VESELE O SMUTNÝCH ZÁLEŽITOSTECH

Když jsem se ráno vzpamatoval z velké ztráty, kterou Praze připravil požár Průmyslového paláce, vzpomněl jsem si na to, jak jsem tam kdysi coby student vysoké školy absolvoval svého druhu kuriozní brigádu jako tlumočník. Konal se tam - v 70. letech minulého století - více méně absurdní kongres světových odborářů, na který přijeli i Američané. Přistupoval jsme k nim zprvu s mladickým údivem, že v USA vůbec existuje něco levicového, ale pak jsem pochopil, že mnozí mají v různých průmyslových oborech velice silné slovo při vyjednávání se zaměstnavateli. A také, že jejich levicovost má své nepřekročitelné hranice. Hned vedle Průmyslového paláce, ve Sportovní hale, se totiž zrovna shodou okolností konalo mistrovství světa v ledním hokeji. Na přání hostů jsem od pořadatelů zajistil několik vstupenek na zápas československých a amerických hokejistů. Vedle mne seděl a brzy se velmi rozvášnil šéf delegace amerických odborářů. Když Američané dostávali na ledě na frak a místní publikum řičelo nadšením, rozběsnil se i odborář. Sňal z hlavy kovbojský klobouk, bez kterého neudělal v Praze ani ránu, a k mému pobavení začal zcela nediplomaticky ječet: "Beat the commies," neboli "Bijte komouše." Všiml si mého úžasu v očích, trochu se zastyděl a pak už křičel jen předpisově.

Další údiv mě zastihl v souvislosti s Průmyslovým palácem o dobrých deset, patnáct let později. To jsem měl pro změnu cosi na práci v čerstvě otevřeném "pakulu", jak všichni - myslím, že dodnes - říkáme Kongresovému paláci. Kdosi dobře informovaný mi tam řekl: "Víš, co prý bylo prvním a rozhodujícím popudem k tomu, že byla tahle budova postavena? Před lety se ještě v Průmyslovém paláci konal komunistický sjezd a nejvzácnějším hostem byl Brežněv. Jak se na zasedání nudil, díval se do stropu a najednou si všiml, že pod ocelovou konstrukcí se až úplně nahoře prohánějí vrabčáci. Što éto znáčit? zavrčel. A tato jediná výtka nejmocnějšího muže Kremlu údajně způsobila, že se místní straníci rozhodli postavit zbrusu nový palác, aby se Leonid příště nezlobil."

Úplně jiné myšlenky se mi derou na mysl, když sleduji hluboké spory kolem minulosti Milana Kundery. A také v tomto případě se mi chce, možná podvědomě, myslet v souvislosti s tímto skvostným literátem spíše na veselé zážitky. Podotýkám, že ani u jednoho ze dvou následujících jsem nebyl osobně, ale mám je opravdu z první ruky, takže se osmělím je převyprávět. Kundera coby mladík býval prý pohledným lovcem žen a měl úspěchy. Poté navázal konečně delší známost s pohlednou televizní hlasatelkou, které po určité době připadalo vhodné nastolit téma sňatku a manželství. Kundera se bránil, jak už to u mužů někdy bývá, a jeho partnerka nepovolovala. Nechtěl ji ztratit, ostatně jsou spolu šťastně dodnes, a tak na konec přivolil. Ovšem pod podmínkou jakoby vystřiženou z jeho ironických knih o lásce. Řekl, že tedy souhlasí, ale že není schopen absolvovat ten stupidní obřad na Národním výboru a vidí tedy jedinou možnost, jak to vyřešit. Jeho milá si jej vezme v zastoupení. Nevím jak dnes, ale tehdy to naše zákony zřejmě umožňovaly pro případ, že ženich či nevěsta dejme tomu na poslední chvíli onemocní, ale svatebčané ze všech koutů republiky jsou již sezváni a tak je požádán o výpomoc přítel či kamarádka. Kunderovu nastávající to prý roztrpčilo, což není divu, ale pokud svatbu chtěla, nebylo zbytí. Co se však nestalo, když svatební procesí napochodovalo do síně. V první řadě již kdosi seděl. Byl to Kundera, který se po celou dobu skvostně bavil, jak je ožeňován.

Mnohem později, na jaře roku 1990, jsem měl tu čest být v doprovodu Václava Havla jako rozhlasový zpravodaj i za jeho pobytu v Paříži. Kromě toho, že mě tam hned první večer okradli v metru a pak mi nezbývalo než se stravovat pouze na recepcích, což jinak nesnáším, tam došlo - jak jsem se dozvěděl - k jiné a mnohem důležitější záležitosti pod čarou oficiálního programu. Byl učiněn pokus o setkání Milana Kundery a Václava Havla, což se nezasvěcenému mohlo zdát jednoduché, ale ve skutečnosti prý nebylo vůbec snadné překonat obapolnou nechuť dvou nesmírně silných a slavných osobností, které se snad kdysi v 70. letech zásadně názorově rozešly. A tak přicházelo v úvahu snad jedině dát ty dva dohromady v pařížské kavárně u nenápadného stolu, k čemuž snad nakonec opravdu došlo, nicméně ledy nebyly nikterak prolomeny. Tím zajímavější a vlastně i cennější je velkorysost Václava Havla, s níž se nyní svého kolegy a soka zastal, když upozornil na složitost dávných jevů a vzkázal mu do Paříže zhruba toto: "Milane, držte se, jistě víte, že jsou na světě horší věci, než být vláčen v tisku."