Vyšla kniha o Pražském německém divadle

22. září 2013

Velmi často se hovoří o jedinečném pražském geniu loci, jehož stavebními kameny byly od konce 19. století česká, německá a židovská kultura. Nejednou to však bylo spíše potýkání a prolínání českého a německého živlu, přičemž Židé byli na obou stranách. Mnozí jako výrazné osobnosti prostředkovali mezi oběma skupinami, ovlivňovali jejich dění, především pak v kultuře. Připomíná to nedávno vydaná kniha Jitky Ludvové nazvaná „Až k hořkému konci“, s podtitulem „Pražské německé divadlo 1845 – 1945“.

Přestože kniha o pražském německém divadle je zcela specificky zaměřená, čtenáři nabízí plastický obraz doby, v níž se mísí a překrývají témata politická, národní, kulturní a společenská.

Dnešní genová analýza by jistě prokázala, že Pražané od poloviny 19. do poloviny 20. století byli potomky mnoha etnik, jak je do srdce monarchie přiváděly dějinné události. Jenomže národní identita té doby se vymezovala především jazykově. V tomto smyslu bylo židovské společenství nedílnou součástí tehdejší německy mluvící pražské populace.

Přestože mnozí Židé začali časem komunikovat česky, drtivá většina jich hovořila německy. Bylo to především dáno povinnou němčinou ve vzdělávacím systému, který se Židům otevřel s josefínskými reformami koncem 18. století. Postupná emancipace jim nabídla velké možnosti v nově vznikajících oborech - a to nejen podnikatelských a průmyslových; její součástí bylo také zapojení Židů do oborů kulturních.

Divadlo patřilo k těm nejvíce populárním. Židé proto byli velmi často v hledišti, na jevišti, ale zastávali i různé divadelní funkce. V případě Nového německého divadla všichni ředitelé až do příchodu nacistů byli Židé. Nejvýznamnějším z nich, který Nové německé divadlo – dnešní Státní operu Praha –založil, byl Angelo Neumann.

Monografie Jitky Ludvové zpravuje o ředitelování Angelo Neumanna doslova jako o „zlatých časech“. Čtenář se tak dozvídá mnoho o legendárním impresáriovi, ale také o hercích a herečkách, zpěvácích a zpěvačkách, seznámí se s významnými dramaturgy, režiséry, výtvarníky, ale i hostujícími umělci. Velmi zajímavé jsou statě o repertoáru Nového německého divadla, jeho výběru a o jednotlivých autorech, libretistech i skladatelích. Samostatnou kapitolou je vztah Angelo Neumanna k Richardu Wagnerovi.

Autorka si ovšem všímá i dalších židovských osobností předválečného pražského německého divadla - Heinricha Tewelese, Leopolda Kramera, Roberta Volknera a Paula Egera. Sleduje osudy této jedinečné divadelní scény světového formátu až do jejího skutečně hořkého konce, kterým byla nacistická okupace a po ní kulturní devastace komunistickým režimem.

autor: Tomáš Kraus
Spustit audio

Více z pořadu