„Strach je pozitivní. Jinak bych k pianu nesedal tak často,“ tvrdí Ivo Kahánek

„Uvědomil jsem si to v Albert Hall, kdy jsem se až lekl. Když byl později plný, byl jsem v pohodě.“ Když začne hrát, uzavírá se klavírní virtuóz Ivo Kahánek do vlastní bubliny: vnímá okolí, ale jeho mysl už se plně upíná k hudbě. „Je to naprosté připoutání.“

Tréma je hnacím motorem

Vyrušit ho můžou jen nepředvídatelné události, které se stávají i při koncertech vážné hudby. Třeba nezabrzděný klavír. „Ono se to nezdá, ale ve vypjatých okamžicích s tou půltunou hnete.“ Problém může být i stránka, přilepená omylem vzhůru nohama nebo při open air festivalu pavouk na klávesách.

Přes letité zkušenosti považuje každé vystoupení za adrenalinový zážitek. Překvapivě má větší trému z orchestru než z publika a kritiků. „Kolegové muzikanti vám totiž vidí do karet.“ Dodává, že strach je pozitivní. „Kdyby ho člověk neměl, tak by k pianu nesedal tak často a výsledek by nebyl tak dobrý.“

Cvičení? Kdybych se sám se sebou vsadil, za jak dlouho se naučím skladbu, tak by ten 30letý Ivo Kahánek zvítězil nad tím 18letým.

Hudební turista

V hudbě je u něj na prvním místě Bach. „V každé jeho notě je maximum významu. Je krásný v tom, že se o žádnou krásu nesnaží. Jeho autenticita pochází to přímo od boha a v mých očích ji měl ještě Mozart,“ konstatuje světový klavírista s tím, že jsou pochopitelně i další hudební velikáni.

„Každý skladatel vás svou hudbou bere do svého vlastního světa. Ne vždycky se ten jeho prolíná zatím s tím mým. Zdůrazňuji to slovo zatím. Jsem teď třeba ve fázi, kdy si začínám zamilovávat Gustava Mahlera.“