Výchova muslimek v Čechách

V kritických diskusích o muslimech často zaznívají argumenty o potlačování práv žen v islámu a potřebě za ně bojovat a podpořit je. Na tom by se zřejmě shodla i většina těch, kteří s muslimy zásadní problém nemají. Když se pak ale podíváte na statistiky české organizace In Iustitia, která pomáhá obětem činů z nenávisti, zjistíte, že právě muslimové (a hlavně muslimské ženy) u nás patří hned po Romech mezi nejčastější terč. Ať už na ulici nebo v kyberprostoru. Nejeden novinář se mě v různých rozhovorech i mezi řečí zeptal, zda se to skutečně děje. Protože konkrétní případy se tak často v médiích neobjevují. Není to jen přitažené za vlasy? Kde ty muslimky jsou a proč nemluví? Pro natočení dokumentu jsem jich oslovil několik ze svého okolí. Většina z nich o svých zkušenostech mluvit odmítla. Ze strachu. Nakonec souhlasily tři. Dvě z nich s podmínkou zachování anonymity a jedna z těch dvou navíc s počítačově upraveným hlasem.

Mission: Očernit

Výchova mulimek v Čechách: Kateřina Gamal Richterová s rodinou|foto: Lukáš Houdek

Kateřina Gamal Richterová je matkou tří dětí – Abíka, Asii a Josefa. Spolu s manželem Abdallou, který je původem z Egypta, kde studoval češtinu, žijí už pár let v rodinném domku nedaleko Prahy. Kateřina pochází z české ateistické rodiny ze severu Čech, k islámu konvertovala před devíti lety a nosí hidžáb. „Šla jsem před pár dny podepsat nějaké dokumenty na úřad. Vystupovala jsem s dvouapůlletou dcerou a šel proti nám pán. Utrousil skoro neslyšně: P*čo!“ říká a dává se do hlasitého smíchu. Prý proto, že tyto situace, které v pražské MHD občas zažívá, považuje za absurdní. „Prostě jdu slušně oblečená, s malou dcerou, která má zlaté kudrnaté vlasy a nějaký pán mi řekne tohle? No tomu už se fakt musím smát, jinak bych se z toho už musela zbláznit.“ Muže tentokrát nekonfrontovala, jindy se však snaží na urážky reagovat.

Protože je jednou z mála muslimek v Česku, které veřejně vystupují, setkává se taky s řadou urážek a výhrůžek v on-line prostoru. Nedávno jedna z facebookových stránek vytvořila její zmanipulované fotografie, na kterých stojí s cedulemi propagující dívčí obřízku nebo terorismus. Původní snímek přitom pocházel z festivalu Prague Pride, kde se Kateřina vyfotila s heslem na podporu sexuálních menšin. Velká část uživatelů internetu tomu, že jde o reálné fotografie a její názory, uvěřila. A někteří volali po jejím lynči nebo zastřelení. „Myslím, že jim prostě vadí, že nezapadám do typické představy muslima. Podle některých lidí bych asi měla nenávidět homosexuály a další. To, že jsem se objevila ve stánku na Prague Pride, dokáže paradoxně řadu lidí neskutečně vytočit,“ vysvětluje. „Měli potřebu mě očernit.“

Výchova mulimek v Čechách: Kateřina Gamal Richterová s rodinou|foto: Lukáš Houdek

Otřesená

Teplice, Šenovský park, 28. července. Dochází k roztržce mezi skupinou protimuslimských aktivistů, kteří v parku pořádají provokativní opekání vepříků, a muslimskou matkou dvou dětí. Říkejme jí Fatima, svou identitu odhalit ze strachu nechce. Podle ní došlo nejprve k nadávkám a urážkám vůči její osobně, když procházela kolem, jedna z dívek do ní, zatímco držela v náručí batole, měla strčit zezadu. Parkem následně obcházel muž patřící ke skupince aktivistů a v ruce držel pistoli. Vyděšená Fatima volala manželovi, říkejme mu Farid, který měl jít po příchodu muže konfrontovat. Muž se podle manželů před Farida postavil a začal pistoli nabíjet. Přijela policie. Ta posléze obvinila jednoho muže a ženu z násilí proti skupině osob a jednotlivci. Ukázalo se, že se jednalo o plynovou pistoli.

Fatima s Faridem žijí v Teplicích, které považují za svůj domov, už několik let. Do parku chodí s dětmi každý den, mají tam taky řadu známých a přátel. Nikdy prý žádné problémy neměli. Až teď. Incident s rodinou značně otřásl. Fatima se do parku od té doby bojí sama chodit, děti několik nocí nemohly spát a plakaly. Podle Farida je jeho žena dosud otřesená a těžko se jí o incidentu mluví. „Byla šokovaná, že ji někdo udeřil, protože má šátek na hlavě. Ona se přitom chová velmi slušně, děti jsou šikovné. Máme to tu strašně rádi. Udělám všechno proto, abychom tu my i naše děti žili v klidu a míru,“ říká Farid.

Off-line

Asi dvacetiletá Mariam, která v dokumentu vystupuje pod falešnou identitou a s upraveným hlasem, pochází z Blízkého východu a odmalička žije v jednom ze středně velkých českých měst. Nejprve jí chodily četné urážky a výhrůžky přes Facebook. Ty ji sice zpočátku zneklidňovaly, později se je naučila zpracovávat a dnes se jim směje. Před časem se však svět on-line prolnul s tím off-line. „Tady se to stalo. Šla jsem tudy ráno a byla jsem tu napadena zezadu, spadla jsem na zem,“ vypráví na místě útoku. Někdo ji na ulici udeřil tupým předmětem do hlavy a strhnul jí šátek. Mariam si z toho, co následovalo, moc nepamatuje. Poté, co vstala a vzpamatovala se, skončila v nemocnici. Pachatel dopaden nebyl a ona si celou věc na žádost okolí nechala pro sebe. Říká, že strach nemá. Z jejího hlasu a mimiky to trochu působí, jako by tomu sama nevěřila, ale věřit chtěla. „Žít se s tím asi dá, ale člověk se ptá, kam až to třeba v budoucnu dojdeme,“ říká. „Člověk se nemůže vzdát své osobnosti nebo přesvědčení kvůli tomu, aby ho někdo začal vnímat jako člověka,“ dodává.

Za dveřmi bytů

Do natáčení jsem šel s tím, abych ilustroval, s čím se mnohé muslimky v Česku potýkají. Utvrdilo mě ale také v tom, že o ochranu muslimských žen mnohým lidem, kteří se na internetu bijí za jejich práva, ve skutečnosti vůbec nejde. Respektive o ni nejde za toho předpokladu, že se své víry, oblékání a zvyků nevzdají. Naopak se ukazuje, že pokud si svá specifika zachovají, a současně naruší zaběhlou představu o utlačované ženě, následuje pak stejnými lidmi snaha o jejich diskreditaci, výhrůžky a urážky. Jedna věc je pro mě osobně alarmující. A to, že si zejména muslimské ženy, se kterými jsem mluvil, často na život ve strachu zvykly a považují ho za normu. Strach se stal běžnou součástí jejich životů. Své zážitky si často nechávají pro sebe, nechtějí činit další problémy a napětí, zavírají se ve svých bytech a nechodí ven.

Strach společnosti z různých rizik, které s sebou může migrace z dálných míst přinášet, se dá pochopit. Je tohle ale skutečně ta cesta, jak jim účinně předcházet?