Ten název herec se mi ani už moc nelíbí. Zkrátka Viktor Preiss

26. duben 2018
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Viktor Preiss

Doma má ceny za herectví, dabing, popularitu a diváckou oblíbenost. Nedávno k nim přidal i rozhlasovou cenu Šarmantní osobnost. Právem. Stačí, když se podívá, usměje… A má vás v hrsti. Herec Viktor Preiss.

„Teď jsem měl pocit, že ten název herec se mi ani už moc nelíbí. Co by tam mělo být místo toho? Nevím. Člověk?... Klidně bych bral i labradora. Zkrátka Viktor Preiss.“ Už řadu let stává na jevišti se scénářem v ruce, zkouší, hraje a neúnavně hledá. Co?

„Autenticitu. Chvíli kdy najednou souzníte. Pocitově se v té roli setkáte se stejným prožitkem či pocitem. Pochopíte to, docvakne vám to do duše i do hlavy. Jsou to vzácné okamžiky, kdy tu figuru neovládáte jen profesionálně, ale nesete se na autentickém pocitu.“

Když to cinká

Viktor Preiss

Herectví pro něj ale není psychoterapií. „Když vidím expresivní herectví s prožitkem, který je trošku mučením psychiky, nejsem úplně vnitřně šťastný, protože vím, co to obnáší. Tomu trápení na jevišti já už dnes moc neholduju.“

Říká, že inscenace je kolektivním dílem. „Jste jen součástí výsledného tvaru. Pořád odpovídáte za svou práci, ale jste někým řízen, jste někomu podvolen a musíte se tomu tvaru přizpůsobit. Někdy to bývá až vojenský dril. A to je asi ten nejhorší pocit u divadla.“

Knoflíkaři mě mrzeli

Nepovažuje se za penzistu v tom pravém slova smyslu. „Ale zjistil jsem, jak je hezké, když nemusíte nikomu dokazovat, že jste pilný, talentovaný, připravený. Ta lenost je nádherná,“ přiznává. „Dopřávám si ten přepych, že odmítám věci, za kterými si nemůžu stát, nebo si myslím, že nejsou pro mě. Protože instinkt, který jsem hodně dlouho podceňoval, mi vždycky radil dobře.“

Odmítl tak pár filmů, které nakonec výborně dělali jeho herečtí kolegové. „Knoflíkaři mě sice mrzeli, ale dostal jsem tehdy jen jeden list papíru a z toho jsem nemohl usoudit, co je účelem toho, že nějaký tverp štípe zadní částí knoflíky na sedací soupravě,“ vysvětluje své tehdejší odmítnutí.

Ilustrátor?

Teď prý i ilustruje. „O první knihu mě požádal Martin Stropnický. Říkám tomu čmárání. Já spoustu věcí neumím. To je to, co se na divadelní škole učilo: ten základ.“ V divadle si při čtených zkouškách prý vždycky čmáral do scénáře. „Došlo to tak daleko, že mě kolegové prosili, abych jim namaloval nějakou figurku. Prý aby věděli, jak to mají hrát.“

Viktor Preiss a Martina Kociánová
autoři: eh , Martina Kociánová
Spustit audio