Svědek dobra. Černá komedie se Soňou Červenou a Martinem Myšičkou v hlavních rolích

10. října 1998 tráví Jan Čejka svůj osmistý padesátý šestý den v pankrácké věznici. Trpělivě a spořádaně, ostatně tak se choval vždycky. Slušný, přívětivý člověk, připravený sloužit dobru. Tak kde se to celé zvrtlo? Čejka si koupil statek. Polorozpadlé stavení opředené pavučinami a historkami o šílenství a špatných koncích všech předcházejících majitelů. Jenže Čejku sem něco přitáhlo. Dokonce tak silně, že odmítl nabídku přijmout čestnou funkci a bydlení v ústředí společenství Svědků Jehovových, s nimiž spojil svůj dosavadní život. Namísto toho přenechal byt synovi Ivanovi, pořídil si párek čínských prasátek a oddal se uprostřed studeného podzimu venkovskému hospodaření. Komu patří tajemný hlas, který ho přiměl k nečekanému kroku? A k čemu je Čejka uprostřed vlhkých zdí starého domu povolán?

Při práci na jiném projektu měla autorka Klára Fleyberková možnost seznámit s okolnostmi reálného zločinu vícenásobného vraha Ivana Roubala. Střípky událostí spojené s jeho osudem spolu s dalšími inspiračními zdroji přetavila do svébytného příběhu vychýleného jedince, který je schopen své skutky zaštiťovat dobrými úmysly anebo dokonce skutečně uvěřit tomu, že koná dobro, v jehož rámci je možné dopustit se čehokoliv... Příběh jejího hrdiny balancuje na hraně černé komedie, vystupuje z obvyklého řetězce příčin a důsledků a motivace ke zločinu se rodí mezi nebem a slámou na podlaze prasečího chlívku. Také režisérka Bela Schenková se spolu s hudebním designérem Jakubem Ratajem vydala při realizaci inscenace cestou budování nepopisných situací, stylizační zkratky a zvukového napětí.

Klíčové bylo exkluzivní obsazení Soni Červené do role tajemného hlasu, který Jana Čejku, v podání Martina Myšičky, navštěvuje v jeho novém domově. Paní Červená se nejen suverénně a inspirativně zhostila úlohy předepsané textem, ale svou jedinečnou hlasovou improvizací pomohla vytvořit zvukový plán rozhlasové inscenace.