William Shakespeare: Sen noci svatojánské. Příběh milenců, lesních elfů, athénských řemeslníků i rozhádaných vládců přírodních živlů

Podobně jako alžbětinští vesničané odcházeli v čase májových slavností z vesnice do nejbližšího háje, aby se ráno vrátili zpět, přesouvá se děj hry z paláce aténského knížete do nedalekého lesa a ráno se opět navrací do města a do paláce.

Tento pohyb z denního prostoru lidské civilizace do nočního magického prostoru přírody, kde nad lidskou racionalitou nabývají vládu archaické, iracionální přírodní síly, je obrazem věčného cyklu přírodních dějů i zápasu o obnovení porušeného řádu ve světě přírody i lidských citů.

Režisérka o natáčení

Obraz narušené rovnováhy přírodních sil, pro který trpí všechno živé, byl také tím, co na Shakespearově komedii nejvíc zaujalo režisérku nové rozhlasové inscenace Martinu Schlegelovou: „Klíčový byl pro mě slavný monolog královny víl Titanie, ve kterém mluví o světě vyvráceném z řádu. Popisuje apokalypsu, kterou způsobila hádka mezi ní a jejím manželem Oberonem. Tato pasáž byla první, která se mi rozezněla v hlavě, slyšela jsem povodně a požáry a nad vší tou zkázou smějícího se hromovládného Oberona. Obraz narušených přírodních sil, které způsobí, že ,mráz si lehne do klína růžičkámʻ, mi ostatně připadá velmi aktuální.“

Jako kontrast k těmto nebezpečným živlům pojala Martina Schlegelová naopak postavy elfů. Za vydatné podpory autora hudby Jakuba Rataje a mistra zvuku Dominika Budila zní elfové jako laskavé hlasy lesa, který tu byl odedávna a je mnohem starší, než si kdokoli z nás umí představit. Byl tu dávno před prvním člověkem a nejspíš tu bude, až lidé zase nebudou.