Úžasné životy: Eva Olmerová podle první dámy českého jazzu Jany Koubkové

24. říjen 2021

Když zpěvák přestane zpívat, je to smutné. Když přestane zpívat Eva Olmerová, nedá se to ticho snést.

Autor: Marek Mojžíšek
Dramaturgie: Daniel Kupšovský
Zvukový mistr: Ladislav Čurda
Premiéra: 24. 10. 2021
Produkce: Klára Illiašová

Asi těžko se najde někdo, kdo by neznal jméno Evy Olmerové. Stejně tak ji díky nezaměnitelnému hlasu pozná po prvních pár taktech písně.

„Často se o ní mluví jako o naší nejlepší jazzové zpěvačce. Ale ona sama se za ni nepovažovala. O jazz jí vlastně tolik nešlo a k hudbě se dostala přes partu trampů na Ztracence. Když pak najednou vystoupila na jazzovém festivalu, všichni jen zírali,“ vzpomíná na začátky své kolegyně a přítelkyně Jana Koubková.

Výslechy a vězení

Olmerová je ale známá taky díky svému životu plnému karambolů, střetů s komunistickou mocí a alkoholu. Pocházela z rodiny, která měla vazby na Benešovu exilovou vládu, její dědeček byl dokonce britským občanem a strýc letcem Royal Air Force.

Po roce 1948 se tak logicky dostali do hledáčku StB, sama Eva byla už jako sedmnáctiletá několik dní vyslýchána. V následujících letech pak dokonce dvakrát okusila vězení.

Do zpěvu dávala srdce

Luděk Hulan a Eva Olmerová při vystoupení na I. Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze v roce 1964

Hudba pro ni ovšem byla vším a bylo jedno, jestli jde o jazz, šanson nebo trampskou písničku. Do všeho dávala naplno svoje emoce, perfektní frázování, ale třeba i skvělou angličtinu. Kvůli nepřízni režimu jí ale desek vyšlo jen málo.

„My dvě jsme spolu na začátku 90. let natočili Svíčku a stín. Původně to měla být jenom její deska, ale Eva už na tom nebyla zdravotně dobře, a tak mě skladatel Standa Kalous přizval ke spolupráci. Bohužel, Eva za rok potom umřela.

Dodnes pamatuju, jak jsem ji chodila navštěvovat na kliniku. Svým optimismem a humorem, a možná i grogem, který servírovala v nemocničním pokoji, vyléčila mnoho svých spolupacientů,“ směje se Jana Koubková.

Spustit audio

Související