Úsměv na sto způsobů
Úsměv a smích jsou u člověka většinou vnímány jako prosociální projevy související s pozitivním naladěním jedince. Tyto projevy však nejsou tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Úsměv na sto způsobů
Za jednoduchý uzavřený úsměv vděčíme svalu smíchovému (m. risorius), který roztahuje ústní štěrbinu. Tento sval tlačí ústní koutky dozadu a nahoru a při spolupráci s velkým lícním svalem může vzniknout tzv. „dolíček“. Při úsměvu způsobeném pomocí zvedače horního rtu se horní ret stahuje a zvedá tak, že odhaluje horní řadu zubů, zatímco dolní řada zubů zůstává ukryta. Za takovým úsměvem můžeme tušit mírumilovné úmysly, potěšení i pobavený úžas. Prostý úsměv nižší intenzity však může být nejen projevem snahy o přátelský vztah, ale také projevem plachosti, nejistoty a váhavosti. Při bázlivém pousmání se koutky úst pouze roztahují do stran. Ústa roztažená do šířky jsou z evolučního hlediska signálem strachu.
Cenění zubů je znakem strachu
U našich nejbližších příbuzných, šimpanzů, se totiž tzv. tiché cenění zubů většinou vyskytuje v situacích, kdy se jedinec podřizuje jinému, dominantnímu jedinci. Podobně i u člověka odhalení dolních zubů kontrakcí stahovače dolního rtu, který snižuje ústní koutek a dolní ret, může znamenat hrozbu, nepřátelství a hněv. U člověka i jiných primátů je tedy třeba odlišovat cenění zubů, které je spíše reakcí na nějaký sociální tlak, od úsměvu, který značí naopak bezstarostnost a přátelské úmysly, i když obojí vypadá relativně podobně.
Článek publikujeme se souhlasem časopisu Vesmír 4/2012.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
