Vojačka, nebo vojákyně?

Otázka:

Prosím o vyjádření – podle mého názoru k dávno vyřešenému tvaru slova, a to v názvu povolání, kdy ženy jsou příslušnicemi vojska.
Právě si čtu svůj oblíbený časopis 100+1 - č. 6/2015 (redakce sídlí v Brně), kde na str. 48 hned prvním slovem začíná článek „Vojačky mohou v norské armádě...“ a dále v textu na str. 49, 2. ř. zdola „...má s vojačkami zkušenost“, a na téže stránce u informace o Kanadě „byla zabita první vojačka...“ Vybaví se snad každému nevhodné přirovnání k jinému povolání.

Před desítkami let byl tento tvar vysvětlován jazykovědci a dobře si pamatuji, že logicky bylo zdůvodněno, že je správné užívat výraz vojákyně (tak jako obdobně soudkyně, mistryně) a že je zcela nevhodné oslovení vojačka nebo dokonce vojanda.

Přeji Vám hodně úspěchů a radosti z Vaší záslužné činnosti. JUDr. Vlasta Rohová, Praha 8

Odpověď:

Uvedené zdůvodnění není přísně logické, náležitost přechýlené podoby nelze odvozovat od tvoření přechýlených podob k podstatným jménům soudce a ministr, která nejsou zakončena na -ák.

Z hlediska systémového neshledáváme na přechýlené podobě vojačka nic závadného, přechýlených podob na -ačka od podstatných jmen rodu mužského životného zakončených na -(á)k máme ve spisovné češtině více, někdy k nim existuje i konkurenční podoba na -yně:žák – žačka i žákyně, zpěvák – zpěvačka, rodák – rodačka, školák – školačka, kuřák – kuřačka apod.

Podoba vojákyně byla popsána v časopise Naše řeč v roce 1951 jako novotvar vzniklý z dobové komunikační potřeby a je zmíněna i v některých dalších ročnících. I ona je slovotvorně náležitá, srov. otrok – otrokyně, sok – sokyně, žák – žákyně, náměstek – náměstkyně.

Podoby vojačka i vojákyně uvádí Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost jako spisovné neutrální.