Sprcha ze sloního chobotu je horká a vydatná, říká cirkusák Vlastimír Kašna

„Hrál jsem na saxík, a taky na bubny. V šapitó byly tři tisíce lidí, my jako kapela až nahoře, to byl úžasný zážitek. Všechno bylo krásně slyšet, nepotřebovali jsme žádný zesilovač,“ vzpomíná Vlastimír Kašna.

Hudba musela být s jednotlivými vystupujícími dokonale sladěna.
Kašna říká: „Každý věděl přesně, co má v jakém tónu dělat. Těžší je spolupráce se zvířaty, protože u nich nikdy nevíte.“

Jihlavský milovník cirkusů sice se zvířaty nikdy nepracoval, ale měl k nim blízko.
„Třeba hady a krokodýly nemusím, ale třeba slony mám rád,“ říká Kašna, a vzpomíná na nečekanou sloní sprchu:
„To jsem ještě dost kouřil, a vždycky jsem slonici foukl kouř do chobotu. Ona byla moje velká kamarádka, taky na mě foukala, no a jednou jsme byli venku u žlabu, pozor, slon, když se napije, tak má v chobotu tak čtyřicet pět litrů vody, a já jí říkám, dej sem hlavu dolů, a najednou horká sprcha plná plevele, všeho, co měla slonice v chobotu. Tak jsem se šel umýt, převléct, a začal jsem uvažovat, že s kouřením přestanu.“

Vlastimír Kašna je také předsedou Spolku přátel cirkusu, spolupracuje také s Muzeem české loutky a cirkusu v Prachaticích, které patří pod Národní muzeum. V expozici můžete vidět také Kašnovy makety cirkusů.

„Dělám to podle fotografií nebo i zpaměti. Jedna maketa trvá tak rok, všechno si dělám sám, šiju si šapitó, a jsem jediný v Evropě, kdo dělá i jeho vnitřek. V obchodě si kupuji jen zvířátka,“ dodává jihlavský cirkusák s úsměvem.