„Tady ztratíte osobnost.“ Historicky vůbec první dokumentární reportáž z věznice Valdice

„My kolikrát nepohlížíme na to, za co je vězeň odsouzený, ale aby výkon trestu plnil účel,“ říká v dokumentu jeden z dozorců. Nejtěžší to za mřížemi mají pachatelé násilných činů na dětech. „Nikdo je tu nemusí,“ popisuje jeden z vězňů.

To není nikomu příjemný

„To není nikomu příjemný, když víte, co udělal. Třeba že znásilnil a zabil malou holčičku. Když ho máte na cele, tak je to takový divný. Toho člověka tam nemusíte. Jediné místo, kde se k nim chovají pěkně, tak to je v kostele.“

V současné době je recidiva kolem 70 % a ve věznici Valdice se blíží k 90 %. Momentálně máme přes 600 odsouzených ve zvýšené ostraze za násilnou trestnou činnost toho nejtěžšího zrna. Vražda, ublížení na zdraví, znásilnění. Prostě to nejhorší, co si dokážeme představit. Průměr délky trestu na jednoho odsouzeného vychází zhruba na 14 let.Jiří Mach, ředitel Valdic

Vězeň při natáčení nápadně voněl. Značkový parfém je tu velká vzácnost. „Je to jedna z věcí, které vám připomínají civil. Tady ztratíte osobnost, kterou jste měl venku. Kolikrát tu mluvíte s lidmi, kteří venku něco znamenali. Ale tady jim táhne z pusy, že by to jednoho porazilo.“

Ředitel věznice ve „výkonu trestu“

Jiří Mach řídí věznici Valdice už osm let. U bezpečnostních sborů působí skoro 30 let. Připomíná, že mnozí z odsouzených během opakovaných a mnohaletých trestů tzv. „pendlují“ od věznice k věznici. Například s odsouzeným místním knihovníkem se zná z předchozího působiště z Mírova.

„Ve výkonu trestu jsme se spolu sešli už podruhé, i když každý v jiné pozici,“ žertuje ředitel. „Musíme uvědomit, že vlastně každý odsouzený se dříve nebo později objeví v naší společnosti, a proto je potřeba s nimi neustále pracovat, aby nepáchali další trestnou činnost.“

Devět let samoty

„Skoro devět let jsem bydlel sám na pavilonu E,“ popisuje režim na nejpřísněji střeženém oddělení jeden z doživotně odsouzených. „Na celách jsme měli televizi, ta se stala kulisou. Za čas už ty dobré filmy znáte všechny. Hodně jsem četl. Občas si člověk na cele zacvičí. Jdete na vycházku. To je hodina. Chodili jsme hrát na počítače. Ale šlo spíš o to být s někým v kontaktu. Pak třeba přišel kaplan, tak jsem si povídal s kaplanem,“ připojuje a vzpomíná na chvíle, kdy se těšil na poštu nebo na lepení obálek.