Vlajkař. Kolaborovat nechtěl, a tak z původně vlastenecké Vlajky vystoupil. Přesto byl označen za fašistu a několikrát souzen

Září 1937, krátce před Mnichovskou dohodou. Politická situace v Evropě je velmi zostřená. Ve Španělsku zuří občanská válka, Picasso domaloval svůj slavný obraz Guernica. Právě zemřel T. G. Masaryk a jeho pohřeb se proměnil v manifestaci národní jednoty.

V Národním divadle měla premiéru Čapkova Bílá nemoc, z Německa odcházejí první političtí emigranti a s nimi se šíří zprávy o budování koncentračních táborů. Na hranicích země se staví opevnění. Není divu, že vlastenecky cítící občané naší země nechtějí sedět s rukama v klíně.

Proměna Vlajky

Spolek Vlajka byl založen roku 1930 jako politický klub. Jeho programem byl stavovský stát. Hlásily se k němu významné osobnosti z řad spisovatelů, filozofů i šlechty. Podobná uskupení vznikala po celé Evropě s voláním po radikální změně a očistě společnosti.

Vlajka se ale během protektorátu proměnila z poměrně sympatického spolku radikálního mládí v odpudivou kolaborující organizaci. Změnilo se vedení i členská základna. Mnoho jejích původních členů se od protektorátní Vlajky důrazně distancovalo.

Případ Jánský

Roku 1943 byla na popud ministra Emanuela Moravce rozpuštěna. Po válce soud poslal tři přední vlajkaře na šibenici a dalším udělil několikaleté tresty. Večer 4. září 1945 zatkl štábní strážmistr František Šnejdar i Václava Jánského, římského katolíka, profesora Vyšší hospodářské školy v Táboře.

Jánský do Vlajky vstoupil na popud spolužáka Františka Meleny a od roku 1938 byl župním vedoucím Vlajky v Táboře. Prováděl nábory a korespondoval s ústředím Vlajky, svolával schůze, disponoval finančním fondem a byl hybnou pákou spolku i v okolních okresech.

Fašista, který pomáhal potřebným?

Podle trestního spisu se Jánský hájil tím, že jeho původním cílem bylo bojovat proti roztříštěnosti českého národa v době, kdy dvacítka politických stran „národ rozdělovala a vykořisťovala“. Když ale pochopil, že Vlajka začala sloužit zájmům bývalé Německé říše, požádal v červenci 1940 o zbavení funkce.

Vedení Vlajky mu vyhovělo. Svou činnost ve Vlajce se pak v době války snažil vyvážit podporou perzekvovaných českých občanů. Pomáhal rodinám popravených československých vojáků, důstojníkovi československé armády poručíku Kovandovi umožnil útěk za hranice.

Vstoupil jsem do Vlajky, protože jsem ji považoval za organizaci národoveckou. Její existence byla úředně povolena a mně nebylo známo, jak se její program změní. Do takové organizace, jakou byla Vlajka v roce 1937, bych ovšem bez váhání vstoupil znova.

Václav Jánský v závěrečné řeči před soudem

Vina bez trestu

Soud ho sice uznal vinným zločinem podle paragrafu 3 retribučního dekretu, ve smyslu paragrafu 16 retribučního dekretu ale od potrestání upustil. Jánský tak byl 6. října 1945 propuštěn na svobodu. S verdiktem ale nesouhlasil Koordinační výbor stran v Národní frontě v Táboře a ozval se.

Pro Národní frontu byl vážený profesor fašistou, rasistou, antidemokratickým živlem a nepřijatelným vlajkařem. Za pár dnů se k Národní frontě připojila partyzánská skupina Táborité a místní odbočka Svazu osvobozených politických vězňů. Případ vzbudil obrovský zájem v tisku.

Lid si žádá nový soud

Na ministerstvo spravedlnosti docházely dopisy s žádostmi, aby „pomahači a přisluhovači Němců byli po zásluze a co nejpřísněji potrestáni“. Mimořádný lidový soud proto založil na Jánského nový spis. Sám Jánský se před Vánocemi 1945 dostal znovu do vazby.

Ale i 10. dubna 1947 byl Jánský zproštěn obžaloby. Státní zastupitelství podalo proti rozsudku zmateční stížnost, ta byla ale zamítnuta. Ovšem ani tím případ profesora Václava Jánského nekončí. V roce 1948 na něj byl vydán zatykač. Před soudem měl stanout potřetí.

Soud do třetice

K tomu ale nedošlo. Lidový soud v Táboře sděluje ministerstvu národní bezpečnosti v dopise z 1. října 1953, že Václav Jánský uprchl v květnu 1948 ilegálně za hranice. O jeho dalších osudech není nic známo.