Toxoplasma nás ovládá (5/5)

V rámci jedné takové studie, kterou jsem uskutečnil s diplomantem Janem Havlíčkem, jsme porovnávali výskyt toxoplasmózy v jednotlivých věkových skupinách mužů a žen z normální populace s výskytem u stočtyřicetišesti osob, které se staly účastníky dopravní nehody, ať již v roli řidičů, nebo chodců, které srazilo v ulicích Prahy auto. Výsledek byl zajímavý. Ukázalo se, že osoby nakažené toxoplasmou, chodci i řidiči, muži i ženy, se s pravděpodobností 2,65krát větší než osoby nenakažené stávají účastníky dopravní nehody.

Naši studii bylo nesmírně obtížné publikovat. Do tisku byla přijata až v šestém časopise. V pěti předchozích ji odmítli nejspíš právě proto, že z ní vyplývalo, že toxoplasmóza může mít zcela zásadní praktický dopad na zdravotní stav světové populace. Podle údajů Světové zdravotní organizace zahyne v důsledku dopravních nehod na celém světě asi jeden milion čtyři sta tisíc lidí ročně. Když budeme pro jednoduchost předpokládat, že frekvence výskytu toxoplasmy je celosvětově − stejně jako v České republice − třicet procent, znamená to, že v důsledku latentní – neboli skryté – toxoplasmózy, o které se obecně předpokládá, že nemá žádný praktický význam, zahyne ročně několik set tisíc lidí. Myslím, že i já kdybych dostal k posouzení takový rukopis, zvláště rukopis pocházející z podobně exotické země, jako je Česká republika (Kde to je, Kavkaz, co?), díval bych se na něj velice nedůvěřivě. Důvěryhodnost naší studie ovšem dnes zvyšují dvě nezávislé studie z Turecka, publikované o 3 a 4 roky později, které obě rovněž prokázaly, že toxoplasmóza výrazně zvyšuje riziko dopravní nehody. My sami jsme výsledky potvrdili i další studií provedenou na bezmála 4 tisících vojenských řidičů.

Vliv toxoplasmózy na chování nakažených osob jsme nestudovali pouze sledováním pravděpodobnosti dopravní nehody, ale reakční doby infikovaných osob jsme měřili i v laboratorních podmínkách. Posadili jsme testovanou osobu před počítač a nechali ji absolvovat dva testy. V jednom jsme jí doprostřed obrazovky promítli bílý čtvercový rámeček, ve kterém se v nepravidelně dlouhých intervalech od jedné do osmi vteřin objevoval malý bílý čtverec. Pokusná osoba měla v okamžiku, kdy se čtverec objevil, co nejrychleji zmáčknout tlačítko. Druhý výkonnostní test byl o něco složitější. V pravidelných intervalech se ve středu obrazovky objevovala trojciferná čísla a osoba měla zmáčknout tlačítko pokaždé, kdy se druhé trojciferné číslo shodovalo ve dvou číslicích s předchozím číslem. Tohle už bylo náročnější, protože zde pokusné osoby musely vyhodnocovat informaci, nikoli jen reagovat na jednoduchý podnět. Tento projekt prováděl v rámci své diplomové práce kolega Havlíček. Podařilo se mu prokázat, že osoby nakažené toxoplasmou skutečně dosahují − v tom jednodušším testu − výrazně horších výsledků než osoby nenakažené. Rozdíly však byly patrné především ve druhé minutě celkem tříminutového testu. V první minutě byla výkonnost nakažených i nenakažených osob velmi vysoká, ve druhé minutě se nakažené osoby unavily a jejich výkonnost šla dolů. Až ve třetí minutě šla dolů i výkonnost nenakažených osob.

V našich studiích na dárcích krve se ukázalo, že to, jestli je člověk infikovaný toxoplasmou či nikoli, vysvětlí zhruba sedm procent rozdílů mezi osobami v reakčních dobách. Jinými slovy, lidé se mezi sebou liší v reakčních dobách, někteří jsou rychlejší, jiní pomalejší, přičemž pouze za sedm procent pozorovaných rozdílů je odpovědná toxoplasmóza. Na první pohled se může zdát, že sedm procent je malé číslo. Ve skutečnosti se ale v biologii takový efekt pokládá již za středně silný. Vtip je v tom, že síla biologických efektů se z generace na generaci kumuluje. Pakliže se například v populaci toxoplasmy objeví mutant, který získá schopnost manipulovat chování svého hostitele − například dokáže snižovat reakční dobu svého hostitele o pár procent, tak v průběhu několika málo desítek generací převládne nad jedinci, kteří snižovat reakční dobu hostitele neumí. Těch sedm procent vysvětlené variability je tedy poměrně hodně a tento efekt může být klidně odpovědný za to, že toxoplasmou nakažené osoby mají 2,65krát větší riziko dopravní nehody, jak jsme zjistili v našich studiích.

Je jasné, že skrytá, tedy latentní toxoplasmóza ovlivňuje schopnost řízení mnohem méně než třeba alkohol nebo obyčejná chřipka. V takových případech bývají naše poznávací schopnosti i reakční doby zhoršené mnohem více. Problém je ale v tom, že zatímco opilý je člověk jen občas a jen tu a tam zároveň sedne za volant – a právě tak chřipku máme obvykle jen jednou za rok –, jakmile se jednou nakazíme toxoplasmou, máme latentní toxoplasmózu až do konce života. A kdykoli si pak sedneme za volant nebo se rozhodneme přejít silnici, máme 2,65krát větší šanci než nenakažená osoba, že se staneme účastníkem dopravní nehody. A i když je u průměrné osoby riziko dopravní nehody obecně poměrně malé, v důsledku vysoké promořenosti populace latentní toxoplasmózou se riziko sčítá a výsledkem mohou být statisíce mrtvých.

Graf ukazuje závislost rizika dopravní nehody na titru (tj. v ředěném séru) specifických protilátek proti toxoplasmě u vojenských řidičů s RH pozitivním (kolečka) a Rh negativním (křížky) faktorem. Zatímco u nenakažených řidičů není v riziku autonehody mezi Rh pozitivními a Rh negativními osobami prakticky žádný rozdíl, u nakažených řidičů je u Rh negativních osob riziko autonehody obvykle vyšší než u osob Rh pozitivních a s výškou titru protilátek se toto riziko ještě zvyšuje. Rh negativní řidiči s titrem protilátek 1 : 64 a výše, tj. osoby, které se nejspíš nakazily relativně nedávno, měli pravděpodobnost nehody během vojenské služby skoro 17 %, tedy asi 6 x vyšší než nenakažení řidiči. Čísla v grafu vyjadřují počty Rh pozitivních/Rh negativních řidičů s příslušným titrem protilátek.

Riziko dopravní nehody|foto: Jaroslav Flegr

Co z toho vyplývá pro praktický život? Máme sebrat všem toxoplasmou nakaženým osobám řidičské průkazy nebo jim je vůbec nevydávat? Asi ne... Vlastně bych byl určitě proti, a to ne proto, že jsem sám nakažen. Ovšem třeba už v případě leteckých dispečerů nebo pilotů bych asi uvažoval trochu jinak. Podle mého názoru by nenakažení profesionálové měli být pravidelně testováni na toxoplasmózu a v případě nákazy by měli být zhruba na dva roky přeřazeni na jinou práci. Ale možná by stačilo takto hlídat pouze osoby s Rh negativním faktorem (které tvoří jen asi šestnáct procent české populace). Jak jsme totiž náhodou objevili při testování dárců krve, dochází u těchto lidí ke zhoršování výkonnosti výrazně rychleji. V každém případě se domnívám, že by člověk měl vědět, zda je toxoplasmou nakažený či nenakažený a v případě, že patří do první skupiny, měl by se svými potenciálně zhoršenými reakčními časy předem tak trochu počítat. A to možná nejen při volbě povolání.

Ostatně zdá se, že infikovaný člověk se časem se svými horšími reakčními časy naučí podvědomě počítat. V našich pokusech jsme totiž zjistili, že zatímco reakční doby se v čase od infekce zhoršují, pravděpodobnost dopravní nehody naopak s dobou od infekce postupně klesá. Když jsme sledovali reakční časy vojáků, dárců krve nebo později i studentů, pokaždé měly nejhorší reakční doby osoby s poměrně nízkými hladinami protilátek. Tedy osoby, které se nakazily patrně už velmi dávno. Nicméně v případě rizika havárie tomu tak nebylo, tam měly největší riziko nehody naopak osoby s nejvyššími hladinami protilátek, tedy takové, které prodělaly akutní toxoplasmózu relativně nedávno. Domnívám se, že infikovaní řidiči si zkrátka na své zhoršené reakční časy zvykli. Zjistili, že mají reakční doby delší a přizpůsobili tomu svůj způsob jízdy. Samozřejmě existuje i méně optimistické vysvětlení, to, že se infikovaní řidiči, kteří již předem nebyli extrémně opatrní, v průběhu času pozabíjeli a nebo alespoň přišli o řidičák. Ale jakožto toxoplasmou nakažená osoba tady toto druhé vysvětlení raději předem odmítám a kategoricky zavrhuji.

Nejdůležitější zbraní proti toxoplasmóze by měla být prevence, která začíná znalostí rizikových faktorů, zvyšujících pravděpodobnost nákazy toxoplasmou. Naše dotazníkové průzkumy prokázaly, že hlavním rizikovým faktorem v naší zemi je chov králíka. Králíci z venkovských chovů jsou ve vysokém procentu případů infikovaní toxoplasmou. Je to nepochybně způsobené tím, že jsou krmeni senem, které bývá obvykle uskladněno v senících nebo na půdě. V těchto místech se často zdržují kočky a je dost pravděpodobné, že tam zanechávají i trus s cystami toxoplasmy. Manipulace s kontaminovaným senem může nakazit nejen králíky, ale dokonce může být i přímým zdrojem nákazy pro člověka. Současně platí, že chov králíka bývá spojen se zabíjením, stahováním a kucháním zvířat a při této příležitosti může velmi snadno dojít k infekci. Krev z infikovaného zvířete se totiž může dostat do různých oděrek na kůži nebo na sliznici člověka a je známo, že touto cestou se může dotyčná osoba poměrně snadno infikovat.

Oproti tomu chov kočky, která je definitivním hostitem toxoplasmy, není příliš silným rizikovým faktorem. Když je kočka chovaná v bytě a je krmená tepelně zpracovanou stravou, jen obtížně se může stát zdrojem nákazy. A i když se nakazí, třeba od nějaké myši, vylučuje cysty toxoplasmy jen v krátkém časovém období několika dnů až týdnů a po zbytek života je vůči další nákaze odolná.

Za to však významným zdrojem nákazy je zahradničení. Když má člověk vlastní zahrádku a pěstuje si na ní zeleninu, určitě mu hrozí, že si tam jeho nebo sousedovy kočky udělají záchod, přesněji řečeno, spoustu malých záchůdků. Cysty zůstávají v půdě infekční i několik let, takže když si pak časem náš drobnopěstitel vytrhne ze záhonu třeba mrkev a schroupá ji nedokonale omytou, může se infikovat velmi snadno.

Rozšíření toxoplasmózy v lidské populaci by se patrně dalo výrazně omezit prostřednictvím vhodné ústně podávané vakcíny, která by imunizovala populaci „divokých“ a polodivokých koček v blízkosti lidských sídel. Úplně se zbavit toxoplasmózy by se asi ani tak nepodařilo, na to je toxoplasma příliš šikovný parazit s příliš širokým spektrem mezihostitelských druhů. Jedinou cestou by snad bylo vyhubit napřed veškeré kočky - to si ovšem netroufám ani v žertu navrhnout, nebo mne rodina vydědí, nebo to dokonce na mě prozradí našemu kocourovi Ferdovi (ten už ostatně něco tuší – kdykoli začnu vleže v posteli psát na notebooku, uvelebí se mi před displejem a strašně překáží). Snížit výskyt toxoplasmózy pomocí účinného vakcinačního programu pod pět procent, tedy na hodnotu, s níž se dnes setkáváme v mnoha oblastech Asie, by ale dosažitelné bylo. Ve světě bez toxoplasmy by pak byly ženy méně společenské, srdečné a méně parádivé a muži by byli v průměru o tři centimetry nižší a měli by v krvi nižší hladinu testosteronu. Když ale uvážíme, že by zároveň nejspíš ubylo autohavárií, sebevražd a schizofrenie, jsem v pokušení přiznat, že by to za to stálo.