Úžasné životy: Libuše Šafránková podle Jana Hrušínského

Libuše Šafránková se narodila 7. června 1953 v Brně. Vystudovala tamní konzervatoř a už v 17 letech se představila na jevišti Mahenovy činohry jako Shakespearova Julie. Její křehkost a přímo průzračná herecká pravdivost ji ve stejné době přivedly i před kameru.

Zvonivý smích

Ve dvoudílném televizním filmu Babička ztvárnila klíčovou postavu Barunky. Jan Hrušínský ve filmu hrál jejího nesmělého ctitele Orlíka.

„Když jsem přijel na natáčení, slyšel jsem, že mají výbornou představitelku Barunky. Druhý den jsem pak pěšky přicházel ke Starému bělidlu a už z dálky jsem slyšel zvonivý smích. Říkal jsem si, že kdo se takhle hezky směje, to musí být krásný člověk. A byla to Libuška Šafránková.“

Princem v Popelce měl být Hrušínský

Princem v pohádce Tři oříšky pro Popelku měl být původně Jan Hrušínský|foto:Profimedia

Asi nejslavnější rolí Libuše Šafránkové je titulní postava ve filmové pohádce Tři oříšky pro Popelku. Patří už neodmyslitelně ke každým Vánocům. Málokdo ovšem ví, že princem, který svou vyvolenou pozná díky střevíčku, měl být původně Jan Hrušínský.

„Volal mi režisér Vorlíček, že má pro mě roli prince v hezké pohádce. Začal jsem se těšit na další milé setkání s Libuškou, ale druhý den jsem se dozvěděl, že ve filmu hrát nebudu. Tehdejší vedení Barrandova mé účinkování zakázalo kvůli postojům mého otce v roce 1968.“

O dva roky později však zákaz pominul a Jan Hrušínský s Libuší Šafránkovou tak mohli natočit filmy Můj brácha má prima bráchu a Brácha za všechny peníze.

Poslední divadelní role

Libuše Šafránková odešla letos 9. června|foto:Marek Pátek, CNC / Profimedia

Libuše Šafránková excelovala na jevišti Činoherního klubu, kde také poznala svého manžela Josefa Abrháma. Po krátkém působení v Národním divadle v 90. letech se rozhodli divadlo zcela opustit. Společně udělali jedinou výjimku pro Divadlo na Jezerce Jana Hrušínského.

„Hráli ve filmových dotáčkách pro hru Zahraj to znovu, Same. Letos v prosinci jsme odehráli tři představení na Libuščinu počest. Okamžik, kdy jsem s ní vedl dialog a uvědomoval si při tom, že už není mezi námi, byl snad nejsilnější, jaký jsem za 45 let u divadla zažil,“ vzpomíná v cyklu Úžasné životy Jan Hrušínský.