„Tenkrát mě to zlomilo. A říkám to až tady.“ Petr Janda v otevřeném rozhovoru s F. R. Čechem

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy František Ringo Čech a Petr Janda

O životních prioritách, vztahu k dceři Martě, historii Olympicu, ale třeba i vztahu s F. R. Čechem.

František Ringo Čech: Vážení posluchači, dnes mám vzácného hosta. V našem programu vystoupí se mnou Petr Janda. Jeden z největších rockerů, jaké máme. Peťo, začínáme Gottem. Vyber si nějakýho Gotta, který je tvému srdci nejbližší?

Petr Janda: Ahoj. No, Trezor třeba.

František Ringo Čech: Prosím tě, o tý písničce Trezor kolujou různý zvěsti, jak to vznikalo?

Petr Janda: Zaprvé to byla prvotina Ládi Štaidla a Jirka napsal text. Jeho brácha a oni za náma tenkrát přišli, protože Olympic byl v tý době už strašně slavnej a božský Karel s Láďou Štaidlem nebo s Jirkou, už nevím kdo, přišli za náma, jestli bysme jim to nenatočili. A že studia byla plný, tam nás nenáviděli, že jo, tam nás nechtěli vzít do studia. Tady bylo vlastně jenom jedno nebo dvě.

A tak jsme se rozhodli, že to s legendárním zvukařem Láďou Mikšovským natočíme na Grundiga. No, a točili jsme to, člověče, myslím v Radiopaláci v nějaký místnosti. Tam jsme dali bicí a on dal nějaký mikrofony. Ale ta nahrávka nezní zase tak úplně blbě. A hlavně z toho byl strašnej hit, že jo.

František Ringo Čech: Já bych chtěl, aby sis vzpomněl, když jste byli s bráchama malí, co se hrálo v rádiu v tý době, co ti utkvělo?

Petr Janda: Jasně, to ti řeknu přesně, co se hrálo. Třešňový květy.

František Ringo Čech: A potom, když přišli Kučerovci, pamatuješ se na tu vlnu? Kučera hrál taky na trumpetu…

Petr Janda: Mně se líbila ta havajská kytara klouzavá, ta Still Guitar. A já si, člověče, dodnes pamatuju jeden text tý řeči těch havajskejch krasavic. Představ si, já si to doteď pamatuju.

František Ringo Čech: Kolik jsi měl sourozenců, Petře, nebo kolik máš sourozenců?

Petr Janda: Sourozence mám dva. Mám Jirku, ten je bohužel na tom bídně teďko. Jirka byl saxofonista. Ten hrál rock´n´roll. A Slávek Abraxas.

František Ringo Čech: Tvoje děti teda všechny vykazovaly sklony umělecký, viď?

Petr Janda: No, tak, Marta, tak ta je známá, že jo. Marta nechtěla dělat muziku. Chodila na piano nebo chodila k nám učitelka, taková mladá holka, na kytaru chodila a na nic se vlastně nenaučila, protože furt jenom žvanily. A pak se dostala k tý muzice náhodou v Německu. To už je ale také dávno. To bylo vlastně někdy v roce 92. Rok byla v Americe před tím jako 17letá. Ona si ten život prožila poměrně složitej a musela se s tím životem poprat. A je to na ní hrozně znát.

Marta Jandová a Václav Noid Bárta během soutěže Eurovision Song Contest Vienna 2015

A je to dobře, že prostě neměla ten život takovej jednoduchej. Protože se dokáže poprat s kdekým a dokáže kdekomu co říct a je prostě ostřílená. Umí pět jazyků. Je neskutečně vzdělaná. A v Německu měla svůj televizní program. Jezdí tam prostě pořád a je tady strašně populární. Já jí hrozně fandím a jsme strašný kámoši spolu, ale úžasný kámoši.

František Ringo Čech: Můžu vám jenom gratulovat. Když vznikal Olympic, ty už jsi měl za sebou velmi úspěšnou část Sputniku, je to tak? Kdo to dal dohromady?

Petr Janda: Dá se to tak říct. Ale to víš, to byla amatérská parta z gymnázia v Korunní ulici. Tenkrát se to jmenovalo Jedenáctiletá střední škola a ulice se jmenovala Piecková, což byl nějakej bolševik německej. To byla ta doba, éra, kdy se poslouchalo rádio Luxembourg.

Oni se nějak dohodli, že by bylo dobrý zkusit tu muziku z rádia Luxembourg hrát, tak začali hrát Luxembourg. Já byl vinohraďák jako oni, když já jsem díky tomu nešťastnýmu třídnímu původu chodil do školy na gymnázium do Košíř, to byla taky jedenáctiletá střední škola, takže jsem vlastně ty kluky z Vinohrad, ani z Londýnský neznal. A oni mě tenkrát vyhmátli, jako že hraju na kytaru, tak jsem se k nim přidal a asi dva roky jsem s nima hrál.

František Ringo Čech: Kdo byl vůdčí duch tý kapely. Vašíček?

Petr Janda: Dalo by se říct, že Vašíček. Já s Vašíčkem kamarádím. Člověče, my jsme se 40 let neviděli, on emigroval do Rakouska, žije ve Vídni.

František Ringo Čech: On byl autor nebo jenom zpěvák?

Petr Janda: Prosím tě, on byl zpěvák a snad napsal nějaký texty. Myslím, že napsal text Jailhouse Rock – Krvežíznivej rak a tvrdil, že byl s velkou horečkou v posteli, a že to proto vzniklo a jinak to byly většinou převzatý písničky. Málo bylo těch novejch, složenejch z členů Sputniku. Ale texty byly v češtině. Anglicky se moc asi zpívat ani nesmělo, takže se zpívaly ty texty česky.

František Ringo Čech: Kdo přišel s tím, že udělá kapelu Olympic?

Petr Janda: To já taky nevím. Protože já jsem tam zpočátku nebyl. Jedinej žijící člověk, kterej by si to mohl pamatovat, je Míra Růžek a on s náma hrál na saxofon asi do roku 94. Pak už se ten saxofon ukázal jako naprosto zbytečnej, tak jsme se s ním rozloučili. A on mně vyprávěl o tom, že to byla vlastně kapela, která vznikla v karlínským kulturním středisku. Hráli dřív zřejmě dixieland, ten tradiční jazz. Oni byli zřejmě kapela, která hrála k těm divadlům, divadelním představením Šimka a Grossmanna, že jo. A teprve pak se přetransformovali na jakousi rock´n´rollovou kapelu a pak se k nim přidával Bobek, Miki Volek… Já jsem tam byl až od roku 63, od léta.

František Ringo Čech: Čili v tom pivovaru v Karlíně jsi nebyl? Jako Souly začínaly u kaštanu, tak my jsme začínali v tom pivovaru. Tam jsi musel bejt. U Zábranskejch.

Petr Janda: Ne, já jsem chodil do Hamburku zkoušet. Vlastně odešel Chrastina a basák z mý kapely Big Beat Quintet. Já jsem najednou byl na suchu a oni mně volali, jestli bych tam nešel hrát, že jde Kaplan v září na vojnu, tak já jsem tam vlastně přišel místo Kaplana.

Čtěte také

František Ringo Čech: Když jsme zmínili Milana Růžka, já jsem s ním nedávno mluvil. Vstoupil jsem do rockové síně slávy. No, pěkně pozdě. Ty už jsi tam určitě 20 let. To bylo tak nádherný setkání. Dědouškové, babičky jak trsali, člověče, jive a jaký figury, tyhle ty babky na parketu. My jsme s ním nahráli Slepici, je to tak nebo...

Petr Janda: Ne, Slepici, ne. /nesrozumitelné/ nevím, jestli jsme nahráli s ním. Ale vím, že jsme natočili v Německu tenkrát v NDR dokonce v tom Reichstagu. Tam bylo zezadu nahrávací studio Amiga a ještě to bylo takový polorozbořený. To bylo někdy v tom 64. roce. Řekněme 17 let po válce a ještě to nebylo opravený úplně. A tam hned byla Brandenburská brána a pak už bylo západní Německo, kam jsme vykukovali, tam jsme neměli, že jo. A tam jsme natočili 6 písniček a z toho 2 Míla Růžek natočil na saxofon a myslím, že jedna se jmenovala Olympic Rock, to byla jeho skladba.

František Ringo Čech: Už jsme obouma nohama v Olympicu, v tom legendárním. Já říkám legendárním, protože jsem v něm byl já. Jestli si vzpomenu na tu nádhernou fotku, jak jdeme do letadla, letíme do Košic, vypadáme jak Beatles.

Petr Janda: A měli jsme ty kufříky takový, pamatuješ?

František Ringo Čech: A šaty stejný. Já z toho měl takovou radost, Petře. Ještě do dneška mě úplně bodne u srdce, jaký ty úspěchy strašný, jaký jsme měli. Myslím, že jsme zažili něco. Jak to bylo syrý a přirozený. Dneska, když jedou do tý O2 Arény a přijdou tam všichni. Je to takový napůl. Jako akce bulváru, mi to přijde. Ale tenkrát to bylo nejisté… Vzpomeň si, kolikrát jsme nedohráli! Jak krajskej tajemník na Slovensku zakázal náš večerní koncert!

Petr Janda: Ježišmarjá, to jsme s tím vlastně do určitý míry i počítali, že jo. Oni už Sputnici taky. Jak jsme se bavili předtím v tý Ječný, tam jsme tak hráli každej druhej koncert. Pak každej druhej byl zase zakázanej, zase povolenej, zakázanej. Bolševik si s tím nevěděl rady.

Já ti chci říct jednu věc, když jsi vzpomínal to letadlo. Já jsem měl v hlavě, že Beatles, když přiletěli do Ameriky, tak tam na letišti na ně čekalo statisíce ječících holek, nedávno to ukazovali v televizi a opět jsem se vžil do tý situace, kterou jsem bohužel nikdy nezažil. Tak jsme letěli jednou do Košic. Poprvé. A já jsem si tak vysnil, že tam budou ty tisíce holek ječících a teď jsme tam přilítli, to letiště, to byl takovej dřevěnej baráček. Tam nebylo vůbec nic, natož nějaký ječící... Já jsem byl z toho tenkrát strašně zklamanej a nikomu jsem to neřekl. Říkám to až teď, že mě to tenkrát hrozně zlomilo a hrozně mě to nepotěšilo.

František Ringo Čech: Vůbec se ti nedivím. Byli jsme průkopníci, že jsme si velmi rychle uvědomili, že podstata je vlastní autorská tvorba. Ale velmi brzo, budiž ti to dáno jako k dobru, jsi pochopil, že tudy vede cesta. My jsme přece udělali, myslím, vůbec první takovouhle nahrávku skupiny Olympicu. Jmenuje se Mary, překlad dělal mladej Mucha, pamatuješ se na to?

Petr Janda: Ježišmarjá, John Mucha. Já jsem se s ním dokonce chtěl setkat. On se zase přistěhoval z Londýna do Prahy a obhospodařuje tady dědictví dědečka a tatínka a bydlí zase na tom Hradě, jak vždycky bydlel starej Jirka Mucha, a chtěl jsem ho nějak pozvat. Pak jsem si uvědomil, že jsem ho naposledy viděl, když mu bylo 16. Už je to dneska taky vetchej stařec, tak se mi do toho moc nechce.

František Ringo Čech: Já ho potkal v Národním divadle. Kdyby se nepřihlásil, tak jsem říkal: „Co ten dědek mě jde opruzovat.“

Petr Janda: Já jsem s ním od tý doby nemluvil, ale vzkazoval jsem mu přes různý kanály, že se sejdeme. Tak se možná někde potkáme… A ta písnička byla natočená ve studiu v Supraphonu, že byla natočená na jeden zátah, všecko včetně zpěvu, což tenkrát bylo neobvyklý. Vždycky se zpěv jako playbackoval. A má úžasnou atmosféru a hraje to opravdu jako starý Stoni. Já si to dodnes pamatuju, kluci taky, takže jí zahrajeme.

František Ringo Čech: Prosím tě, já musím říct, že já tě považuju za jednoho z nejvýznamnějších hudebníků minulého století. S přesahem do tohohle toho. Co bys prosím tě, ty jako rocker bezpochyby číslo jedna. Říha ti šlape na paty, Schelinger umřel… Čili prosím tě, když bys měl něco, ne mávání praporem, nějakou normální věc, všem těm začínajícím hudebníkům, co bys jim, Péťo, řekl.

Petr Janda: Hele, každá rada drahá, že jo. Každej se vyvíjí jinak, každej má jiný kořeny, každej je jinak pracovitej, každej má víc nebo míň štěstí. Nejenom v životě, ale taky na spolupracovníky, na lidi v kapele, na textaře nebo když je textař, tak na skladatele nebo na ten nástroj. Prostě žádnou univerzální radu určitě nedám. Jenom bych chtěl říct, že já jsem šel jako buldok za svým cílem. Naprosto, víš? Tam nejsou kompromisy, tam nemůžeš moc dělat kompromisy. Už bylo těžký to, že jsem se oženil, ještě bylo těžší, že jsem měl dítě, pak druhý, pak třetí, pak čtvrtý, pak pátý…

František Ringo Čech: Pak, že vymíráme, vidíš, Péťo.

Petr Janda: Skloubit ty věci tak, abys dokázal říct manželce: „Stop, dneska je koncert a přes to vlak nejede. Stop, dneska budu skládat písničku a žádný nákupy. Jdi si nakoupit sama.“ To se prostě nedá nic dělat. Ale to neznamená, že se člověk nemá kvůli tomu oženit nebo nežít normálním životem. To ne. Já vždycky všem třem manželkám: „Nezlobte se a vždycky budete dvojky za kytarou, za muzikou. To je moje jednička.“

František Ringo Čech: Můžeme tě za to pochválit a mladý poslouchejte dobře. Na shledanou.

Petr Janda: Děkuju. Franto, já ti děkuju moc, žes mě pozval, jsem rád, že jsme se takhle skamarádili po letech, což spousta lidí nepřežvejkne, ale dobře jim tak.

Audiozáznamy dalších rozhovorů s Hvězdami vinylu najdete v našem Archivu pořadů.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty procházejí korekturou.