Tajný recept na úspěch Miro Žbirky? „Měl jsem školu falzetu.“ Meky u Františka Ringo Čecha

František Ringo Čech: Dnes bude mým vzácným hostem Miroslav Žbirka. Víš, že ti tady nikdo neřekne jinak než Miro Žbiro?

Miroslav Žbirka: Dobrý den a ano. Miro Žbiro vzniklo v Čechách, tady mi tak říkají. Nedávno mě překvapila jedna dvojice na Václaváku a slyšel jsem jak říkají: Podívej, Miroslav Žbiro. To je teď nejnovější.

František Ringo Čech: To je už zkomolenina, ale Miro Žbiro je tak vlídný. Hlavně to odpovídá rytmu češtiny. Prostě tenhle nádherný název jsi dostal od Čechů, který tě milujou. Já každý svůj pořad začínám vždycky nějakým Gottem. Jakýmkoliv a vždycky se ptám hosta, kterýho Gotta bys pustil? Je nějakej tvýmu srdci hodně blízkej?

Miroslav Žbirka: Když vzpomínám, tak mě asi naskočí černobílé klipy Jána Roháče a tak dále. Mně ale nějak utkvěla v paměti písnička: Úterý, je to 3. září? Nebo nějaká taková skladba. Je sedmý den v kalendáři...

František Ringo Čech: Tak to by Karla velmi potěšilo a mě zas potěšilo, že jsi vybral takovouhle. Většinou všichni říkají stejný věci. Ty jsi ale opravdu zašel hodně do minulosti. Jak to bylo s tvou minulostí, školou? Jsi vystudoval konzervatoř? Nebo i jiný vysoký školy?

Miroslav Žbirka: No takto: Vysoké školy jsem nestudoval, tedy to, čím člověk pokračuje po střední. To už se mě netýkalo, protože jsem se dostal do skupiny Modus a pak jsme hlavně hráli... Ale ještě jsem taky, v rámci zkvalitnění hry na nástroj, tak jsem chodil na hodiny klasické kytary. V Bratislavě u profesora Harhovského, kterého mi doporučili. Takže občas, když sedím a ladím si, tak si zahraju Carulliho, jen tak abych udělal dojem, a pak ladím dál. Ale to je tak strašně dávno. Z tý klasiky už vím pouze to, jak se to má hrát. Kdybych ale do školy nechodil, tak bych asi nikdy nedospěl k takovým skladbám, jako Atlantida. Bůh ví. Nebo bych nikdy neposlouchal klasiku. Když jsem se dotkl tohoto světa, tak jsem se to naučil poslouchat.

Pak jsem ještě chodil k jistému Frantovi Tugendliebovi, kde jsem se taky učil. A to byl velmi zvláštní člověk, který mi po jednom ze zájezdů pomáhal s hlasem. Já neřekl ani slovo, byl jsem úplně vyzpívaný. Asi si dovedeš představit, co je to šest hodin denně zpívat. A tento Franta Tugendlieb, jazzový hudebník, který si vzal do hlavy, že bude učit lidi z popu používat hlas kvalitněji. Měl školu postavenou na falzetu a nevím, co by na to řekl nějaký odborník z opery, ale mně to strašně pomohlo. On mi takzvaně otevřel hlas a stal jsem se Zlatým slavíkem. Bez jeho pomoci bych nikdy nešel do takových skladeb jako Balada o polních ptácích. A asi bych je ani nesložil, protože bych si je neuměl u klavíru zazpívat.

Miroslav Žbirka přechází přes legendární londýnský přechod Abbey Road, stejně jako Beatles|foto:Jiří Hošek

František Ringo Čech: Tak, teď se mu dostalo docenění... My dva máme společné dva úděly: ty máš, myslím, anglickou maminku a slovenskýho tatínka. A moje dcera má britskýho manžela, moji vnuci tak jsou dvoupasoví jako ty. Nevědí, jestli jsou Češi, nebo Angličani. Hovořej plynně oběma jazyky. Co ti maminka zpívala? Co ti pouštěla za muziku, když jsi byl batole? Co jsi v pěti, šesti letech poslouchal?

Miroslav Žbirka: Já si až později uvědomil, že mnoho věcí se podobá dětským písničkám. Oni mají Angličané takzvané nursery rhymes. Když jsem sám měl malé děti, tak jsem se tomu věnoval a vydal takové album jistých písní, které jsem si pamatoval u dětství. Třeba takové Ten green bottles hanging on the wall, a to jede pořád dokolečka. Takže pracuju s angličtinou už odmalička. A to, že mi to máma zpívala, bylo také důležité pro to, abych rád zpíval písně v angličtině. Žili jsme tehdy v Bratislavě. A když mluvíš o mém dětství, tak se u nás hovořilo vlastně dnešním jazykem. Když třeba někdo sedí u počítače, tak běžně slyším: Já to tady sejfnu nebo toto je třeba entrovat. Takže se vkládají anglická slova do toho, co říkáme.

František Ringo Čech: Jsme u skupiny Modus. To byla tvoje první skupina, Miro?

Miroslav Žbirka: Modus měl takový zajímavý vývoj. Já se to pokusím v krátkosti říct, protože já jsem se do Modusu dostal v podstatě velmi jednoduše. V Hradčanském Mýtě je dodnes takový park a koncem 60. let jsme se tam scházely party, kdy jedna kytara kolovala mezi všemi. Je neuvěřitelné, že všichni tehdy uměli zahrát aspoň něco, každý měl nějaký repertoár. Já jsem ho měl v angličtině a od matky jsem měl přesnější texty...

Já znal akordy přes rock´n´roll až po Everly Brothers, Ricky Nelsona, Cliffa Richarda, Shadows a tyto věci. To byly první věci, co jsem poslouchal. A taky country music. Shadows byla výborná skupina, která točila v Abbey Road Studiu. Precizní zvuk. Hank Marvin, kytarista a s ním i Cliff. Čili já jsem měl na začátku tento repertoár a potom samozřejmě přišly jiné kapely. Ale já, když zpíval Yesterday nebo Hard this night, tak jsem zpíval opravdu ten text. U nás totiž byly rozšířené jiné texty. Například I wanna hold your hand by se tady tehdy jmenovalo Katakomby.

A naši chlapci v Bratislavě, nevím, jak tady v Praze, zpívali zásadně Katakomby. Já se taky snažil naučit Yesterday s akordy, které tam patří, což vůbec nebylo jednoduché. No a v tom parku si mě všiml jeden chlapec a ten mi řekl, že nedaleko nacvičuje nějaká skupina a nemají zpěváka, tak jestli bych tam nešel. Co bych nešel. Tak jsem sebral kytaru, přešli jsme ten kousek na zkoušku a tam seděl Ján Baláž ze současného Elánu, Lubo Stankovský a jiní chlapci. Všichni byli asi o rok starší, a to v tom věku je neuvěřitelný rozdíl. Já jsem pro ně byl jen malý chlapec, když mě začali zkoušet. Začali mi dávat takové neuvěřitelně lehké věci, že jsem to lehce zúročil. Měl jsem se třeba v písničce k nim přidat.

Po chvilce to stupňovali, dali mi zazpívat Long Tall Sally a nebo takovou nějakou skladbu, a to jsem udělal. Ten chlapec, který mě přivedl, jim neustále říkal: On ještě toto ovládá, a tamto, treba nějaký Bee Gees... Já nahodil vibráto a byl jsem okamžitě v kapele.

František Ringo Čech: Prosím tě.... Která tvoje první nahrávka v životě poprvé vyjela?

Miroslav Žbirka: Myslím, že byste mohli mít nahrávku Smutek, text napsala velmi kvalitní poetka Daniela Hivešová. To jsme měli obrovské štěstí, že první písnička, kterou jsem v životě nazpíval, má opravdu velmi kvalitní text. Hudbu nám udělal Jano Kratochvíl, který s námi hrál v Modusu na klavír. Teď, v tomto století, jsem ji znovu nahrál na album Dúhy. Tehdy jsem měl takový ještě před tugendliebovský hlas. Takový skutečně malý hlásek...

František Ringo Čech: Prosím tě, na konec, o trošku klišé: Když bys měl něco vzkázat mladým Žbirkům, mladejm lidem, který se v tobě viděj, který, který chtěj nastoupit dráhu hudebníka, zpěváka, tak co bys jim poradil?

Miroslav Žbrika: To je otázka... Proto jsem nechtěl sedět ve všelijakých porotách, protože jsem měl rozmýšlet o tom, co bych poradil nějakému zpěvákovi. Vždy jsem si tak představil situaci, kde John Lennon soutěží jako mladší generace a Shadows sedí v nějaké porotě... a bude jim něco radit. Jediné, co mu pak mohli radit je, aby nehráli jako Shadows.

František Ringo Čech: Dokonce, když se Epstein pokoušel mluvit přes mikrofon do studia, tak s ním Lennon vyběhl a řekl mu: Briane, hleď si svýho, abysme dostali naše peníze. A my zas budeme dělat tu hudbu.

Miroslav Žbirka: Přesně. Člověk může něco poradit, ale někdy to vyzní až vtipně. Třeba že jedna z důležitých věcí je se podívat do smlouvy, kterou podepisuje. To nikdy není špatné.

František Ringo Čech: To je rada! Jestli nás posloucháte, ale oni nás neposlouchaj. Věkovej průměr našeho diváka je 76, ale kdyby náhodou někdo seděl vedle pradědečka a slyšel to, tak teď vám řekl Miro velikou pravdu. Děti, smlouva a honorář je to nejdůležitější, co vás mohlo potkat. Miro, měj se a děkuju.

Jiří Brodský (dramaturg pořadu Hvězdy vinylu), Miroslav Žbirka a František Ringo Čech|foto:Adam Kebrt, Český rozhlas

Audiozáznamy dalších rozhovorů s Hvězdami vinylu najdete v našem Archivu pořadů.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.