Vlci. Jak život, vesmír a vůbec vidí kluci na prahu puberty?
Pro někoho jsou vlci znamením dravosti a krutosti. Pro jiné znamením svobody a nespoutanosti. Pro další znamením soudržnosti a poslušnosti... V tomto dokumentu jsou vlci 13letí kluci na prahu puberty. Schopní otevřenosti, stejně jako sebestřednosti, když přeci právě teď formulují, kým budou, kým se stanou. Protože dospívají a musí nalézt svou vlastní identitu. Nejen tu předanou.
Oba dva žijí na jižní Hané. V kraji tradičních zvyklostí a kořenitých vztahů. Ale svět se, světe, div se, vyvíjí i tady. Šimon, nejmladší ze tří dětí, je z rodiny tradičně zbožné. Prasynovec kněze, který v komunistickém 40letí patřil ke sloupům odvahy na moravském venkově. O víře asi nikdy nepochyboval.
Bart, nejmladší ze čtyř dětí, je z rodiny přistěhovalé celkem nedávno, k níž patří koza, ovce, spousta psů a koček na dvoře, stejně jako esoterika a jistá lehkost bytí. Loni o Velikonocích se Bart nechal pokřtít. Poté, co už nějaký čas ministroval, přičemž Šimon v tom hrál podstatnou roli.
Příběh začal před třemi lety na letním táboře v lesích a týpí. Tehdy se Bart a Šimon, kteří se do té doby nikdy neviděli, stali přáteli bez nadsázky na život a na smrt. A vydrželi jim to doteď. Jejich přátelství spojuje rodiny zdánlivě spojitelné jen těžko.
Podivná tradice na jižní Hané
Myslím, že to bylo na Bílou sobotu, kdy dorazili kluci s hrkáním až k faře. Dokud jsem před pár lety nedošel na jižní Hanou, tuto lidovou tradici jsem neznal: kluci chodí po vesnici, různými dřevěnými nástroji vydávají charakteristické hrkavé zvuky a recitují říkanky, podle pevně daného řádu, kde většinou Jidáš hraje hlavní roli (nutno podotknout, že značně nelichotivou hlavní roli).
Jakási podivnost této tradice v dnešní době vyhřezla hned zpočátku, kdy jsme na Zelený čtvrtek v průvodu s kupou ministrantů vcházeli do kostela (v těchto krajích stále ještě docela plného), abychom slavili život, který smrtí nekončí, ale naplňuje se... A kluci-hrkači nás venku na ulici míjeli, s halasným hrkáním oznamujíce utrpení Pána Krista, o němž jinak neměli příliš tušení.
Nechápající, co dělají
Když podstatou Velikonoc netknutí kluci a muži chodívají v pondělí s barevnými fanglemi na pomlázkách, divné mi to nepřijde. Koneckonců mohou slavit třeba jaro. Ale hrkání v jejich podání přece jen podivnost je. Vyslovují něco, čemu nerozumějí, a ještě způsobem, na který by nikdo ze současných křesťanů ani nepomyslel, natožpak vyslovil. Židé jako zrádci Krista? Jidáš smažící se v pekle? Ale což.
Když přišli k faře, zrovna se z ní vyhrnula kupa zdravě rozjívených ministrantů ze své pravidelné schůzky a propluli jak mladý bouřlivý potok kolem hrkačů, kteří tam v menšině stáli jako kůly v plotě. Zahrkali, odříkali (v duchu jsem se ošíval nad tou nekorektností), znovu zahrkali, dal jsem jim nějaký financ, poděkoval za službu a pozval je do kostela. Odcházeli, kluci nepochopení a patrně nechápající, co vlastně dělají.
Bartoloměj Ježíš
Odpoledne, když mi přinesli příspěvek z hrkání (míněno na kostel, samozřejmě, to k té místní tradici taky patří), ptali se už sami, kdy že ta mše začíná.
Bart se před svým křtem ptal, jestli může přijmout jméno Ježíš. No, koneckonců, proč chodit ke kováříčkům, když může ke kováři, že ano? Později se rozhodl pro Ježíšovo „alternativní jméno“ (jak to nazval), totiž Immanuel, z Izaiášova mesiánského proroctví. Immanuel, Bůh s námi. To není přání, ale konstatování, které, myslím, Bartoloměj Immanuel chápe. Viděl jsem mu to v očích.
Jak život, vesmír a vůbec vidí kluci na prahu puberty? Poslechněte si ze záznamu v Archivu pořadů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
