Vzala jsem si dřevorubce

„V době, kdy jsem ještě nebyla věřící a byla takovej hledač, navštívila jsem jednoho léčitele. A ten mi věštil: ‚A ty holubičko, kde máš toho svýho holoubka?‘ – A pak říká: ‚Víš, jak ho poznáš? Podle orchideje.‘ – Říkala jsem si: Ježkovy zraky, co tohle je za indicii. Orchidej, no to snad ne. Čekala jsem růži, nebo tak něco, ale orchidej?“

A v tu chvíli mi to celý došlo

U začátku tohoto příběhu jsem byla. Veronika je moje kamarádka a autorka hudby k mému filmu Hormonální akvárium. Ani jedna z nás netušila, že ten kouzelný pán měl tehdy pravdu. Veronika totiž zanedlouho potkala svého muže Martina v Bílých Karpatech.

„Když jsem za ním šla, a stoupala tím kopcem nahoru, myslela jsem na něj a říkala si: Tady je to krásný, kvetou orchideje, to je úžasný. A v tu chvíli mi to celý došlo. Že on vlastně bydlí na kopci a kolem domu jsou všude orchideje...“

Ona koncertovala, on kácel stromy

Teď spolu s Martinem v malém domku vychovávají dvě děti a čekají třetí. Martin donedávna jezdil s koňmi, kácí stromy a pracuje v lese. Během několika let se Veroničin život zcela proměnil. Jako zpěvačka a violoncellistka cestovala z rodného Brna po republice a koncertovala se dvěma kapelami, skládala hudbu a byla v intenzivním kontaktu s umělci.

Její manžel si o tom myslí své. „My žijeme tady, protože to tak vyplynulo ze situace. Já su přizpůsobivý, mně by to bylo jedno. Spíš jak hrávala, tak mě docvaklo: jejda, snad to tak nebude nafurt. Že se snad i usadíme. Tím nechcu říct, aby nehrála nebo nedělala muziku. Ale ze začátku to pro mě bylo dost náročné. Ona hrála, já dvě děcka, jedno na břichu, jedno na zádech, a hlídal jsem.“

Veronika se na několik let vzdala tvorby ve prospěch rodiny, a jak říká, svého rozhodnutí nelituje. S blízkými přáteli, dvěma rodinami o šesti dětech, chtějí vstoupit do třetího řádu františkánů a svědomitě se na to připravují.

Příroda je prostě silnější

Můj výlet do Karpat měl být přátelským setkáním – a pro mě také příležitostí, jak se zaposlouchat do Veroničina hlasu a jejích živelných písní. Zastesklo se mi po tom, a když v jejich chaloupce vytáhla violoncello a zahrála melodie, které znám, cítila jsem, že i tady je doma. Než se na kamnech uvařila polévka, přenesla se do svého uměleckého světa, a jsem ráda, že jsem u toho mohla s mikrofonem být.

„Muži to mají jako umělci asi jednodušší. Ten cit ženskej nebo mateřskej, ten pud, je tak silnej, že si prostě na tvorbu necháš zajít chuť. Tak moc tě baví rodinnej život s dětma, že najednou se ti změní priority. Možná proto je tak málo žen, umělkyň, výtvarnic, hudebnic, divadelnic. Protože příroda je prostě mocnější…“