Vlasta Matulová

31. říjen 2000

V Billingerově "Noci běsů" s námi poprvé hrála mladičká Vlasta Matulová, která pro svou roli Crescencie měla vše - její krása byla podivně chladná, ale až andělsky čistá, pod tím ledem jako by svítil zvláštní vnitřní oheň... Eduard Kohout

(Vlasta Matulová - vdova Šestáková, J.K.Tyl: Paličova dcera)

Vlasta Matulová... Ale tenkrát jsem ji opravdu nepoznal. Bylo to jedno obyčejné sobotní odpoledne na konci osmdesátých let a bylo to rozhodně na podzim, když nám naše maminka přivedla domů svoji spolužačku, se kterou se potkaly před kinem, slovo dalo slovo, lístky měly až na večer, a tak dávná přítelkyně ze školy přijala pozvání na kávu a skvělý jablečný štrůdl. Přišla mi docela obyčejná - další učitelka z okolí naší maminky, ale kdybych byl pozornější, viděl bych v jejích očích modrý závoj a taky plachost a smysl pro humor, které herečku Vlastu Matulovou (31.10.1918 - 18.4. 1989) proměnily cestou k nám domů v nenápadnou paní učitelku, která u pokladny kina potkala svou kamarádku z mládí. Líbila se mi ta její nehraná přirozenost, s níž okamžitě přijala pozvání a skromně se sklopenýma očima odmítala zvědavé a zkoumavé tatínkovy pohledy. Myslím, že viděl víc než jenom slavný filmový Modrý závoj, Minulost Jany Kosinové, Turbínu nebo i třeba i ten Veselý souboj z padesátých let. Myslím, že se mu paní Matulová líbila i po letech, ale byla tu maminka, a tak začal jenom zlehýnka, docela opatrně: "Víte, že mi někoho připomínáte?" - zeptal se. Paní učitelka skoro už prozradila svoje inkognito: " A koho, prosím vás?" smála se... "Jste hodně podobná paní Matulové," přiznal tatínek a vzpomínal na jednu filmovou melodii, kterou sice neuměl zazpívat, ale která mu určitě připomněla nějakou hezkou chvíli, protože se tváří v tvář své někdejší filmové lásce přece jenom trochu červenal.

(Vlasta Matulová - Míla Spazierová - Hezká: Modravých dálek volání)

Modravých dálek volání za Vlastu Matulovou ve filmu Minulost Jany Kosinové tehdy zpívala Míla Spazierová - Hezká. Vlastu Matulovou, si několik generací diváků pamatuje především jako členku naší první scény. Do Národního divadla přišla za války, v roce 1940. A byl to imponující nástup herectví tzv.brněnské školy, protože ve stejném roce byl do Národního divadla angažován i Karel Höger, jeho bývalá brněnská partnerka ho na jevišti v Calderonově "Dámě skřítkovi" přivítala tak trochu symbolicky slovy: Prosím, zůstaňte tu s námi... V Národním divadle byla Vlasta Matulová v pozdějším období také Desdemonou v Shakespearově Othelovi, hrála hlavní roli v Shawově Svaté Janě, známe ji jako Dubskou z Našich furiantů nebo Mahulenuvpohádce Julia Zeyera. Bylo jí vlastní spíš tiché, civilní, jakoby melancholické, herectví bez velkých gest a jenom s lehkým úsměvem na tváři. Naposledy jsem potkal jsem paní Vlastu Matulovou na Jižním městě na autobusové zastávce, vzpomněla si na tu odpolední návštěvu u nás doma, pozvala mě do divadla a ještě mi z toho zadního okna autobusu zamávala na rozloučenou. Ten úsměv za tím zaprášeným oknem si budu už navždycky pamatovat. Byla v něm ta milá nehraná přirozenost, kterou si mě tenkrát získala a na kterou teď vzpomínám nejen u filmů pro pamětníky...

Jednou z posledních divadelních rolí Vlasty Matulové byla Pavla Krausová z Örkenyho Kočičí hry... Vlasy blond, ale takový ty úplně přirozený, jako šampaňské. A k tomu anglickej žerzejovej kostým voříškový barvy...

(Vlasta Matulová: Pavla Krausová: Kočičí hra )

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka