Sváteční "Jak to vidí" s Jiřím Hlaváčem - 26. prosince

Pondělním hostem pořadu Jak to vidí byl klarinetista, skladatel a vysokoškolský profesor Jiří Hlaváč. Nabízíme needitovaný a neautorizovaný přepis pořadu.


Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den. U poslechu svátečního vydání pořadu Jak to vidí vás vítá Zita Senková. Oblíbený pořad dvojky, který ve všední den slýcháváte od půl deváté do deváté, dnes na Štěpána výjimečně potrvá celou hodinu. Pozvání k nám přijal profesor Jiří Hlaváč, klarinetista, skladatel a vysokoškolský pedagog. Dobrý den.
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
Dobrý den.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Prožívám čas vánoční, druhý svátek vánoční, dnes 26. prosinec. S čím vy si, pane profesore, spojujete Vánoce?
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
Tak jednak děkuju za pozvání a ještě, než odpovím na tu otázku, tak chci říci, že s velkou potěchou poslouchám speciálně vaše pořady, protože tam je vždycky moment, který má duchovní obsah. A dokonce, i když si povídáte o politice, což je pro mě skoro nepochopitelné, ale je to tak. Tak a teď k té otázce. Já jsem vyrůstal na Moravě v rodině, která byla a nebyla věřící. Věřící v tom, že ctila desatero a nevěřící v tom, že nebyla každou sobotu a neděl na bohoslužbě. Dědeček, který bydlel u Brna, byl naopak tím pravým křesťanem, který nejenže navštěvoval bohoslužby, ale hrával po desetiletí na varhany v kostele v Šaraticích. A od něj mám i spojení na to, že on vyhledával duchovní tvorbu po moravských farnostech i v době, kdy duchovní hudba byla prakticky tabuiozována. A Vánoce mám spjaty s tím, že dědeček seděl v domě mých rodičů nahoře v patře, kouřil jedno viržínko za druhým, popíjel jednu černou kávu za druhou, dožil se takřka 90, opisoval noty a měl v sobě zvláštní míru klidu a takové pohody. Když jako kluk jsem vstoupil do té místnosti, tak mi vždycky řekl, pojď se podívat, jak to napsal pan Marhula, nebo jak to napsal pan Ryba, jak to napsal pan Křižkovský. A pro mě, který se v té době vůbec o hudbu nezajímal, to byly první informace. A pak se posadil k harmoniu a přehrál mi nějaké části z těch skladeb, které opsat, nebo opisoval a já mám do dneška v srdci ten vnitřní klid člověka, který nikam nepospíchal, nehonil se po obchodech, užíval si čas rozjímání nad tím, proč jsme na tomto světě, pro koho jsme na tomto světě, co všechno můžeme změnit k lepšímu a co všechno po sobě můžeme zanechat. Nemíněno tím nějaký majetek. Dědeček mi dal velký odkaz, zdědil jsem asi 40 opisů lidových mší. Jedna z nejkrásnější dárků, které jsem vůbec kdy dostal.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Podle mnohých, pane profesore, naše společnost právě v poslední době cítí potřebu jaksi obnovy těch duchovních hodnot, o kterých právě mluvíte. Také to tak vidíte?
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
Samozřejmě a navíc, já si myslím, že je za tím, upřímně řečeno, i jakési vnitřní sebezpytování, protože víme, kde všude je naše manko. Já jsem tak přemýšlel nad stávajícím životním stylem a řekl jsem si, proč se tak zásadně nedrží slovo. Chodíme do Neratovic navštěvovat jednu moji někdejší pedagožku, má 91 let, a ona mi vlastně s největším zklamáním neříká, dneska špatně uvařili, nebo mi špatně postlali postel, zase někdo nedodržel to, co mi slíbil. A to je jedna z maličkostí. Já myslím, že člověk než vyřkne cokoliv, tak nad tím má trošku přemýšlet, je to závazek. Jinak je to jenom taková ta planina, kdy tudíž slíbím cokoliv, protože nad tím nepřemýšlím, neuvažuju o těch dalších konsekvencích. Takže ano, dneska máme jakési manko v tom, že se neustále honíme mnohdy bez cíle, že se snažíme stále napravovat cosi, co je možná už v tomto okamžiku nenapravitelné a co je nejhorší, nemáme čas jeden na druhého. Nechceme si dávat radost, prožitky, informace, to všechno úžasného jsme mohli přečíst, vidět, zaslechnout. A to je, myslím si, moment, který by měl, zvláště o Vánocích, být jakýmsi lifemotivem. Sedni si člověče, popřemýšlej nad sebou samým a uvědom si, že ten čas letí závratnou rychlostí. Něco už se opravdu vrátit nedá. A je na nás, jakým způsobem budeme působit na mladší generace, jaké vzory jim tady necháme, jaký odkaz jim necháme, jakou životní filosofii jim necháme a vracím se k vám, i to, jaké duchovní poselství tady po nás zbyde.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Čím si, pane profesore, vysvětlujete ten, řekněme, menší zájem o ty tradice a duchovno?
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
Víte, já myslím, že je to svým způsobem dáno životním tempem. My toho opravdu musíme stihnout strašně moc. Vemte si, lidé například generace mé babičky, no, tak přečetli si noviny, možná jednou za týden, poslouchal rádio, byl jeden program, poslouchala Radiožurnál, to množství informací, které se k ní doneslo, bylo tisíckrát menší, než to, co máme dneska my a teď to vyhodnoťte. V té rychlosti toto je informace pro mě, to už není pro mě. My jsme opravdu v tom okamžiku svým způsobem neklidní, protože jsme zahlceni množstvím informací a tím, že s nimi pak už neumíme ani nakládat a nevíme si s nimi rady, no, tak to samozřejmě spustí ten začarovaný kruh. A to je moment, který nás poznamená i v tom, že ze začarovaného kruhu se vystupuje velmi těžko.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak vy se orientujete v té spleti informací?
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
Já vím, že něco pro mě je a něco pro mě není. Moje paní se vždycky směje a říká, kdyby jsi se stejnou citlivostí a pozorností poslouchal všechno, jak Branky, body, vteřiny, tak by to bylo úžasné. Tím odpovídám. Je třeba segment, který jsem přijal do svého života, sport miluju, je to pro mě dost principiální moment, protože i tam je to o vítězství a prohrách, stejně jako v mé profesi, je to tam o té schopnosti připravit se na daný okamžik, ne včera, ne zítra a samozřejmě o určité koncepčnosti. V tom, že umím překonat sám sebe, své pohodlí, svoji lenost, že jsem ochoten nést kůži na trh. Spousta lidí se toho obává. Takže ano, jenže, když mám přemýšlet nad tím, proč stávajíc předseda vlády řekl předchozímu předsedovi vlády to, co řekl, mě to upřímně řečeno nezajímá, protože už tuším, co řekne budoucí předseda vlády o tom stávajícím. To je ten začarovaný kruh. Jsou tam zvyklosti a jsou tam jakési momenty, které se zřejmě musí nějakým způsobem prezentovat, asi je to obecně očekáváno, ale otazník veliký, k čemu to je a jaký užitek to přinese v časovém horizontu 5, 10 let, a abych nebyl velký optimista, v časovém horizontu 5, 10 měsíců?
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A my se hned za pár minut přihlásíme s profesorem Jiřím Hlaváčem po písničce.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na druhý svátek vánoční je s vámi Jak to vidí dnes mimořádně hodinové vydání pořadu, ve kterém během roku naši hosté od pondělí do pátku glosují dění či jevy kolem nás. Dnes se na to díváme očima profesora Jiřího Hlaváče, hudebníka, skladatele, hudebního pedagoga. Vánoce bývají tradičně ve znamení pohádek, jsme vždycky okouzleni tím příběhem, kde vítězí ten klasický příběh lásky, vítězství dobra nad zlem. Jaký příběh vás zaujal?
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
Tady vás trošku zklamu. Ten příběh je svým způsobem úžasný, ale já jsem si na něj do dneška neuměl odpovědět. Proč vlastně se stal? Byl jsem v Salamance, bylo mi nějakých 37, 38 let a přiznám se vždycky, když přijedu do nějakého města poprvé a je tam univerzita, tak ji jdu navštívit. Zajímá mě klima školy, zajímá mě atmosféra mezi studenty, samozřejmě i to okolí. V Salamance není žádný složitý kampus, chodí se z horní návrší dolů do města. No a protože jsem tu majestátní budovu viděl už z hotelu, tak jsem si řekl, půjdu do univerzity. Bylo období adventu a já jsem byl vyzbrojen informací, že ve Španělsku se znovu nějakým způsobem zmnožily kapesní krádeže, takže doklady a peníze chránit velmi. A já jsem měl v náprsní kapse v košili pas i peníze. Šel jsem k univerzitě, šel jsem takovou malinkou úzkou uličkou a protože byl čas siesty, tak tam nikdo nebyl. A všiml jsem si, že proti mě přichází skupinka 5, 6 mladíků, věk tak 15, 17, 18 let, ale šli po druhé straně. Když se dostali takřka na moji úroveň tak přešli, obklopili mě a ten jeden najednou bouchl rukou na místo té kapsy, takže jsem tu ruku stačil chytit a seknul jsem ji a oni se na mě naprosto zděšeně a nechápavě podívali a odešli. A když byli ode mě pár metrů, tak ten jeden říká: Don melancholiko. Já jsem si fakt ničeho nevšiml. Zašel jsem na univerzitu, dal jsem si tam kávu a najednou se dívám, že na té kapse mám otisk nalepenu samolepku betlémské hvězdy. Nevěřícně jsem na to zíral, když jsem sešel dolů do města a zašel jsem do jedné /nesrozumitelné/ dát si decinku vína, tak jsem se zeptal toho barmana a on mi řekl, no to je velký dar, to vám někdo projevil velkou důvěru a velkou sympatii. Lidé vás mají rádi. A já jsem se nevídaně styděl, připadal jsem si opravdu ne jako Don melancholiko, ale jako Don idioto. Mám to do dneška, protože já jsem neměl čas těm chlapcům se omluvit, ta reakce byla na jednu stranu přemrštěně rychlá a na stranu druhou, v těch konsekvencích dál, neuvěřitelně pomalá.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak jsem ráda, že je to příběh se šťastným koncem, začala ta historka, pane profesore, velmi dobrodružně.
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
Je to skoro pohádkové, ale řeknu vám, že od té doby, každá pohádka má mít určitý mravní apel, od té doby, v sobě nosím toto přesvědčení: Pokud nejsi stoprocentně jistý o úmyslu toho druhého, prosím, nereaguj. A víte, že se mi to mockrát už v životě potvrdilo, osvědčilo, velmi vyplatilo. Už si od té doby nepřipadám jako Don Melancholiko.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A jak byste se teď pojmenoval?
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
Víte, že jsem velmi šťastný člověk, protože ...
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Realista?
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
... jsem realista, určitě jsem realista. Na stranu druhou mám spoustu svých snů, které nechci ztratit, mám nepochybně velké štěstí na lidi kolem sebe, protože to je určitá míra, která harmonizuje naše snahy. Další moment, víte, že víc stárnu, tím víc spatřuji i smysl v té pedagogické práci, protože to není o tom, že naučíte někoho Mozarta, nebo Beethovena, těm lidem můžete dát do vínku určité momenty, které jsou nezvratné, přístup k tomu, co dělá. Jednou mi jedna absolventka, když jsem se jí zeptal, čím jsem ji nejvíc poznamenal v dobrém, či zlém, tak řekl: No naučil jste mě úžasnému entusiasmu k hudbě a druhá věc, vždycky si čistím boty, když jdu na veřejnost, protože jste nikdy nepřišel na hodinu ve špinavých botách. Jsou maličkosti.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Určitě. A ty vytvářejí pak tu celkovou mozaiku.
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
A to vytváří celkový rámec toho vztahu a i toho, že jste nebo nejste důvěryhodný.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vrátila bych se k těm příběhům. Setkáváme se o Vánocích na druhý svátek Vánoční. Umíme, pane profesore Hlaváči, naslouchat ještě vůbec lidským příběhům, příběhům, které slyšíme?
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
Já bych řekl, že je to případ od případu. Ale jsem přesvědčen, že ano. A musím říci, když se mi stane, že jedu třeba k příbuzným nebo přátelům na Moravu, je tam vždycky nějaká situace, kdy buď se zrovna něco událo, nebo se schyluje k něčemu, ti lidé to nějak glosují, popisují a nutno říci, že já tam vidím obrovskou míru účasti, čili poslouchají ty příběhy, dokonce se snaží najít ze svých zkušeností i nějaký návod nebo postup, jak by se to dalo vyřešit. Další moment, vemte si, máte tady různé peoplemetry a měří se úplně všechno, já jsem přesvědčen, že když se vysílá nedělní pohádka, že tam není rapidní sestup poslechovosti a do dneška ve svých 63 letech se na ten moment těším, protože já jsem na to byl navyklý z domova mých rodičů. Tam se všechno podřídilo tomu, aby v jednu hodinu už bylo umyto i nádobí a my jsme si v klidu sedli a poslechli jsme si krásnou pohádku. Tatínkovi bylo tehdy 57, 58, mně bylo 12, 13, ale to nehrálo roli. Prostě měli jsme k tomu nějaký vztah, protože jsme chtěli slyšet příběh. A já myslím, že příběhy, které mají věrohodnost a které mají svoji legendu, že jsou nepostradatelné, to tak bylo a to tak bude. Exupéry, Malý princ, bude tady i když my už se budeme někde vznášet na obláčcích a spousta jiných příběhům, doktor Faust a tak dál a tak dál. Nakonec i ten Krteček. I to tady přetrvá a je to dobře.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pokud naši posluchači budou chtít setrvat s námi s dvojkou Českého rozhlasu a poslechnout si další příběhy i názory pana profesora Jiřího Hlaváče, zůstaňte s námi.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na dvojce Českého rozhlasu pokračujeme v rozhovoru s hudebníkem, profesorem Jiřím Hlaváčem. Vy jste poznal a viděl kolem sebe různé osudy, lidi, kteří různě naložili s úspěchem, viděl jste strmé vzestupy, ale i pády, život umělců a nejenom umělců pochopitelně bývá hodně různorodý. Čím měřit vůbec úspěch?
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
Já moc děkuju za tuto otázku, protože já bych řekl, že úspěch je dneska oním zlatým teletem doby. Jako většina mých kolegů jsem si kdysi musel odpovědět na otázku, jestli mne láká popularita nebo úcta. A nevím, jak je možné, že v 21, ve 22 letech mě ta úcta zaujala mnohem víc. A tak jsem o tom všem začala přemýšlet i v dalších desetiletích, někdy jsem si řekl, no, o tu úctu člověk nepřijde tak rychle, jako o tu slávu, ale pak zjistím, že je za tím ještě něco v zákrytu. Popularita je velmi často dána i přízni lidí, kteří tomu oboru zas tak moc nerozumí. To je obecně vnímáno jako něco, co je velmi sympatické, milé, příjemné a tak dál. Úcta bývá vyvolána povětšinou prostředím, ze kterého člověk vychází. Lékaři budou ctít lékaře, hudebníci budou ctít hudebníky. Já bych řekl, že mezi tím je velký rozdíl. A budu úplně konkrétní. Někdy se to podaří tak zvláštně namíchat, že je tam obojí. Já jsem byl po léta ve velmi přátelském vztahu s houslistou Josefem Sukem. Ta míra velkého úžasného respektu odborníků a na stranu druhou i ta úžasná přízeň běžných posluchačů byla do značné míry dána obrovskou šíří repertoáru, kterou Pepula, že si dovolím to jméno připamatovat, hrával. Vzpomeňme, vedle svrchovaně a nádherně provedeného Beethovena, tak tam byly i běžné úpravy, které napsal Václav Hybš. Jinými slovy, Josef Suk se nikdy nežinýroval, že chce vstoupit i do této sféry, do toho žánru, ovšem s podmínkou, že bude zachována svrchovaná úroveň a kvalita. Víte, je mi mnohdy líto, když vidím, že mezi slavné pronikají i lidé, kteří to mají teprve všechno před sebou. Je-li glorifikován Jaromír Jágr po zásluze, to je úžasná osobnost, která vedle toho, co odvedla, odvádí, je i určitým symbolem vytrvalosti, talentovanost, píle, skromnosti a všeho možného. Ale když vidím, že za dnes módně řečeno celebrity, jsou považováni lidé, jejichž rozsah je septima ještě chatrně, že mají elementární problémy s intonací, s výslovností, tak nevím, co si o tom mám myslet. Proto říkám, že bychom měli umět rozlišit, co je hodno oslavování, tudíž oné slávy a co je naopak hodno i té míry úcty. A je-li to provázáno, zmínil jsem Josefa Suka, ale připomenu Rudolfa Hrušínského, Josefa Kemra a řadu dalších. Ano to je ta vzácná vyrovnanost obou položek, kdy je to zcela srozumitelné každému, je to nádherné, je to invenční, je to kumštýřské a je to dokonalé. To je hodno slávy i úcty.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ztratili jsme snad, nebo ztrácíme ve společnosti nebo někteří určitý cit právě pro to, co bychom měli jaksi v dobrém ctít, uznávat, respektovat a co?
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
Já myslím, že ani ne. Ale zase je to o tom množství těch informací, které se na nás hrnou. A je to i v té oblasti umění. Kdo má přemýšlet nad tím, jestli teď už je právě to hodnotné, či nikoliv. Čili, my spoléháme na to, že soud času to pojmenuje, vyselektuje a pak se k tomu vrátíme. Já se opravdu domnívám, že je to o té komunikaci. A víte, co je pro mě vůbec největším otazníkem? My jsme v době, která používá všechny možné technologie určené ke komunikaci. Jak je možné, že právě v tomto momentu máme svým způsobem největší problémy a největší manko? Je to dle mého mínění, už jsem to řekl, neuvěřitelné množství informací, se kterými si prostě nevíme rady.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zeptala bych se, jestli tleskáme cti podobně jako úspěchu?
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
Víte, jak kdy a jak komu. Vzpomeňte na ty momenty, když se vždycky objeví nějaká ta vypjatá situace a my najednou umíme zatleskat někomu, kdo přiznal, že dosáhl branky rukou? Dokonce jsem už četl řadu vyjádření špičkových hráčů, ať už hokeje, či fotbalu, kteří se vyjádřili k tomu, že některý z jejich spoluhráčů se v rámci zápasu prosadili naprosto nefér, odsoudili božskou ruku Diega Maradony a tak dál. Tak to prostě je. Ale na stranu druhou, mnohdy tolerujeme takové ty skryté nepravdy a ty skryté fauly, které bolí úplně stejně, ale holt nejsou postižitelné. A to už je zase ta pomyslná čára i do další sfér. To už se netýká hokeje, fotbalu, sporu, to se týká čehokoliv. Jsou skryté fauly, které se týkají morálky a etiky a poctivý profesionál se k nim, dle mého mínění, neuchyluje a nesníží se k nim.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Co je pro vás, pane profesore, zcela nepřijatelný faul?
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
Jednak to, že suverénně budu říkat něco, co není pravda, teď nemám na mysli jen to legendární prohlášení někdejšího prezidenta Zápotockého, že jde fáma o tom, že bude měnová reforma a nic se nestane. A víte, co se událo. Já bych řekl, že takovýchto informací už jsme zaslechli taky spoustu. To já považuju za faul, který je neomluvitelný. Neměl by nikdo z nás předstírat, že dosáhl vzdělání, kterého nedosáhl, že má erudici k tomu, k čemu není disponován. Víte, v okamžiku, když vidím, že se běžně řekne a mám to dokonce od jednoho rodinného příslušníka, že se operace nepovedla proto, že byl pan profesor už příliš unavený, to já považuju za fauly, které jsou pro mě neomluvitelné, neměly by se vůbec stávat.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká profesor Jiří Hlaváč, se kterým si na dvojce Českého rozhlasu povídáme ve vánočním dnes hodinovém vydání pořadu Jak to vidí.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na druhý svátek Vánoční, v pondělí 26. prosince 2011 je s vámi na dvojce Českého rozhlasu pořad Jak to vidí. Dnes s profesorem Jiřím Hlaváčem, skladatelem a hudebníkem. Letos jsme byli svědky revolucí v arabském světě, také protestů mladých lidí ve Španělsku Hnutí Ponížených, v Izraeli nebo na Wall Street. Jsou to lidé mladí, vzdělaní, ale bez práce, nemohou najít uplatnění. Jak vy, pane profesore, vnímáte vůbec toto obrovské hnutí za svobodu, za lepší svět i ty vlny nespokojenosti ve světě?
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
Já myslím, že to má všechno svoji logiku. Já jezdím velmi často vyučovat buďto na zahraniční univerzity, nebo na různé workshopy. Samozřejmě, že si s těmi mladými lidmi povídám také o uplatnitelnosti následně po škole. Zaznívá jeden moment, kultura jako taková jest finančně tlumena. Ruší se orchestry, ruší se divadla, ruší se galerie, méně se vydává, skoro se nenahrává a tak dále. Řekněme ta hrací plocha pro mladé hudebníky je svým způsobem stále menší, protože argument, ale můžete všude do světa. No, ten samozřejmě platí, ale připusťme, že v každém oboru bude, to není ani procento, já bych řekl, to je možná polovina, možná třetina procenta těch skutečně naprosto špičkových, kteří jdou nad rámec své generace, nad rámec teritoria, ve kterém žijí, ve kterém studovali a tak dále. Ano, ale tito lidé rozhodně nepokryjí operní domy v La Scale, v Metropolitní opeře, týká se to tedy i těch ostatních. A jestliže je dneska běžným jevem, že na, ano jistě špičkové místo v symfonickém orchestru se ke konkurzu přihlásí 150, 180, 200 lidí, já z vlastní zkušenosti vím, že minimálně 10 % z tohoto počtu jsou výkonnostně srovnatelní. Pak začnou hrát roli další kritéria. Sympatie, antipatie, ale také dívka, hoch, to je strašně důležitý moment, který je diskriminační. Takže já rozumím ...
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Těžká volba.
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
... těžká volba a já rozumím tomu, že tito lidé si dnes uvědomují, já jsem tomu všemu z hlediska studia věnoval řadu let, to jsou tisícovky hodin strávené v posluchárnách, ve studovnách, či doma v individuální přípravě a za tím vším je jeden velký otazník, uplatním se v oboru nebo neuplatním? Samozřejmě všemocné slůvko rekvalifikace, ale tady se nepočítá s tím, že ti lidé ten obor mají v srdíčku, že se cítí být hudebníky, že se cítí být architekty, protože to všechno takhle bylo uzpůsobeno a najednou je tady jakési zvláštní určení, no, ale my jsme snížili stavy, my jsme museli zrušit určité orchestry a milý chlapče, milá dívko, nějak se s tím vypořádej. Já toto považuji opravdu za velkou míru diskriminace a teď, prosím pěkně, bude to ryze názor amatéra, ale když si uvědomím, jaké množství nových bank, spořitelen, pojišťoven vidím jenom v Praze a my se tady bavíme o tom, jestli konečně vznikne nový koncertní sál, který je slibován 50 let a měl stát na Letné, neděje se vůbec nic. Není to memento módy na to, že něco vskutku není v pořádku? Ale stejný sál mohl být stejně tak slibován v Paříži a není, mohl být slibován v Londýně a není. To není jenom naše nemoc. Domnívám se, že obecně vždycky, když se objeví takzvaně nouze, ušetříme na kultuře, ušetříme na zdraví a ušetříme na vzdělanosti. A to je opravdu cesta do pekel. My se prostě neumíme bránit hned v tom daném okamžiku. My vždycky potřebujeme 20, 30 let, než zacinkáme klíčkama, my jsme vedeni k tomu, abychom byli disciplinovaní, abychom byli slušní, abychom byli ohleduplní a najednou se vám stane, že tyto vlastnosti se dokonce stanou vlastnostmi likvidačními.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná by se hodil jako předmět navíc na hudební Akademii múzických umění asertivita?
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
Asertivita? Ale samozřejmě. Je tam i ta věčná etika, je tam i ta míra, to se dá těžko pojmenovat, ale já bych řekl, určitá empatie. Víte, já chodím rád po ulici a dívám se na výraz tváří těch, které potkávám. Když se projdu po Vídni, když se projdu po Berlíně, ti lidé mají také spoustu starostí a mají taky své těžkosti, ale zdají se mi klidnější a vyrovnanější. Nejsou tak utrápeni. Tady tech donů Melancholiků jsou tisícovky. A to je pro mě velký otazník, proč? Proč se neumíme postarat o to, aby měli lidé svůj vnitřní klid, aby měli svoji důstojnost, aby měli svoji sebeúctu. Ať už v sociologové, či jiní, ať nad tím přemýšlejí, protože tady je skutečně jeden základní problém, jestliže vás bude někde neustále podhodnocovat, jestliže vám svým způsobem někdo dá najevo, že váš názor potřebuje jednou za ty 4 roky, přezírá vás, to je na psychiku strašně těžký a závažný úder. S tím se umí málokdo vyrovnat.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
To nejsou také ty nejlepší předpoklady pro dobrou náladu, pro úsměv, jak je třeba vidíte více ve Vídni, v Berlíně, nebo v Paříži.
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
Nepochybně.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ještě bych se zastavila u Evropské unie. Vstoupili jsme do tohoto společenství v roce 2004 s velkou pompou. Dnes se k tomu stavíme poněkud vlažněji. Ono to tak trošku připomíná výrok Napoleona, který přirovnal manželství k obležené pevnosti. Ti, co jsou venku, chtějí dovnitř a obráceně. Nepřipomíná to tak trošičku naše postoje vůči Evropské unii?
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
Víte, samozřejmě nad tím přemýšlím, protože se potkávám se svými kolegy, kteří žijí v jiných zemích a povídáme o lecčems, ale tak jako jsou euroskeptici, tak já jsem moc nezaznamenal, že by byli eurooptimisté. Čili, byla tam ta míra, řekněme, reálného vyhodnocení, ano, teď je zapotřebí určité společenství, které si otevře přístup k pracovním příležitostem, bude tam i dokonce jakási rovina multikulturních vztahů a vazeb a tak dále. Je to svým způsobem pokus, je logické, že ne vše, co je naprojektováno, se vždycky osvědčí. Berte to ta, by si necháte postavit dům, zadáte architektovi přesně to, jak by to mělo vypadat, on to dokonce provede, oni vám to tak postaví a vy v té praxi zjistíte, co všechno je tam špatně. A já se domnívám, že tady je obdobný moment. A teď si začínáme vyčítat, jestli ten je tam dominantnější než ten druhý, jestli ten má zaplatit větší dluh a tak dál. Kdybychom v sobě našli dost trpělivosti a tolerance v tom, abychom vůbec se bavili o tom projektu jako takovém, a našli východiska, abychom neprohlubovali omyly, tak by to myslím si, dle mého mínění, mohlo být životaschopné. Ale jestliže to skončí zase u toho, že se bude pranýřovat pomyslný viník, protože na toho pravého viníka stejně nikdy nikdo neukáže a zase to bude jenom jakýsi souběh informací, že tehdy se mělo to a kdybychom tehdy zařídili věci jinak, tak k tomu nedošlo, to je všechno, znáte to i z vlastního života, protože jste na křižovatce a musíte se rozhodnout. A já jenom, abychom se trošku zasmáli, jaká je ta blízkost a zároveň rozdílnost, ano? Muž je první den v penzi. A tak přemýšlí nad vším možným a říká své ženě: Já jsem se tě na to nikdy nezeptal, co bys vlastně udělala, kdyby mě Pán povolal k sobě? A ona říká: No, dům je velký, ale nerada bych se stěhovala, myslím, že bych k sobě vzala dvě, tři mladší ženy stejného osudu, vdovského osudu, aby mě mohly ke stáru posloužit. A co bys udělal ty, muži, kdybych naopak já odešla první? A on řekl to samé. Takže ten moment, sice blízkosti, ale úhlu pohledu, to prosím pěkně, je stejné i v nazírání na pro mě Evropskou unii.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Profesor Jiří Hlaváč, se kterým si na Štěpána povídáme na dvojce.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Profesor Jiří Hlaváč je hostem dnešního vydání pořadu Jak to vidí. Pro mnohé doslova renesanční typ, klarinetista, pedagog, skladatel, publicista, básník a v neposlední řadě i sportovec. Oslovuje vás třeba ten ideál starořecké harmonie těla a ducha?
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
Nepochybně a musím říci, že sport do dneška považuji za něco, co musí být pevnou součástí mého života. A dokonce se vám přiznám, že mám se sportovním výkonem spojen mnohem větší citový zážitek a prožitek, než s jakýmkoliv koncertem, který jsem až do dneška slyšel. A to jsem naživo slyšel Calingtona a Lewise Armstronga a Benyho Gudmena a Pavarotiho a celou plejádu dalších skvělých kumštýřů. Toto se událo v roce 72 na olympijských hrách v Mnichově. V závodě na 10 kilometrů běžel finský běžec Lasse Viren, který někde v polovině druhého kola mu někdo přišlápnul tretru, on o ni přišel, upadl, nicméně zvedl se a začal dobíhat. A když se schylovalo k závěru, bylo 1,5 kola před koncem, tak ty soupeře doběhl, to už stadion stál a burácel, všechny předběhl a vyhrál ten závod ve světovém rekordu. A já jsem ten doběh do cíle neviděl, protože mi tekly slzy a byl jsem neuvěřitelně dojatý tou silou vůle, kterou ten člověk prokázal. Já jsem nikdy neviděl běžet Emila Zátopka, ale díky Lasse Virenovi jsem si to uměl představit. Takže sport je pro mě naprosto něco, co je nenahraditelné. A skoro bych řekl, že sport mi dává i určitou míru optimismu a pozitivismu a musím říci i svým způsobem smyslu pro nadsázku a nadhled a humor, protože miluju takové ty momenty, které jsou o pohotovosti. A vy víte, že ve sportu rozhodují zlomky vteřin. Takže řekl jsem jeden příběh, přidám ještě jeden závěrečný. Říká soudce svědkovi: Pane svědku, prosím pěkně, ve vaší výpovědi, pouze to, co jste viděl, nic zprostředkováno to, co vám někdo sdělil, rozumíte tomu? Ano, samozřejmě. Kdy jste se narodil, pane svědku? Tak to vám říci nemohu, byl jsem tam, ale datum mi řekli rodiče.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Narážela jsem s tou otázkou na sport a kalokagati také v tom smyslu, že vlastně pro umělce a asi pro každého z nás je důležitá jistá sebedisciplína, životospráva.
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
Samozřejmě, že ano. Já bych řekl spíš, že jsou tam momenty, které by měl člověk vzít jako pevnou součást své přípravy. Musím se tak naučit myslet. Jestliže cvičím, tak to nemůže skončit tím, že vykouřím za den 100 cigaret a vypiji i tomu litr whisky. I když mi někdejší asistent Leonarda Bernsteina řekl, že toto právě byla denní dávka velkého dirigenta. Na stranu druhou, je tam samozřejmě i ta míra určité sebeúcty a sebekázně v tom, že nejdu na to pódium sám za sebe, to je týmová práce a já mám odvést maximální výkon, na kterém se podíleli i mnozí další a to je ten moment, který se mi na tom líbí vůbec nejvíc. To je ten sport. Ano, jsme tým a máme pro ten finální výsledek udělat všichni maximum toho, čeho jsme v daném okamžiku schopni. To je myslím si, ovšem určité moto i pro jiné profese a je to nabídka i pro posluchače, kterým jednak chci poděkovat, že nám věnovali 60 minut svého života, ale chci zároveň vyslovit i naději, že některá z myšlenek, která tady zazněla, může být převoditelná i na jejich život, na jejich zkušenosti a na jejich prožitky.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak a my jsme prožili, myslím, krásnou hodinu s profesorem Jiřím Hlaváčem, klarinetistou, hudebním skladatelem a pedagogem, který byl hostem dnešního svátečního vydání pořadu Jak to vidí. Děkuji vám moc za vaši návštěvu, za vaše postřehy a přeji vám i posluchačům krásný sváteční den.
Jiří HLAVÁČ, profesor, klarinetista, skladatel, vysokoškolský profesor
--------------------
Já děkuju za pozvání a ať se Dvojce daří.
Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Děkuji. Jak to vidí se přihlásí zítra opět v obvyklém čase, tedy v půl deváté, kdy přivítáme neurochirurga Vladimíra Beneše. Zita Senková přeje příjemný den a těší se na slyšenou.


Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.