Z Bosny prchala před válkou úplně jiná generace běženců. Ljiljana Marič je dnes uznávanou ředitelkou českých lázní

Česko pro ni mělo být původně jen přestupní stanicí, když v prosinci 1992 utíkala ze Sarajeva. S manželem a tříletou dcerou v náručí. Jenže v Pardubicích se jim zalíbilo, a tak dál do Austrálie nebo Kanady už nepokračovali.

Lékařka Ljiljana Marič musela kvůli rozpadu Jugoslávie a komplikacím s legislativou pak skoro rok čekat, než jí tady uznali vysokoškolský titul. Za tu dobu se naučila česky. „Dnes už mamku opravovat nemusím, jen občas nějakou chybičku v napsaném textu,“ dodává s úsměvem 26letá dcera Irma.

Čtěte také

Zimní stadion a pokladnička

„Svoji první vzpomínku na Českou republiku si dokážu vybavit úplně přesně. Je to totiž zároveň moje vůbec první vzpomínka z dětství: Zimní stadion v Pardubicích,“ odpovídá bez váhání na otázku půvabná tmavovláska, dnes ekonomka.

„Já si zase vzpomínám, jak jsem trnula hrůzou, aby nám na hranicích nezabavili dětskou pokladničku, kterou si Irma vzala s sebou. Byla to její nejoblíbenější hračka,“ vzpomíná na prosinec 1992 doktorka Marič.

Ljiljana Marič bývá hostem Českého rozhlasu Pardubice|foto: Honza Ptáček

Řeší artrózy, dechovku i památkáře

K hematologii už se vrátit nechtěla, a tak odpověděla na inzerát na ředitelku Léčebných lázní Bohdaneč. Ve funkci pak zúročila i další specializace: internu a rehabilitaci. Pacienti s vleklými artrózami, bolestmi páteře nebo po operacích TEP (totální endoprotézy) se k ní rádi vracejí.

Nebaví ji ale řešit malicherné stížnosti. Třeba když se dvě pacientky na pokoji nemůžou dohodnout na sledování televize. Anebo věčný boj s památkáři kvůli opravám architektonické perly Lázní Bohdaneč – známého pavilonu Gočár.

Pavilon Gočár v Bohdanči|foto: Lukáš Peška

Chcete vědět, jak paní primářce léčila bolavá záda její dcera a proč už to nedělá? Více si poslechněte ze záznamu v iRadiu.