi někdo napsal: Modlím se za vaši práci. Pomáhalo mi to, protože jsem zjistila, že mi někdo věří.“

V klášterech funguje úplně běžný život. Občas je tam i legrace. „Jezdím tam, jako do lázní. Jsem tam ráda,“ říká sposovatelka Alena Ježková|foto: Adam Kebrt

Legendy začala číst už jako malá a je do nich zamilovaná dodnes. Přesto je ráda, že jsem nevystudovala historii. „Mám takové dobré alibi, že si můžu psát docela příjemným stylem. Říká se tomu popularizace historie.“

Jak přišla na svět "babka"

Drží se faktů, ale skrze příběhy přibližuje lidem a i dětem historii. Právě pro dceru vznikla její první známá knížka Praha, babka měst.

Alena Ježková vystudovala pedagogiku, ale ze školy brzy utekla. „Zjistila jsem, že mě svazují direktivní osnovy a že jsem rebel. Měla jsem svou vlastní představu.“ Později působila jako novinářka a editorka. Jak říká, cesta k psaní nebyla rozumová. Přišlo to prý samo.

Který klášter navštívila jako první? S jakými lidmi se v klášterech setkávala? Připravuje třetí díl Tichých srdcí? Více uslyšíte v iRadiu.