Výtvarnice Eva Roučka tvrdí, že žije hlavně pro umění

Eva Roučka odešla z normalizačního Československa do Francie pouze s batohem. Bylo to v roce 1979. V té době dělala sochařinu, keramiku i design.

„Přišla jsem na místní uměleckoprůmyslovou školu a doslova mi spadla čelist. Hned mi tam nabídli práci asistentky.“

Čtěte také

Studenti v École nationale suppérieure des arts appliqués et des matiers d‘art (ENSAAMA) ji prý dvakrát nezajímali. Mohla ale začít okamžitě pracovat. K dispozici měla keramickou pec a celý ateliér.

I Eva Roučka musí někdy čekat na svou múzu|foto: Archiv Evy Roučka

Bere to jako, že se to mělo stát. „Když je člověk poctivý, tak si myslím, že hoj ten archanděl Gabriel prostě dotlačí tam, kam má.“

Francie: Celoživotní sen a láska
Francii prý milovala od dětství. „Já se v životě vždy snažila dělat věci jinak. Všichni se učili anglicky, bylo to moderní. Já se ale, asi se třemi dalšími, učila francouzsky.“

O životě ve Francii měla původně větší iluze. Na druhou stranu v německy mluvících zemích pracovat nechtěla. „Oni jsou tam strašně pintlich a já jsem bohém, umělkyně.“

Hlavní je múza
To, že miluje svou práci, je viditelné na každém kroku. „Práce je silnější než já. Přímo pro umění žiju.“ Velký boj sváděla v době mateřství. Nakonec ji všechny tři děti velice obohatily.

„Jsou dny, kdy to jde samo, a dny, kdy to třikrát hodím do kyblíku a jdu raději uklízet ateliér.“

Když si ale prý řekne, že dnes udělá velké umělecké dílo, tak to obvykle nedopadne. „To pak začnu v osm večer a končím ve čtyři ráno. Prostě ke mně ta múza přišla. To jsou pak ty nejlepší kousky.“

Keramniku miluje už od dětství. Její výtvarný projev přechází z keramiky ke kresbě, malbě a třeba i k práci se dřevem nebo k výrobě šperků. A sáhla i po motorové pile. Tvoří totiž sochy ze dřeva.

Jak Eva Roučka tvoří své sochy? Jak se rozhoduje mezi materiálem? Co najdeme na její nové výstavě na pražské Novoměstské radnici? Poslechněte si v iRadiu.