Uslzená babička, hrobové ticho i stíny tanků na zdi. Rok 1968 neumím vytěsnit, přiznává redaktor Vlastimil Weiner

20. leden 2025

S rozhlasem ho pojí silné citové pouto. Nejenom proto, že v 80. letech začínal ve studiu v Hradci Králové, ale i díky svému příbuznému Milanu Weinerovi, který v klíčovém roce 1968 řídil zahraniční redakci Československého rozhlasu. „Poprvé mi o něm vyprávěl táta. Pak ale přišla okupace...,“ vzpomíná Vlastimil Weiner, dlouholetý reportér ČT. Jak těžký pro něj byl přestup do televize? Šlo mu někdy při reportování o život? A jak se stalo, že je po něm pojmenovaný dostihový kůň?

„Rok 1968 je pro mě celoživotní trauma. Bylo mi osm let a byl jsem u babičky v Plátěnicích u Pardubic. Ten den, kdy přijely tanky, jsem i jako malé dítě cítil, že se děje něco divného, strašného, hrozného. Stál jsem na zápraží, ve vesnici bylo hrobové ticho. A pak jsem uviděl na horizontu babičku na kole. Jede z obchodu, veze chleba, pláče a volá na mě: ,Vlastíku, je válka,‘“ vypráví redaktor České televize Vlastimil Weiner.

Čtěte také

Vzpomínky, které nemůže vytěsnit ze svého vědomí, ještě umocňuje osud jeho jmenovce a příbuzného Milana Weinera. „Mrzí mě, že se dožil tak krátkého věku. Rád bych se s ním samozřejmě potkal. Bohužel zemřel v pětačtyřiceti v únoru 1969. Na druhé straně se ale nedožil toho, co by ho zřejmě čekalo...“

Kariéra lidí z generace osmašedesátníků z Československého rozhlasu i z ostatních sdělovacích prostředků skončila vesměs smutně. „Když bych s ním mohl mluvit, asi bych se ho zeptal právě na tento moment. Na statečnost lidí, novinářů, reportérů, kteří do toho šli s plnou vervou v naději, že se budou moci přece jenom svobodněji vyjadřovat. Že se národ znovu nadechne. Bohužel přijely ruské tanky a bylo po nadějích...“

autoři: Tereza Kostková , opa
Spustit audio

Související